„Co tě to napadá, mám vás přece ráda oba stejně,“ zhrozí se matka nad vyčítavou reakcí potomka, kterému se nelíbí, že protežuje jeho sourozence. Jenže nikdo z nás nedokáže mít rád dva lidi stejně, dokonce ani rodič své potomky. Téma upřednostňování jednoho dítěte před druhým přesto zůstává ve společnosti velké tabu.
Stejně jako by žádná máma veřejně nepřiznala, že má někdy syna nebo dcery plné zuby, tak by ani dobrovolně a nahlas neřekla, že má jedno dítě raději než druhé,“ říká dětská psycholožka Leona Němcová. „Přitom se toto téma týká v podstatě všech rodičů, kteří mají více dětí než jedno. Jen má v každé rodině jinou podobu, intenzitu i míru závažnosti.“
V anketě, kterou svého času uspořádal britský web o rodičovství Netmums, se téměř pětina z tisíce dotázaných (anonymně) přiznala, že některé ze svých ratolestí mají ve větší oblibě než ostatní. Je ale obrovský rozdíl, jestli jde pouze o různou míru oblíbenosti („jedno dítě mám ráda o něco méně/jinak než druhé“), nebo vysloveně o matčinu nelásku („mám ráda jen druhé dítě, to první ne“). Druhá varianta samozřejmě poškozuje upozaďované dítě mnohem víc.
Jsi celý on!
Proč se tak matky k dětem chovají? Vztah k dětem se většinou odvíjí od vztahu k sobě. Pokud je dítě mámě podobné, ať už povahově nebo fyzicky, a ona je se sebou srovnaná, bude jejich vztah v pořádku. V opačném případě ji potomek dráždí, protože jí nastavuje zrcadlo. A zpravidla to odnáší stejné pohlaví (u matek dcery, u otců synové).
Druhým častým důvodem upozaďování potomka bývá problematický vztah s partnerem. Co si jako matka k manželovi či příteli nedovolím, dovolím si k synovi. Zejména pokud je syn (většinou právě v pubertálním věku) partnerovi podobný.
Německý dětský psycholog Wolfgang Bergmann se dívá na tuto zákonitost z opačného konce: „Děti se často dostávají do pozice oblíbenců díky svému pohlaví, kdy se zdá, že protiklady se přitahují. Matky si vypěstují speciální pouto se svými syny a otcové mají tendenci být úplně uchváceni svými dcerami.“
Podobně bývají protežováni benjamínci, které často rozmazluje celá rodina. A pak také děti se zdravotními problémy. „Matka mívá sklon více ochraňovat nemocné dítě, ačkoli vnitřně má raději to zdravé. A i když si to uvědomuje, snaží se to obvykle potlačit a zdravého syna či dceru upozaďuje,“ říká doktorka Němcová.
I maminčin miláček jednou narazí
Dopady preference jednoho ze sourozenců se mohou dítěte, kterému se dostává méně lásky a pozornosti, projevit už v předškolním věku. Zatímco ty tříleté nejčastěji reagují záchvaty vzteku a děláním „naschválů“, starší, šesti- až dvanáctileté děti už mohou i onemocnět, což se děje v důsledku toho, že se v sobě snaží potlačovat vztek.
Teenageři pak mohou trpět depresemi nebo sebepoškozováním, nebo problematickým chováním. To potvrzuje i výzkum Clare Stockerové z univerzity v americkém Denveru, která po dvouletém výzkumu zjistila, že upozaďované děti byly úzkostnější, depresivní a trpěly nedostatkem sebeúcty.
A ještě jedna zásadní okolnost: pokud je tou „nespravedlivou“ matka, je to pro potomka mnohem horší, než když ho přehlíží otec. Máma, která představuje identitu Já a dítě je s ní do jednoho roku dokonale spojeno, (de)formuje jeho osobnost podstatně víc než táta, reprezentující vnější svět.
Neoblíbené dítě může pociťovat křivdu i v dospělosti a v důsledku pocitu nedostatečné pozornosti od okolí má tendenci žárlit v partnerských i pracovních vztazích.
„Někdy, v mírnějším případě menší dávky lásky, nikoli poškozování neláskou, z toho může dítě v dospělosti profitovat, protože není zvyklé mít cestu umetenou,“ říká psycholožka a uvádí příklad rodiny, kde rodiče protežovali staršího syna, jemuž šlo učení samo, zato mladší sestru, která se školou zápasila, přehlíželi. V dospělosti se ze syna, který šel ve šlépějích rodičů, stal průměrný lékař, zatímco jeho sestra si šla svou cestou a je z ní úspěšná výtvarnice.
Ostatně ani preferovaný sourozenec to nemusí mít v dospělosti jednoduché. Je zvyklý, že mu okolí spoustu věcí tolerovalo, a neví, co znamená mít problémy a ustupovat, takže z něj může vyrůst egoista.
Slepá skvrna
Pokud jste dočetli až sem, neměli byste získat pocit, že všichni rodiče jsou zákeřní a nevyrovnaní jedinci, kteří si své děti pořídili proto, aby je mohli trápit. Potíž je v tom, že většina si své rozdílné chování vůči potomkům neuvědomuje. Svou roli v tom kromě toho, že jde o tabuizované téma, sehrává fakt, že upřednostňování jednoho potomka je obtížně postižitelné chování. „Típat o dítě cigaretu nebo ho sexuálně zneužívat je hmatatelné provinění. Ale lze jen stěží uchopit, že dítě často kritizuji nebo se na ně neusmívám,“ poznamenává psycholožka.
Taková slepá skvrna se projevila i u rodičů dívky, která začala v pubertě vyvádět a šikanovat okolí. Maminka ji už jako desetiletou přivedla k psycholožce s tím, že je nesnesitelná. Dívka měla o šest let mladší sestru, které její rodiče dávali přednost. „Já u ní nenašla nic zvláštního,“ vypráví Leona Němcová.
„Rodina pak souhlasila s natáčením na video. Ze záznamu bylo evidentní, že se máma a táta chovali k oběma dcerám odlišně. Ale nebyli schopni to vidět. Starší dcera byla tedy dlouhodobě nepřijatá a kritizovaná, takže žádný div, že se rodiče nakonec opravdu dočkali dítěte s problémy.“ Není snadné vytáhnout hlavu z písku a přiznat si, že možná dlouhá léta někomu ubližuju. Ale není to nemožné.
Pokud máte pocit, že se vás téma dotýká, zkuste pro začátek pozorovat své chování v každodenních situacích: Dovolujete mladšímu dítěti věci, které v jeho věku starší sourozenec nesměl? Ptáte se jako první vždy téhož dítěte? Nasloucháte vždy jako první tomu samému dítěti? Možná pro začátek vystačíte s radou doktora Bergmanna, v níž je řečeno vše: „Chovejte se k dětem odlišně, ale se stejnou intenzitou, láskou a pozorností.“
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
