Řeklo by se, že seznámit se je v dnešní době naprosto snadné. Tolik možností, kde se potkat, k tomu svět internetu, sociálních sítí. Paradoxně je to ale možná těžší než dřív. Ten výběr je tak velký, že vlastně nevíme, kde hledat. A jsme už dopředu podezřívaví, protože když má ten druhý tolik příležitostí, jak to, že si vybral zrovna nás? Ano, i takhle uvažujeme.
Schválně se zkuste zeptat své mámy nebo babičky. Zejména té určitě nikdy nepřišlo na mysli, aby, když se o ni zajímal nějaký kluk nebo muž, řešila, jestli to dotyčný takhle dělá u padesáti dalších. Možná si dřívější dobu v lecčems idealizujeme, ale je faktem, že když se lidé seznamovali, mysleli to obvykle vážně právě s tím konkrétním člověkem.
Dnes je doba zrychlená, přetechnizovaná, plná nejmodernějších výdobytků. Za každý rohem číhají tisíce příležitostí – vztahy nevyjímaje. Jak si v takovém shonu vůbec vybrat? Ano, v době, kdy je nám patnáct, dvacet, pětadvacet, to vůbec neřešíme. Někoho potkáme, když je nám s ním dobře, tak s ním jsme, pak se po pár měsících či letech rozejdeme a chodíme s někým dalším. Nejsme ještě zatížené těmi velkými očekávání.
Ale jak se blíží, či dokonce přehoupne třicítka, začneme najednou uvažovat jinak. Na další muže už se nedíváme měřítkem „fajn chlap na chození“, hodnotíme je najednou jako potenciální životní partnery, se kterými chceme založit rodinu. A ejhle – najednou jsou naše kritéria o dost přísnější. Co tolerujete ve dvaceti, ve třiceti už neprojde. Vlastně projde málokdo.
Každý ctitel je automaticky podezřelý
Stáváme se podezřívavými, za každou maličkostí hledáme něco podivného. Chceme chlapa, který bude v 35 sám a bez závazků. Když se takový objeví, začneme zkoumat, co je na něm závadného, že ještě nezaložil rodinu. A dostáváme se do bludného kruhu.
„Ještě před pár lety jsem muže brala tak, jak se v mém životě objevovali, pořád jsem myslela, že se mezi nimi ten pravý objeví. Ale poslední dva tři roky už začínám panikařit. Je to moje chyba, jsem na budoucího partnera mnohem náročnější než dřív, ale obecně mám pocit, že je čím dál těžší někoho takzvaně normálního najít,“ potvrzuje 34letá Hanka.
„V mém věku už odpadla ta klasická seznamovací místa – školu mám dávno za sebou, na diskotéky už nechodím. Posledních pět let mám stejnou práci, takže tam znám každého. A teď mi řekněte, kde se seznámit?“ ptá se.
Je to tak. V tomto věku už máme ustálený okruh přátel a známých a jen málokdy mezi ně přibude někdo nový. A pokud ano, je dost pravděpodobný, že bude zadaný. Výhodu tak mají lidé, kteří dělají práci, při níž se stále seznamují s někým novým.
„Dělám typickou kancelářskou práci, nikam mimo firmu nechodím. Myslím, že třeba obchodní zástupci se musí seznamovat snadno. Jenže i kdybych byla prodavačka v cukrárně a denně si ke mně chodil pěkný chlap pro zákusky – co bych s tím udělala? Nevěřila bych, že to myslí vážně,“ přemýšlí Hanka.
Naděje se upírá k seznamkám
A tak jako mnoho dalších dochází k přesvědčení, že po třicítce už se dnes dá hledat partner jen cíleně pomocí seznamek. „Ráda bych věřila na náhodu, ale těch je čím dál míň, když jsme starší. Když se na sebe usmějí v metru dva studenti, je to něco jiného. Dnes, když na mě někdo kouká, i třeba přátelsky, spíš ve mně vzbudí podezření.“
Na seznamce si prý aspoň může dopředu udělat nějakou představu, i když ta nemusí být správná. „Vím, že je to vlastně nepřirozené, selektovat desítky cizích mužů podle jejich koníčků, práce nebo třeba výšky. Ale stejně tak mi připadá nepřirozené hledat životního partnera ještě v pětatřiceti. To už bych přece dávno měla být vdaná a s dětmi. Jenže doba taková je,“ krčí rameny Hanka.
Tomu, kdo nevěří seznamkám, nezbývá než se stát aktivním člověkem se spoustou zálib a doufat, že při některé z nich potká spřízněnou a nezadanou duši. Ani to ale není snadné. „Vím, že když bych začala chodit třeba lézt na stěnu, určitě tam potkám plno zajímavých chlapů. Ale mě lezení vůbec nezajímá – tak proč se seznamovat s někým, s kým pak nebudu mít nic společného? To postrádá logiku,“ argumentuje pesimistická Hanka.
Jejími koníčky jsou divadlo a knížky. „Čtu si doma a do divadla se chodí v párech – tam se neseznámím,“ krčí rameny. „Nejsem zastánce vysedávání u počítače, ale ono to nakonec vyjde nastejno jako to vysedávání u baru – pro šťastně zadané budu stejný zoufalec. A možnost seznámení přes internet teď vidím v podstatě jako jedinou reálnou,“ uzavírá Hanka.
