Ahoj, klidně napiš, máme ro stejně...
Mozna byste se mela sverit manzelovi a vase sny a touhy s nim probrat. Treba by to slo i nejak zkombinovat dohromady. Treba byste mohla jezdit od rodiny na nekolik mesicu v roce, mela byste se i kde vratit a kdovi, jak by to vsechno nakonec dopadlo. Drzim palce;)
k tomu bych řekla asi tolik: dělej si co chceš, ale následky si poneseš.
Elynor: Tak ona to ví taky, že se nemůže vyfláknout a s největší pravděpodobností ani nevyflákne. Má ňákou krizi středního věku, která ji přejde, když neodjela páchat dobro do té třicítky, asi moc dobrodružná povaha nebude.
lebahu: tak samozřejmě že každý má někdy všeho plné zuby a uvažuje o tom, že kde by mohl dneska bejt, kdyby... a často to i řekne nahlas. Ale valná většina lidí při tom ví, že se nemůže jen tak vyfláknout na rodinu a zmizet. Občas to někdo udělá, což tedy předpokládám podle různých hlášek z filmů a literatury typu "tatínek si šel koupit los a asi vyhrál, protože jsme ho už šest let neviděli". Osobně ale nikoho takového neznám, kdo by proměnil úvahu v čin, ať už muž či žena, sbalil uzlík a nebylo ho více. Ta paní nepíše o tom, že by si našla lukrativní práci v zahraničí (ve prospěch celé rodiny - to obvykle dělají ti muži, které zmiňuješ, že jdou pracovat do světa, aby lépe uživili rodinu, to je jiný level). Ona píše o tom, že se jí do jejích plánů rodina vůbec nehodí a že si je vědoma toho, že když odejde, oni jí to neodpustí a zavře si cestu zpět. Píše, že chce žít jinak, než dosud. No, škoda, že to nevěděla v těch 30 letech, než se vdala a pořídila si dcery. To by šlo bez problémů a kde mohla dneska bejt... :-) Jasně, může to zkusit, odjet třeba na rok. Ale bude ji potom ještě manžel chtít zpátky, kdyby to nevyšlo? Když mu svým odjezdem dá najevo, že teda doteď dobrý, ale nuda, jdu za dobrodružstvím, ty tady zatím makej a starej se o holky a čekej, možná se vrátím?
Jitko, v tom případě jste se měla zachovat poněkud férověji k budoucímu manželovi a případným dětem a na rovinu mu říct, hele, já se prostě vdávat nechci a rodinu zakládat nehodlám. Chci si žít sama a po svém a že to ostatní mají jinak, mě nezajímá. je to jejich problém, ne můj. Odejít od rodiny pouze proto, že si myslím, že mám na víc, než vařit, psát úkoly, chodit do běžné práce, je za daných okolností /žádný pádný důvod k rozvodu/ nejen poněkud sobecké, ale i nezralé a neodpovědné. Ty děti ani manžel za to nemůžou. Pro Vás by bylo nejlepší, abyste si našla koníčka, který by Vám to vykompenzoval. Že žijete jako ostatní, což jste nechtěla. Pak jste to tedy neměla realizovat. Protože kdyby za mých mladých let /kdo neměl ve dvaceti dítě, nebyl normální - umíte si to dneska představit?/ se takto uvažovalo, jsme rozvedení všichni a 90% dětí žije v neúplných rodinách....To přece nejde.
lebahu: jasně, pomáhat může i tady u nás - potřeba je to na mnoha místech...chlapy u toho poznávat může taky...ale víš co, máš pocit, že by o něčem takovém uvažovala? Ono to asi vypadá mnohem dobrodružněji - jezdit po různých zemích světa a pomáhat a poznávat nové muže..než konat dobro tady v naší kotlince. Fakt by měla přestat číst ty dobrodružný romány.
lebahu: jo, mívala jsem pocit, že se z toho zblázním, že je to pořád dokola to samý...a že by nebylo marný na pár dní někam odjet, sama...Ale proboha! nepsala jsem nikde do časopisu, že chci odjet "do různých zemí světa" a tam konat dobro a poznávat další chlapy. Dělám třeba to, že občas se sbalím se svýma kámoškama (a třeba i kolegyněmi) a vypadneme na víkend na dámskou jízdu. Jednou do roka jsme jezdili s manželem na kola s partou lidí, sami bez dětí. Teď už jezdí kluci s námi. Na mateřské jsme s ženskými z vesnice pořádaly různé akce pro děti - dětský den, čarodějnice, drakiádu, mikuláše (přežilo to do dneška). Kdybych byla víc asi charitativně založená, možná bych šla pomáhat někde do útulku, na faru...kamkoliv - v okolí je takových zařízení dost. Já ti nemám pocit, že by paní uvažovala o tom, že odjede na týden vykonat dobro a bude spokojená. Ona doslova píše o opuštění rodiny z těchto důvodů, takže to není, že chce asi uspokojit svoje filantroplické choutky, ale prostě z tý rodiny utéct. To není jako když chlap pracuje někde mimo...týdny...déle...ona píše "CHCI OPUSTIT RODINU"....ne že se chce za nějaký čas vrátit.
