Když jsem byla mladá, respektive malá, toužila jsem po harmonických vztazích široko daleko. Z duše se mi protivily nejrůznější dívčí spolky, skupinky dívek, které spolu „nejvíc a nejlíp kamarádily“, stejně jako proměny těchto uskupení, které vedly ke konci „nejvíc a nejlíp kamarádění“ a změnily se v „nejvíc nenávist“. Nerozuměla jsem, proč se vedou žabomyší války, ačkoli jsem je neuměla pojmenovat takhle přesně, a nechápala jsem, proč bych měla trávit čas tím, že na někoho budu hnusná a na jiného ne.
Ve svém dětském mozečku jsem chovala jasnou představu o tom, že „lidi by na sebe měli být spíš hodní“. K téhle představě se uchyluji i o čtyřicet let později. Jenže už taky vím, že tenhle hippie model nefunguje. A že je někdy důležité umět někoho poslat do háje - bez ohledu na to, co si o vás pak bude myslet.
S odstupem let jsem se nejen naučila být vzhledem k okolnostem přiměřeně hnusná, a to čistě ze sebezáchovných důvodů, ale odhalila jsem i důvod svého dětského snažení. Optikou metru dvacet totiž toužíte po tom, aby vás všichni měli rádi. Ještě nevíte, že to není možné. A strašně, dětsky strašně, vám záleží na tom, aby si o vás mysleli jen to nejlepší.
Důvod je ve skutečnosti prozaický: výchova. Holčičkám i chlapečkům se vtlouká do hlavy, že nesmí zlobit. Chlapečkové to v tomto ohledu mají jednodušší, ale obecně platí pravidlo: „Jen hodné dítě mají všichni rádi.“ A kdo chce být v jakémkoli věku nemilován?
Z tohohle neasertivního přístupu k výchově dětí pramení pozdější frustrace stejně jako snaha všem se zavděčit. Pokud vám rodiče opakují formulku „buď hodná, nebo tě nikdo nebude mít rád“, nezbavíte se jí ani v dospělosti. A při rozhodování se tak budete ohlížet spíš na to, jaký dojem vaše chování vyvolá, než na to, jaké chování je pro vás to správné.
Svobodná vůle není nutně sobectví
Nemám v úmyslu z vás pomocí tohoto článku udělat sobce. Bezohledností k čemukoli byste se dopustila jen totálního vyloučení ze společnosti, které je v konečném důsledku ještě horší než případná „omyvatelnost“, tedy schopnost nedělat si z ničeho nic.
Ale je někdy dobré si zopakovat, že to, nakolik vám záleží na mínění druhých, by mělo výhradně záviset pouze na povaze vašeho vztahu.
Každý z nás chce, aby lidé, ke kterým vzhlíží, uznávali i jeho samého. A je celkem jedno, jestli váš respekt mají proto, že jsou k vám v nadřízené pozici, a tudíž je nutné hierarchii jednoduše dodržovat, nebo proto, že k někomu chováte docela obyčejnou lidskou úctu.
Jenže ani v tomhle případě byste neměla svá rozhodnutí dělat s přílišným ohledem na jejich příjemce. Moudří lidé, a to by ti, kterým se hodláte líbit, měli být bez výjimky, by naopak měli ocenit vaši schopnost vyjádřit vlastní názor, nebo schopnost se diskusí dobrat k oboustranně akceptovatelnému kompromisu. To je totiž ta skutečná win-win situace.
Postavte si žebříček
Základním měřítkem pro rozhodování buďte jen vy sama. A ohled, který budete v souvislosti s rozhodováním brát na druhé, by měl fungovat na bázi přímé úměry: čím bližší, tedy důležitější, pro vás je člověk, na nějž bude mít vaše chování vliv, tím větší přemýšlení byste samotnému procesu volby měla věnovat.
Někdy můžete snadno propadnout jakési chmuře nebo rovnou depresi z toho, že nejste obecně obdivovaná. A uznávám, je obtížné si přiznat, že pro někoho bude těžké vás jako osobnost i vaše chování aspoň akceptovat, když už ne přijímat. Ale rozhodně věřte na základní hierarchii.
Nejdůležitější ve vašem dospělém životě je pro vás váš partner, bez ohledu na to, za jakých okolností, byť sebeúsměvnějších, se vaším partnerem stal. Zřejmě se mnohdy kvůli němu dostanete do názorového střetu se svou vůbec nejbližší osobou: matkou. Jenže matky a jejich soudy musíte v nějakém věku opustit, a to nejen kvůli tomu, že maminka by vám nejraději za muže vybrala švýcarského zubaře. Nebo aspoň oblastního právníka. Dobu života označovanou jako dvacet plus zkrátka neprožijete se svou matkou, a i ona by měla být natolik dospělá, že vaši volbu minimálně přijme.
Přestože matka vás v životě formovala nejvíce, jsou po vašem životním partnerovi druzí nejdůležitější ti, které jste si, s jistou nadsázkou, do života sama zasadila: vaše děti. Je úplně v pořádku, když se při svém rozhodování budete ohlížet právě na ně. Jen by to mělo být tak, že se změní vaše intuitivní rozhodování v něco, co „by mělo být dobré pro děti“.
Ano, mluvím o případném udržování nekvalitního svazku. Zapomeňte, prosím, na formulaci „jsme spolu kvůli dětem“. A zapomeňte na ni hlavně kvůli nim.
