Jedináčci - jsou to jen rozmazlení sobci?

| Autor: PhDr. Veronika Kavenská ( Moje Psyc | Rubrika: Láska a vztahy

Churchill, Einstein, da Vinci. Víte, co měli společného? Byli jedináčci. O jedináčcích koluje řada stereotypů - říká se, že jsou sobečtí, rozmazlení a neumí se dělit. To jsou jen mýty, ale něčím specifičtí jsou. Pro jejich výjimečnost existuje i označení - syndrom jedináčka.



Někteří psychologové, počínaje Alfredem Adlerem a konče například Jiřinou Prekopovou nebo Kevinem Lemanem, kladou důraz na to, čemu se mezi odborníky říká sourozenecké konstelace. Pojem sourozenecké konstelace v psychologii zviditelnil rakouský lékař a psycholog Alfred Adler, žák Sigmunda Freuda. Na základě svého studia a zkušeností z praxe tvrdil, že pořadí narození dětí v rodině má zásadní vliv na jejich budoucí život.

To, zda se narodíte první, druzí nebo třetí, ovlivňuje vaši povahu, výběr budoucího partnera, volbu zaměstnání, typické problémy, se kterými se během života setkáte, a podle některých psychologů vůbec to, jakým člověkem se stanete. Každé pořadí má svá specifika, takže například prvorození bývají obvykle zodpovědní, cílevědomí a snaživí, prostřední děti jsou dobří vyjednávači a nejmladší, takzvaní benjamínci, jsou charakterizováni jako společenští extrovertní baviči.

Kapitolou sama o sobě jsou potom jedináčci. Než se pustíme do povídání o této svérázné skupině, pojďme se podívat na okolnosti jejich narození a výchovy. Ty totiž mohou mít na jejich povahu mnohem důležitější vliv než samotný fakt, že jsou jedináčky. Jak uvádí doktor Kevin Leman, klíčová otázka pro každého jedináčka zní: Proč je jedináček? „Pokud vaši rodiče chtěli několik dětí, ale mohli mít jenom vás, znamená to, že veškerou energii a pozornost, kterou měli v úmyslu věnovat několika dětem, věnovali jenom jednomu - vám. Říkám tomu fenomén,jedinečné perly‘.

Jedináčci, kteří jsou jedinečné perly, se často narodí, až když jsou jejich rodiče starší, obvykle po jejich třicátém roce. Tyto jedinečné perly mohou být velmi zhýčkané a rozmazlené. Celý život mají problém s tím, že jsou soustředěny samy na sebe, protože pro člověka je těžké zbavit se nejstarších vzpomínek z dětství. A jejich vzpomínky v nich zanechaly pocit, já jsem střed vesmíru,“ vysvětluje doktor Leman.

Naprosto odlišná je pak situace jedináčků, jejichž rodiče nechtěli více než jedno dítě a od svého původního záměru neustoupili. V jejich dětství často panovala přísná systematická výchova, při které se po dětech žádalo, aby byly předčasně dospělými a zodpovědnými.

Jedním z takovýchto jedináčků je i dvaatřicetiletá kosmetička Marta. „Moji rodiče nikdy děti nechtěli a neplánovali, ale těsně před čtyřicítkou, v době, kdy už by to nikdo nečekal, má matka nechtěně otěhotněla. I když si na dětství, co se materiálních podmínek týče, nemůžu stěžovat, rozhodně bych ho znovu prožít nechtěla. Vlastně jsem nikdy ani pořádně nebyla dítětem. Neměla jsem si s kým hrát, nesměla jsem vyvádět, nahlas se smát ani dělat větší hluk nebo nepořádek. Naši mě nutili, abych měla podobné zájmy jako oni a abych se přizpůsobila jejich životnímu stylu. Dívala jsem se s nimi na televizi, chodila po návštěvách nebo s tátou pracovala na zahradě. Prostě to nebylo pořádné dětství. Myslím, že to bylo hodně ovlivněné tím, že naši děti prostě nechtěli a nebyl to typ lidí, kteří by věděli, jak se k dítěti chovat,“ vzpomíná na svá dětská léta Marta.