Mimochodem na to aby mohla cestovat a pomáhat v zahraničí nemusí opouštět rodinu definitivně. Děcka zas tak malý, že by pár týdnů bez matky nepřežily nejsou. Kdyby dejme tomu chtěl v zahraničí pracovat chlap a domů jezdil jednou za čas, nikdo se nad tím nepozastaví (rodin fungujících na tomto modelu znám několik), tak proč ne ženská? A jestli jí jde o to poznávání nových mužů, tak na to zas nemusí jezdit vůbec nikam, pokud je bude poznávati diskrétně.
Zas na druhou stranu? Nikdy jste žádná neměla toho stereotypu (práce, nákup, úkoly s děckama... ) plný zuby a nechtěla prásknout do kobyl a vypadnout na opačnej konec světa (nebo zalízt někde do nory, číst si a spát)? Jenom jste to neřekla nahlas, protože takhle "slušná máma od rodiny" nesmí uvažovat, to je FUJ. Možná by paní pomohla dlouhá dovolená, lázně... sama, bez děcek a manžela, odpočinout si, získat odstup a nadhled a utřepat si priority. Prostě na chvilku vypadnout z toho běžnýho blbákova.
Jak je vidět, moudrost nepřichází vždy s věkem. Někdy věk přijde sám. Vaše děti nejsou ani zdaleka ve věku, kdy nepotřebují matku a ještě dost dlouho nebudou. Ale pokud si doma připadáte nevytížená, zkuste změnit profesi a nastoupit třeba do hospicu. To by mohlo vaši touhu po pomoci druhým celkem slibně naplnit. Pokud jde o jiné muže, v zemích, které máte patrně na mysli, je žena něco mezi otrokyní a živou konzervou, takže se jim radši hleďte vyhnout, pokud nechcete zažít něco opravdu nezapomenutelného, při čem byste mohla přijít o život nějakým neotřelým způsobem, který se v dobrodružně romantických filmech, které máte zjevně v oblibě, vyjímá sice dobře, ale realita bývá o dost méně zábavná, ne-li přímo skličující.
Elynor: ještě by měla manželovi sdělit i to, že tam chce poznávat nové muže, já myslím, že by pro to měl velké pochopení. Holkám by mohli říci, že je vlastně nechtěli. Teda nevím, co ta ženská do třiceti dělala, že lehce po čtyřicítce ji berou takový nápady? Když tak strašně vždycky toužila pomáhat po celém světě, proč to neudělala dávno?
Mě by zajímalo vědět, co by asi nastalo, kdyby paní z příběhu přišla a sdělila manželovi, že teda odchází pomáhat do Pákistánu nebo někam jinam, načež on by pravil "výborně, já celá léta toužím žít jako osamocený lovec kožešin ve srubu v divočině, takže odcházím do národního parku Yelowstone, kde budu žít s medvědy a vlky". Co by se potom stalo s dětmi? Dali by je do dětského domova nebo pověsili na krk příbuzným? Přece snad oba rodiče mají právo "pořádně prožít svůj život" - nebo ne? A čí právo je větší - toho, kdo odejde první? A ty děti to holt budou muset nějak vydržet? Hm, hm...
