To, že partner je o pětadvacet let starší než žena, se už společnost naučila „prodýchat,“ i když spousta jedovatých poznámek na téma zlatokopectví je stále na pořadu dne, a to i v případě Jiřiny a Ladislava. Sama Jiřina se tomu ale směje: „Můžu se smát. Mám totiž jedinečný argument, kterým vyrazím posměváčkům trumfy z rukou. Rodinnou firmu totiž vlastním a řídím já, a manžel je jenom v roli mé asistentky.“
Nestandardní dvojice
Jiřina je klasické „Husákovo dítě“ ze začátku osmdesátých letech. Láďu poznala při jedné firemní akci. „I když na něm na první pohled bylo znát, že je výrazně starší než já, imponoval mi. Je skvělý společník, cítila jsem se s ním vážně dobře. Zkrátka jiskra přeskočila, my jsme se vzali a spokojeně jsme si žili, navzdory posměváčkům, kteří říkají, že jsem zlatokopka. Časem se nám narodila holčička, a my žili normálním životem. Láďa je sice věkem výrazně starší, ale životní elán mu opravdu nechybí,“ ujišťuje Jiřina. „Jako většina mužů tohoto věku už má jedno kolo manželství za sebou, z něj jednoho syna, s kterým vycházím velmi hezky. On nás neodsoudil, ví, že táta byl dlouho sám, a přeje mu, že je zase spokojený. A naše cácorka má bezva velkého bráchu,“ směje se Jiřina.
===Nuda na mateřské===
Jiřina není z těch lidí, které by bezezbytku naplňovala starost o děti a domácnost. „Překvapilo mě, jak těžko se po rodičovské dovolené hledá uplatnění. A napadlo mě, že založím centrum, které by poskytovalo rekvalifikační kurzy, ideálně i pro lidi na úřadě práce. A protože jsem tak trochu buldok, a když si něco vezmu do hlavy, tak to nevzdám, tak jsem firmu založila a vypiplala ji do slušně vynášející společnosti s dobrým jménem,“ popisuje hrdě Jiřina své podnikatelské začátky.
Překvapení pro všechny
Založení firmy nikoho nepřekvapilo. Z čeho mělo ale pár lidí šok, bylo vedení. „Šok, a pořádný, jsem připravila několika lidem. Nikoho totiž nenapadlo, že bych já byla majitelka a jednatelka, a Láďa byl jenom na pomocné pozici. Ale my jsme takhle absolutně spokojení. Láďa si dělá svoje projekty, víc se věnuje malé, a já vedu firmu. Když je potřeba, tak vypomůže, jinak se věnuje dceři. Uvědomuje si totiž, jak přišel o dětství syna z prvního manželství kvůli práci, a nechce to zažít znovu. Takže já jsem za tu, která honí kariéru, a Láďa je v domácnosti. Pár lidí nás odsoudilo, že přece chlap nemůže být spokojený jako puťka v domácnosti.
Pravda, už neslýcháme řeči o tom, že jsem zlatokopka. Repertoár rýpalů zaplnily hlášky o tom, že Láďa je domácí puťka a já strašná kariéristická mrcha. Ale říkám si, že nám po názoru ostatních nic není. My se máme rádi, jsme spokojení, peněz máme taky dost, tak co nám chybí. Tolerantnější okolí, možná, ale takoví jsou prostě lidé. Ničím se jim nezavděčíte, a tak se už ani nesnažím. Žijeme prostě tak, abychom byli spokojení, naší malé nic nechybělo, a že to neděláme zrovna standardním způsobem? To sice ne, ale myslím, že to je vcelku jedno, jakým způsobem se téhle pohody dosáhne,“ obhajuje Jiřina své postoje před světem, který jejich životní styl poněkud nechápe.
Dvojité odsouzení od nejbližších
Téma nejbližší rodiny je pro Jiřinu poměrně bolestivým. Když se jí na něj zeptáme, přestane mít jiskřičky v očích a posmutní. „Bohužel… První odsudek přišel, když jsem přišla domů s tím, že se budu vdávat za někoho, kdo je o tři roky mladší než můj vlastní táta. Tiše doufali, že mě to brzo přejde, že se rozejdeme ještě před svatbou, případně se záhy rozvedeme. A ono nic.
Poznámky – ten musí být hodně bohatý, když s ním jsi, jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven, ale to víte, že mi to jedno nebylo. Když jsem pak otěhotněla – a že to nebylo zrovna jednoduché – tak místo gratulace jsem slyšela hm, tak to už s ním asi zůstaneš, co… No obrečela jsem si to. Naštěstí malá trochu obrousila hrany, a naši ho začali jakž-takž brát, když díky němu mají vnučku,“ krčí rameny a pokračuje dál:
„Láďa sice říká, že mu to je jedno, ale je mi jasné že ho to taky mrzí. Přece jen, on už rodiče nemá, tak doufal, že by mohl s našima dobře vycházet – tím spíš, že si jsou věkově blízcí. Ale nestalo se. Naopak, v momentě kdy jsem založila firmu a zaměstnala ho jako pomocnou sílu, jím začali ještě opovrhovat, že chlap dělá takovou práci. Inu co, není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. My jsme spokojení, firma funguje, máme se rádi, dceruška je zdravá dělá nám radost. A posměváčkům vzkazuji, aby nejdřív dokázali to, co my, a pak se můžou smát,“ uzavírá Jiřina své vyprávění.