Malý dospělý

Příběh Marty je v něčem podobný osudům mnoha jedináčků. Jedináčci bývají někdy označováni jako „malí dospělí“. Tím, že vyrůstají v rodině bez dalších dětí, jsou jejich nejbližšími kamarády a jedinými společníky rodiče. S nimi si hrají, od nich odvíjejí své chování a považují je za své životní vzory. Mnohdy jsou na ně až přehnaně fixovaní, a to i po odchodu z domu, kdy v období dospělosti zůstávají orientovaní na matku a po celý život se jí pokoušejí zavděčit. „Co řekne maminka, je svaté. Bez jejího souhlasu by si můj muž ani nekoupil nové boty. Chodí se s ní radit snad úplně o všem,“ stěžuje si na neduhy svého manžela Irena, žena padesátiletého jedináčka.

Dětství v kruhu dospělých má své přednosti i nevýhody. Výhodou je, že se jedináčci naučí dobře komunikovat se staršími osobami a s autoritami. Daní za to je ale nejistota při komunikaci s vrstevníky. Pokud dítě nemělo dostatek kamarádů mimo domov, nemělo se kde naučit, jak navázat kontakt s ostatními dětmi, jak se s nimi bavit, jak se mezi nimi prosadit nebo jak se naučit bránit, když na něj některé z nich slovně nebo fyzicky zaútočí. Navíc mu chybí blízká osoba, se kterou by si mohlo pohrát nebo popovídat a která by mu mohla být i v dospělosti oporou.

„Jsem jedináček a chci děti aspoň tři. Nebyla jsem o nic ochuzená, rodiče super, koníčky, kamarádi. Ale vždycky mi chyběl někdo blízký, někdo, kdo by mi zůstal, až jednou rodiče nebudou, protože pak budu na světě sama, z minulosti mi nezůstane nikdo natolik blízký, aby mi byl oporou ve chvílích, které můžou přijít,“ svěřuje se Tutinka v diskusi na serveru eMimino.cz. „Další důvod je, že si myslím, že jsem se díky tomu, že jsem vyrůstala sama, nenaučila rozumět mezilidským vztahům a občas lidem opravdu nerozumím.

Je pravda, že má jedináček pocit, že je milovaný, ale taky se pak setká s tvrdou realitou, že ne pro všechny je důležitý. V rodině s více dětmi existuje jistá rivalita, i když se vlastně sourozenci mají rádi, takže pro život je určitě lepší průprava mít sourozence,“ dodává.

Středobod vesmíru

Jedináček bývá v rodině, do které se narodí, středobodem vesmíru. Všechna láska, péče a pozornost jsou soustředěny na něho, je trvale na výsluní, aniž by musel s někým bojovat nebo se jakkoli namáhat. Nemusí se porovnávat se starším sourozencem nebo o cokoli snažit, stačí zkrátka, že je. Na jednu stranu zní taková situace až idylicky a kdekdo by mohl jedináčkovi závidět.

Když se ale podíváme pod pokličku, zjistíme, že to až taková výhra zase není. Po sladkých letech hýčkání a rozmazlování totiž mnohdy přichází šok. Jedináček je konfrontován s drsnou realitou a zjišťuje, že věci nefungují tak, jak byl zvyklý. Je nucený snažit se vyvíjet aktivitu, aniž by tušil, jak na to. Chování, které v minulosti nikdo neřešil, najednou okolí pojmenovává jako sobeckost, lakomost nebo rozmazlenost a on nechápe, proč by se měl chovat jinak. Nemůžeme se potom divit, že se jedináčci neumí s druhými dělit a že jim dělá problém myslet na ostatní. Jak říká známé moudro, starého psa novým kouskům nenaučíš.

Nečekejte tedy od něho, že se s vámi podělí o čokoládu, že s vámi bude sdílet své starosti nebo že vám bude dávat ochutnat ze svého jídla na talíři. Samozřejmě ale, že se v každé situaci najdou výjimky. Nic však není jen černé nebo bílé. To, že je jedináček jediným dítětem v rodině, umožňuje rodičům, aby do něho mnoho investovali. „Na jedináčka je více času. Svou výjimečností podněcuje rodiče k investicím - časovým, zájmovým i finančním.

Za vším není třeba na prvním místě vidět kilogramy sladkostí a jiných pochutin, o něž se otylý jedináček s nikým nerozdělí. Za peníze lze pořídit lepší vzdělání, zájem okolí podněcuje patřičnou ctižádost. Tento post přináší pozoruhodné nabídky rozvíjející zážitkovou i intelektuální sféru osobnosti,“ vysvětluje výhodu pozice jedináčka psycholog PhDr. Tomáš Novák.