Pocity jakéhosi nenaplnění a odkládání svých potřeb na pozdější dobu, to jsme asi zažila každá, i když to přicházelo v jakýchsi nepravidelných periodách. Uspíšilo to vyčerpání z nevyspání, vstávání k nemocným dětem v noci, stereotyp stále stejných a opakujících se činností.Devastující, ale krásné. Právě teď jsem se vrátila od dvou vnoučat. Ve Švýcarsku je mateřská dovolená jen tři měsíce a dcera kvůli dobrému místu musela nastoupit alespoň dopoledne do práce, takže jsem dva měsíce hlídala malou vnučku. Starší chlapec chodil do školky, mají tam povinné dva předškolní roky. Já si to užívala, ale na dceři jsem viděla velké vyčerpání z nočního vstávání k malé, kojení, pumpování mateřského mléka také v práci. Docela jsem ji obdivovala, protože já bych to nedala. Sama jsem byla na mateřské dva a půl roku a na tuto "dovolenou" moc ráda vzpomínám. S oběma holkami jsem chodila hodně na procházky, když bylo počasí, tak jsme společně jedly venku. V létě celý den na koupališti. I dnes vidím, že to bylo nejkrásnější období mého života. Překypovala jsem mateřským štěstím, a přesto výše uvedené pocity jsem zažila také. Mateřství máme nastavené přírodou, jež nám namíchá speciální koktejl hormonů. Ovšem společenský tlak nebere nijak zvláštní ohledy na původní poslání ženy. Jako by si můžeme vybrat, zda upřednostnit zaměstnání, anebo mateřství, avšak každá to máme v sobě nějak nastavené a vůlí to příliš neovlivníme. Bohužel. Jde hlavně o to, aby žena byla tzv. vybalancovaná, aby nemusela prožívat to zmítající se trápení, jestli být víc matkou či naplňovat své ambice. Za minulého režimu to byla otázka peněz a dnes je to v podstatě také o tom, i když někdy v opačném gardu. Každá z nás má právo si rozhodnout o svém životě, jak uzná za vhodné, ale kloním se k názoru, že mateřství je nepominutelné. Za člověka rodu ženského také mluví činy. Pomáhat v zahraničí je sice ušlechtilé, ale když utečete od rodiny, která vás zdánlivě nepotřebuje, v tu ránu se dějí věci, že byste se nestačila divit a rázem se vzpamatujete a dáte zpátečku, jestli už nebude pozdě. Avšak najít tu správnou míru spokojenosti pro sebe i pro rodinu je umění. S odstupem let to člověk vidí právě tak - alespoň v mém případě - jak jsem to popsala výše. Přeji štěstí všem, které stojí před podobným rozhodnutím a nemají babičku.
Jitku bych určitě neodsuzovala za to, že přemýšlí o odchodu od rodiny. Ale teď prostě není vhodná doba. Dcery ji ještě potřebují, nějaký ten rok potřebovat budou. Jsou na základní škole, věk 12 a 10. Výrok typu chci si pořádně prožít svůj život, sobecký je, hodně sobecký. Pokud je paní odvážná, proč by nebyla za pár let? Ale pokud je touha opravdu silná, ať jde poznávat svět. Nemyslím si, že by to otec dětí nezvládl.Jinak takové ženy, které opravdu rády cestují, chtějí žít v různých částech světa, chtějí pomáhat, poznávat nové lidi, tak ty si nepořizují děti. Pokud to v sobě skutečně někdo má, dávno tak žije někdy od dvaceti....
mno....tak že paní jak se zdá nikdy nikomu nepomáhala nedělá žárnou charitu a pod ale má předstau že by ji naplňovalo pomáhat někomu v cizině........no.....tak bejt jí zkusím si to nejdřív tady aby si vyzkoušela jestli se svou povahou má vůbec na to někomu pomáhat, protože to fakt nedokáže každý. Souhlasím s ostatními že mi přijde že pomáhání je jen záminka.........ono totiž lidi mají pocit že nejlepší život maj to co furt cestují, že to přeci musí být super oproti těm domasedům....jenže štěstí je vnitřní stav a nikoli vnější tak že cestovatel nemusí být o nic šťastnější než ten co byl nejdál na mácháči. Vzhledem k tomu že mluví i o jiných mužích tak mi přijde že jí fakt jde jen o ten pocit dobrodružství které si maluje na růžovo. Nemám nic proti plnění snů a následováním volání srdce ale z toho jak je to napsáno nemám pocit že je to tento případ, přijde mi že pan je prost celoživotně nenaplněná vnitřně nespokojená a vymyslela si pro sebe historku že to vše se spraví a bude jiné, když bude cestovat po Africe pomáhat černouškům a lupat s misionáři.:D
Mata69: jistě že nejde o humanitární pomoc :-) jenže na cestování musí mít člověk peníze. A když je nemá, tak celkem dobrá cesta, jak se dostat do exotické země, je přifařit se k nějaké organizaci, která tam vysílá své členy a dobrovolníky. Takže tu cestu a pobyt zaplatí někdo jinej, a zdánlivě to pak stojí jen špetku práce. A dobrodružství číhá všude, dle představ Evropana. Bohužel jsou to často představy jak z románů Karla Maye, kde se Kara ben Nemsí bez zábran toulal, kde se mu zamanulo, a ještě tam byl za velkého náčelníka :-) to se vskutku nepoštěstí každému. Osobně jsem to schopná pochopit, taky by se mi to líbilo, když mi bylo kolem 40 let, tak mi pořád ještě bylo moře po kolena a troufala bych si na ledacos. Ale ne za tu cenu, že zahodím veškerou minulost a ublížím svým nejbližším lidem. Je velmi těžké se vzdát příležitosti, která přišla v nevhodný okamžik a je vysoce pravděpodobné, že podruhé se to nestane. Ono to strašně láká. Jestli by článek náhodou nebyl vymyšlen a skutečně paní existuje a má před očima možnost někam odjet, rozumím tomu, že by strašně moc chtěla. Pak už záleží jen na tom, kolik má v sobě síly a odvahy ne odjet, ale zůstat.
