Během porodu vnučky Jarku napadlo, že by teď, když prožila něco tak úžasného a krásného, mohla klidně umřít. Víc jí už život darovat nemůže…
Tolik se toho v porodnictví změnilo!
Tento rok si připíši už sedmý křížek a osud mi k mým kulatinám nadělil úžasný dárek. Nechci být patetická, ale myslím, že mě nic krásnějšího a dojemnějšího už v životě nepotká. Měla jsem totiž tu čest být u posvátné chvíle, kdy se na tento svět, do této bouřlivé, ale stále ještě svobodné doby, narodil můj první pravnouček. Bylo ohromující ten zázrak sledovat! I přes svůj věk jsem ještě nikdy neviděla rodící ženu, mé dva porody byly k pláči, nešlo o porod, ale o odlidštěný sterilní proces, nerada na své porody vzpomínám.
Díky bohu, že se porodnictví od dob kdy jsem rodila, tolik změnilo!
Vnučku Pavlínku jsem vychovávala od jejích 10 let, má dcera se bláznivě zamilovala, spálila mosty a začala žít nový život v jiné zemi a s jiným mužem. Pavlínku nechala v péči jejího táty. Což je sice moc hodný chlap, ale o Pavlu se postarat neuměl, a tak byla nakonec Pavlínka svěřena do mé péče (v té době ještě žil můj muž). Zeť si svou dcerku brával na víkendy a v rámci možností se o ni pěkně staral. Dodnes mají hezký vztah. Se svou matkou má Pavlínka naopak velmi vlažné vztahy, což vzhledem k tomu, za jakých okolností a s jakým postojem dcera od své rodiny odešla, pochopitelné.
Jak se vyvíjel Niny příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Vnouček všechny překvapil
Pavlínka má stálého přítele, dokonce spolu už rok bydlí, nicméně miminko kvůli jejímu studiu zatím neplánovali. Jenže pravnouček se neptal, „ignoroval antikoncepci“ a vnučku o své existenci definitivně přesvědčil až ve čtvrtém měsíci těhotenství. I tak Pavla říkala, že by na potrat nešla, prý by radši přerušila školu, což však nakonec nebude nutné. O hlídání pravnoučka se nějak podělíme, nedělám si iluze, že to bude lehké, ale je snad v životě něco krásného snadné a zadarmo? A ten maličký okatý klučina za nějakou tu oběť rozhodně stojí!
Vnouček se narodil před dvěma měsíci, opět si vše naplánoval po svém, měl totiž ještě dva týdny čas do prvního stanoveného termínu. „Ten kluk si prostě dělá, co chce, to bude pěkné kvítko!“ dělala si z Pavlínky legraci širší rodina, a já coby chůva svorně doufám, že to nebude zas až tak pravda.
Tu noc, co se pravnouček narodil, měla spát Pavla u mě, nechtěla být doma sama, její přítel musel totiž narychlo odjet pracovně do zahraničí, tak trochu symbolicky do města, kam Pavle kdysi odešla maminka. Vracet se měl za dva dny, takže měl v ideálním případě porod s naprostým přehledem stihnout. Navíc blížícímu se porodu před jeho odjezdem nic nenasvědčovalo. Jenže člověk míní a život mění…
Pokračování 3 / 4
„Babi, zůstaň tu se mnou, prosím!“
Všechno šlo strašně rychle; navečer začaly vnučce nepravidelné bolesti, pak praskla voda a stahy zesílily a začaly být pravidelné – ale to už jsem vnučku vezla do porodnice. Na příjmu byli všichni moc milí, vnučku uklidňovali a snažili se jí povzbudit, byla hodně vyplašená a smutná, že je její partner tak daleko. Bylo jasné, že Pavla s velkou pravděpodobností porodí ještě v tu noc.
Když si vzpomenu na svůj vlastní příjezd do porodnice, která tehdy vypadala a fungovala v režimu takřka vězeňského zařízení, cítila jsem se v té naší malé městské porodnici neuvěřitelně bezpečně a domácky. Jenže Pavla vše pochopitelně prožívala jinak, neměla mou zkušenost, prožívala velké bolesti, bála se neznámého, a tak naprosto spontánně vyhrkla: „Babi, buď tu se mnou místo Mirka, prosím. Já to nezvládnu!“.
Ale zvládla, holčička moje zlatá, zvládla vše krásně. A já za celý svůj život nic krásnějšího a dojemnějšího nezažila. Vnouček se narodil bez jakýchkoliv komplikací – jak se dnes říká, úplně přirozeně. Pavla byla nakonec strašně statečná a silná. Na porodním sále byl klid, ticho a dvě miloučké profesionálky. Příjemně sebejistá a empatická porodní asistentka a jemná mladičká sestřička. Lékař do sálu nakoukl pouze nakonec. Zasahovat nemusel vůbec, jen se usmál a zkonstatoval, že se do takového „babince“ radši nebude motat.
Pokračování 4 / 4
Nyní bych už klidně mohla umřít
Na chvíli, kdy pravnouček vyklouzl ven, nikdy nezapomenu, bylo skoro magické, že i když byl úplně zdravý, tak neplakal, jen se do všech okolo vpíjel doširoka otevřenýma temnýma očima – ten pohled nikdy nevymažu z mysli! Pavlínce ho položili na břicho a nechali oba odpočívat a miminko poprvé přisát k prsu. Tolik věcí mi v té chvíli proběhlo myslí, tolik vzpomínek! Dokonce mi hlavou prolétla myšlenka, že teď můžu klidně umřít, což je pochopitelně hloupost.
Nyní si vážím každého dne, kdy mohu být se svými milovanými, i když je samozřejmě mnoho okamžiků, kdy není vše růžové a jednoduché. Život, děti a pěkné vztahy s nimi jsou obrovský dar a já lituji chvil, kdy jsem si zbytečně komplikovala život prkotinami. Moc bych si přála, abych opět našla vztah ke své dceři a dcera k Pavlínce a třeba i svému vnoučkovi.