Jedináček se tak vyvíjí rychleji než děti v jiných sourozeneckých pozicích. „Neplatí to jen ve sféře intelektu. Jedináčci údajně i dříve mluví a chodí. Péče jim věnovaná nese ovoce. Soudobé výzkumy ukazují, že na prestižních vysokých školách studuje statisticky významně více jedináčků a prvorozenců, než odpovídá jejich zastoupení v populaci,“ dodává. Jedináčci tedy mívají dobré vzdělání a bývají všestranně rozvinutí. Mají hodně životních zkušeností, a tak si jsou poměrně jistí v tom, co chtějí a co naopak ne.

Musím být nejlepší!

S orientací veškeré pozornosti na jedno dítě souvisí i další stinná stránka jedináčků - perfekcionismus a velká kritičnost, a to zejména směrem k sobě. Jako na jediné děti svých rodičů na ně byly kladeny vysoké nároky. Byly tlačeny k tomu, aby splnily touhy a přání svých rodičů, které v jiných rodinách bývají rozděleny mezi více dětí. Mnoho se od nich očekává a čelit tomuto tlaku může být nesmírně obtížné. Většina z nich se tedy snaží těmto očekáváním dostát a brzy nároky svých rodičů zvnitřní a příjme za své. Výsledkem je vysoká míra sebekritičnosti a nutkání být nejlepší a bezchybný. S takovým pocitem se někdy žije dost těžko.

Doktor Leman na základě zkušeností ze své klinické praxe tvrdí, že když se jedináček stane obětí perfekcionismu, obvykle se přiklání k jednomu ze dvou extrémů - buď je velmi kritický, objektivní a chladnokrevný a nikdy netoleruje chyby nebo selhání u sebe ani u druhých, nebo má tendenci všechny zachraňovat, trápit se nad problémy druhých a všechno sám vyřešit.

Oba tyto extrémy potom mohou vést k nešťastnému scénáři, který doktor Leman nazývá „zklamaný perfekcionista“. „Když začíná být jasné, že mám co dělat se zklamaným perfekcionistou, požádám klienta, aby si udělal malý test, v němž má srovnat své ideální a skutečné já. Jde mi o to, abych mu ukázal kontrast mezi jeho,ideální‘ představou o sobě - jak by chtěl, aby ho druzí viděli - a jeho skutečným já -jaký ve skutečnosti je,“ dodává.

Je jasné, že být jedináčkem je něčím specifické. Podobně specifické je ale i být prvorozeným nebo nejmladším benjamínkem. Bylo by příliš schematizující podlehnout stereotypům a uchýlit se ke zjednodušování, které by vám předem řeklo, jak se dotyčná osoba bude chovat a jaký bude mít charakter. Více než na samotné sourozenecké konstelaci záleží hlavně na výchově, atmosféře v rodině a také na tom, jaké měl jedináček během života zkušenosti s ostatními lidmi.

Jistě nemůžeme srovnávat dítě jedináčka, které vyrůstalo obklopeno kamarády nebo příbuznými ze široké rodiny, a člověka, který si hrával jenom s rodiči a ostatním dětem se ze strachu vyhýbal. Podobně důležité jsou i zkušenosti se spolužáky nebo s předchozími partnery.

Rodičem jedináčka

Rodiče jedináčků mají tendenci vychovávat své dítě způsobem, který mu v budoucnu znesnadňuje vztah k sobě a ke druhým. Tady je několik rad, jak se těchto chyb vyvarovat.

1. Neizolujte ho. I když dítě nemá sourozence, neznamená to, že si nemůže osvojovat sociální dovednosti. Berte ho často mezi ostatní děti, například na hřiště, na kroužky, do mateřských center. Zvěte na návštěvu děti kamarádů nebo choďte naopak za nimi. Jedináček by měl také co nejdříve začít chodit do mateřské školy.

2. Učte ho dělit se. Jedním ze základních neduhů jedináčků je to, že se neumějí dělit. Předejděte mu. Veďte svého potomka k tomu, aby se uměl například podělit o své hračky s dětmi na hřišti nebo vám dal půlku čokoládové tyčinky či kousnout nanuku.

3. Nerozmazlujte ho. I když jde o vaše jediné dítě a pochopitelně byste mu rádi dopřáli jen to nejlepší, věřte, že to vždy nemusí být pro jeho dobro. Nastavte si doma pravidla, veďte ho k plnění povinností, nesplňujte mu vše, co mu na očích vidíte.

