Na jaře jsem oslavila padesátku. S rodinou, přáteli a kolegy jsem prožila krásný den plný dojemných přání a vzpomínání na uplynulá léta, ale také veselý večírek s vínem, tancem a zábavou do pozdních hodin. Zkrátka jsem se bavila a myslím, že všichni se mnou. Když na to teď vzpomínám, mám pocit, že to byla poslední chvíle, kdy jsem si užila přízeň ostatních…
Na počátku léta se totiž podařilo něco, v co už jsem téměř nevěřila a co se mému okolí jeví jako „špatný vtip“. Otěhotněla jsem. Poprvé ve svém životě. Nejspíš mi to stále ještě nedošlo, nebo je moje padesátileté tělo příliš omámené hormonální smrští, ale stále sedím doma a přemýšlím, zda jsem se rozhodla správně a také proč se mé okolí ke mně obrací zády…
Asi jsem něco prošvihla
Jako každá mladá holka jsem byla ve dvaceti letech bezstarostná a užívala si všeho naplno. Studium, učení cizích jazyků, sporty, zábava, dovolené s přáteli, kultura, cestování – to vše zaplňovalo a naplňovalo můj život. A já byla šťastná.
Partnerské vztahy jsem měla, a nebyly to rozhodně žádné krátkodobé známosti, ale najednou mi bylo 35, 40 a 45 a já zjistila, že po všech svých nepodařených vztazích žiju sama, bez dětí a bez chlapa. Nicméně jsem byla docela spokojená, ničeho nelitovala, měla zajímavou práci, spoustu přátel a rozhodně jsem se necítila jako zoufalá žena.
A pak najednou události nabraly spád. Před 3 lety jsem se zamilovala do chlapa mého věku, který byl, světe div se, milý, sympatický, chytrý, hodný a bez závazků. A náramně jsme si rozuměli. Zdá se to jako zázrak, ale já pochodovala v 48 letech k oltáři a vdávala se po uši zamilovaná, jako by to bylo ve dvaceti.
Nakonec jsme si nechali pomoct
Pak nastala realita všedních dnů a my si s manželem zvykali na společné soužití, které pro nás nebylo jednoduché. Nicméně oba jsme chtěli a oba se hodně snažili. A po nějaké době padlo i téma dítě, ale já stála nohama pevně na zemi a byla víceméně smířená s tím, že šance otěhotnět mi už vzhledem k mému věku vypršela.
Jenže můj muž se nechtěl smířit s tím, že zůstaneme bezdětní, a prvotní úvahy o společném miminku nabíraly na intenzitě. O adopci staršího dítěte nestál, naopak snil o vlastním potomkovi.
A tak jsme po roce neúspěšného snažení usoudili, že si necháme k miminku pomoci. Na soukromé klinice jsem před 50. narozeninami podstoupila umělé oplodnění. Udělala jsem to z lásky k muži a z touhy zažít alespoň jednou pocity matky.
Hormonální stimulace a opakované neúspěchy mě hodně vyčerpaly, nicméně se zadařilo. Čekám miminko se svým manželem, na které se oba těšíme, ale ve vzduchu visí stále mnoho otázek a nejistot.
Okolí mě odsoudilo
Jakkoliv se zdá narození potomka radostnou událostí, mé okolí se ke mně otočilo zády. Kromě mé kamarádky mě odsoudili všichni, i má vlastní matka, která ví, co jsem si v životě prožila. Kolegyně a přátelé kroutí hlavou a mluví o nezodpovědnosti, manželovi známí se smějí, že jsme ve věku, kdy bychom mohli mít vnoučata, a ne první dítě.
Snažím se nebrat si narážky okolí, ale jde to velmi těžko. Těším se na miminko a věřím, že to zvládnu a lidé mě přestanou odsuzovat. Nebo je to snad hřích být stará matka?