Pokud se budete snažit udržovat partnerství za cenu vlastního popření kvůli tomu, že dítě má mít úplnou rodinu, dáte jim do života jasný vzkaz: obětuji se kvůli vnějšímu vjemu. I tady je totiž mnohdy silnější potřeba mít naoko funkční hnízdo než přirozená potřeba být spokojená. Ale děti naprosto přesně rozpoznají moment, kdy se snažíte udržet svazek proti své vůli. A z vlastní zkušenosti mohu jen potvrdit, že spokojená máma samoživitelka, jež je na všechno sama a má to proto dost složité, je pořád tisíckrát lepší máma než ta, která se snaží vybalancovat problémy všemi směry jen pro zachování zdání spořádané domácnosti.
Naopak, dětem se ohromně uleví, když konečně odejde mužský element, který neplní model mužského vzoru, ani model táty, ke kterému je možné se schoulit - nebo si jenom dojít pro radu.
A až daleko po rodinných kruzích přicházejí na řadu ostatní: vaši přátelé, postoje vašich nadřízených, kolegů, známých. S přáteli to pravděpodobně bude nejjednodušší. Ty si vybíráme na základě společných zájmů či shodných vlastností - nebo aspoň nevěřím na přátelství udržovaná z povinnosti. Přátele vašeho partnera je možná někdy obtížné vzít na milost, tím spíš, že mužské vztahy jsou založeny spíše na společných koníčcích.
Klukům, i těm velkým, spolu někdy stačí hrát ve středu fotbal a pak si zajít na pivo, a ani po dvaceti letech nemusejí vědět, kolik má tuhle Pepa dětí, jestli je jeho žena v domácnosti nebo řídí banku. Ženy naopak potřebují sdílet i každodenní drobnosti a jejich přátelství jsou z podstaty mnohem hlubší. Logicky z toho vyplývá, že ženy dají na názor svých přítelkyň mnohem víc.
Co se týče vztahů nadřízený/podřízený, dospělý člověk je vezme zcela racionálně. Se svým šéfem si nemusíte zrovna lidsky rozumět, ale pokud nenatrefíte na sociopata, mezi jehož koníčky patří šikanování, měla by dohoda být věcí několika málo vět.
A upřímně řečeno, v práci jste zkrátka kvůli výkonu povolání a svá rozhodnutí byste měla činit s ohledem na konečný výsledek. V ničím zájmu není věci komplikovat, ale naopak je dovést ke zdárnému cíli. A při všem pochopení pro workoholiky, pro něž je práce i náplní života, rozhodně není od věci si čas od času připomenout, že váš opravdový život začíná za branami práce.
Není samozřejmě potřeba, abyste si podobný žebříček udělala jmenovitě a snažila se řídit tím, kdo na vaše postoje má vliv malý a kdo velký. Úplně postačí, když si v momentě, kdy zase na někoho chcete brát pro vás až nepohodlný ohled, uvědomíte, jak je ten konkrétní člověk pro váš osobní život důležitý.
Druhým uchem ven
Jenže vaše rozhodování může ovlivňovat i mnohem prostší věc, než je potřeba vypadat dobře v co největším množství očí. Někdy stačí obyčejný předpoklad, že vaše rozhodnutí ovlivní život druhého směrem, o kterém víte, že mu nevyhovuje. A jindy to zase může být jen vztah mezi vámi a další osobou. Dostázajímavost váte se tak do trojího tlaku: vy víte, co chcete udělat a proč. Známý vašeho přítele, na něhož vaše rozhodnutí může mít dopad, je ale vystaven tomu, že bude muset vaše chování možná obhajovat.
Pokud jste někdy ochotna a schopna přemýšlet za takový třetí roh, je to čas na připomenutí přímé úměry o vzdálenosti vztahů: jednejte tak, aby ti, na kterých vám záleží, nebyli vaším chováním poškozeni. Pokud se zacyklíte v domýšlení následných reakcí, můžete skončit tak, že se časem budete bát rozhodovat i o těch nejobyčejnějších věcech.
Stejně jako si pro sebe před některými lidmi necháváte své politické názory, výši příjmu nebo zdravotní stav, měli byste být schopni před těmi nejbližšími totéž obhájit. Oddělte od sebe tyhle dvě skupiny. Buďte odolná vůči kritice postojů, které vás definují.
Pokud máte strach ze selhání nebo se zkrátka jen bojíte toho, že už nebudete úplně nejoblíbenější holčička, připomeňte si, že od dob „kamarádění se až do smrti“ už vážně uběhla spousta času. Té smrti jsme teď podstatně blíž a je hloupost trávit stále rychleji ubíhající léta tím, že se budete snažit vrátit do doby, kdy jste byla obecně roztomilá, a tudíž zbožňovaná.
Soudy sebe sama posuzujte pouze z toho pohledu, kdo jste ve skutečnosti vy. Ti, kteří vám za všech okolností budou poskytovat negativní hodnocení všeho, co uděláte a čím se zabýváte, v naprosté většině případů nemají problém s vaším konáním či chováním, ale s tím, že nenaplňujete jejich očekávání. A ta vám nestojí za pozornost.
A odnaučte se z kritiky mít strach: pokud si váš muž myslí, že ty krátké vlasy vám slušely víc, možná byste nad tím mohla přemýšlet. Pokud vám totéž řekne prodavačka z pekárny, je stejná informace irelevantní -a abyste moc nedumala nad tím, jestli náhodou nemá pravdu, podělím se s vámi o přístup mojí babičky.
Pokaždé, když jsem se příliš zamýšlela nad nepodstatnými komentáři cizích lidí, řekla mi, že Pán Bůh nám dal dvě uši na to, abychom věci, které nejsou důležité, mohly tím druhým uchem okamžitě vypustit. Něco na tom je. Jen je potřeba umět je rozlišovat.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