4. Nebuďte příliš úzkostliví. I vy byste dítě rádi uchránili před všemi možnými nepříjemnostmi, ale nezapomínejte, že přílišná ochrana natropí více škody nežli užitku. Dítě může být úzkostné a budou mu chybět zkušenosti, na jejichž základě by si mohlo vybudovat zdravé sebevědomí. Nechte ho, aby se s některými věcmi raději popralo samo, aby je samo dokázalo zvládnout a překonat.

5. Veďte ho k samostatnosti. Péče o jedno dítě sice dovoluje udělat mnoho věcí za něj, jde ale tak trochu o medvědí službu. Když se váš potomek nenaučí být samostatný, dospělý život pro něho pak může být tvrdým oříškem. Součástí posílení jeho kompetentnosti může být i pořízení domácího zvířátka. Váš potomek se naučí o někoho pečovat, navíc se nebude cítit sám.

6. Nebuďte přehnaně nároční. Rodiče jedináčků své ratolesti často přetěžují a kladou na ně vysoké nároky. Jsou jejich jedinými pokračovateli a očekává se od nich, že splní všechny požadavky a sny rodičů, které v početnějších rodinách bývají rozloženy mezi několik dětí. To může být velmi frustrující a zatěžující.

7. Nekraťte svému dítěti dětství. Jedináčci obvykle tráví mnoho času mezi dospělými a rodiče jsou často jejich nejlepšími přáteli. Někdy to vede k tomu, že velmi rychle přejdou k dospělým tématům a koníčkům a ochudí se tak o část dětství.


JÁ, JEN JÁ...

Žít po boku jedináčka má své přednosti i nevýhody. Mnozí z těch, kteří život s jedináčkem zakusili, uvádějí následující:

+ ví, co chce

+ je si jistý sám sebou

+ rodina je pro něho důležitou hodnotou

+ je všestranně rozvinutý - staví sebe na první místo

- má potřebu pozornosti a obdivu

- je neobratný v sociálních situacích

- je perfekcionista

MŮJ ŽIVOT… JAKO JEDINÁČEK

Třicetiletý obchodní reprezentant Tomáš nemá sourozence a myslí si, že mnoho jeho problémů pramení právě z této specifické pozice.

Jaké to je vyrůstat bez sourozenců?

Rozhodně to není nic, co bych si užíval. Když řeknu, že jsem jedináček, vždycky se najde někdo, kdo k tomu má blbé komentáře. Lidé mě hned považují za rozmazlence, kterému cestu umetali rodiče. Přitom to tak vůbec není, odmala jsem dřel jako kůň. Naši chtěli jen jedno dítě, aby mu mohli dát vše, co bude potřebovat. A to jsem opravdu dostal. Měli na mě čas, jezdili jsme na pěkné dovolené, chodil jsem na kroužky, otec mě učil fotbal, tenis, hrát na bendžo. To všechno si uvědomuji a jsem za to vděčný.

Na druhou stranu ale neexistovalo, že bych se někde jen tak flákal s klukama a marnil čas. Měl jsem harmonogram, pořád o mně věděli, kde jsem a co dělám, nebyla šance mít nějaký čas jen pro sebe. Musel jsem se tvrdě učit a „někam to dotáhnout“. Tehdy mi to připadalo normální, dneska si ale říkám, co bych za to dal, moct si jen tak hrát s bráchou, povídat si, nadávat na rodiče. Chyběl mi nějaký komplic, byl jsem na všechno sám.

A jak se ti jako jedináčkovi žije teď, když už jsi dospělý?

Za něco jsem vděčný, třeba za to, že mám vysokou školu, že jsem cílevědomý a vytrvalý. V práci jsem jedním z nejlepších a myslím, že za to vděčím výchově a hodnotám, které mi naši předali. Jsou ale i věci, které neumím. Třeba zapadnout mezi lidi. Jen tak pokecat s kolegy. Ve společnosti si připadám tak nějak mimo, takže se jí straním a vím, že si pak o mně někteří lidé myslí, že jsem individualista a že mě druzí nezajímají.

Není to tak, jen mi to všechno připadá strašně těžké - navázat kontakt, kecat jen tak o ničem… taky mi chybí zábavné historky z dětství, které lidé rádi přetřásají - jak si dělali naschvály se sourozenci a podobně. Já nic takového nemám. Moje dětství byla spíš dřina, povinnosti a bezkonfliktní život s našima.




ČTĚTE TAKÉ:
Čekám své první dítě. Manžel mě ale opustil těhotnou!






ČTĚTE TAKÉ:
Pomoc, kolegyně mě miluje!


Další články z rubriky

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

Dnes | 7 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Dnes | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 39 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…