Jen se paní Jitko sbalte a jeďte do světa za svým vysněným štěstím! Můžete pomáhat v Africe -tam na vás čekají s otevřenou náručí! Nebo do Indie,v Afgánistánu i jinde se na vás třesou už dávno! Chudákům imigrantům můžete pomáhat po celé Evropě! A těch mužů,co poznáte a budete jim moci zpříjemnit jejich pobyt v lágrech,stačí se jen trošku snažit! Prožijete nádherná dobrodružství,o jakých se vám ani nesní! Vaše rodina doma,co žije tím nudným způsobem života,však ona si zvykne bez vás,poradí si sami,stačit jim bude táta,tu mámu nakonec oželí,a v budoucnosti si už na vás skoro nevzpomenou....Hlavně,že vy si "splníte svoje sny",sobecky a hlava-nehlava,to jinak nejde,v těch románcích,článcích ne netu a pod. nikdy neukážou,co následuje potom....Tak konec snění,paní Jitko,a vzhůru za štěstím!!!
Kruci, odeslal se mi nedokončený příspěvek....takže:o nějaké humanitární pomáhání paní fakt nejde. Má neurčitou představu jakéhosi dobrodružství, kdesi - ani sama neví kde, neví jak a neví co. Je mi líto jejího manžela a jejich dětí. Mohla by žít pěkný a spokojený život s nimi, zažívat ta malá dobrodružství se svými dětmi a radovat se z pěkně rodiny a pohodlného života. Očekávala bych, že když se někdo vdává ve třiceti, že má rozum.
Já si to přečetla znovu, pozorněji a paní je fakt praštěná.(nebo ten, co si ten příběh vymyslel). Jednak si myslet, že ji dcery v cca ve 12 a 10ti letech nepotřebují moc nesvědčí o její lásce k nim. A pak toto prohlášení:"Chci žít v různých částech světa, pracovat tam a pomáhat lidem, kteří to potřebují. Jet do takových míst s rodinou je naprostý nesmysl. Chci cestovat po celém světě a ruku na srdce – také potkat i nové muže." svědčí spíš o tom, že o nějaké humanitární pomáhají
Trochu paní chápu, myslím, že téměř každý se občas ocitne v životní fázi, kdy si říká, že takhle si to vlastně nepředstavoval. Na druhou stranu, jak psala mambue, hlavě by si měla ujasnit, co chce, chybí jí dobrodružství, nebo chce být užitečná. Možná by zjistila, že je i jiná cesta, jak se realizovat. Chybí mi tam, jak paní žila než poznala svého manžela...cestovala, byla aktivní, pomáhala někde? pak je otázka, proč si vybrala muže který tyto její zájmy nesdílel a zapadla do života, který jí nevyhovoval? Nebo nic moc nedělala a teď si představuje, jaký by to mohlo být? Mě to připadá, že je to spíš ta druhá možnost. A v takovém případě je dost pravděpodobné, že by zjistila, že to zas není to, co co si představovala... Na jejím místě bych zkusila spíš zauvažovat například o změně práce...je spousta zaměstnání, která jsou spojená s cestováním, stejně je spousta zaměstnání, kde se dá dělat něco prospěšného. A při tom to hned nemusí znamenat že musí opustit rodinu. Ano, změna oboru není jednoduchá, ale pokud by paní měla kuráž na opuštění celého dosavadního života, tak změna práce je oproti tomu brnkačka :-) Mimochodem z vlastní zkušenosti můžu říct, že je dost velký rozdíl mezi tím být v cizí zemi na dovolené a pracovat tam. (tedy pominu-li takové ty "kempy pro zhýčkané Evropany", kde za nemalý vstupní poplatek jim dovolí, aby jako dělali "něco užitečného" (často ale něco, co v dané zemi není ani tolik třeba, ale vypadá to atraktivně když si to dají na profil na FB) a jinak je o "dobrovolníky" plně postaráno, takže často ani nepřijdou do kontaktu se skutečnými lidmi, kteří tu pomoc potřebují. To není pomoc, to je spíš zážitková turistika.)Jinak její obavy, že až děti odrostou, tak bude stará mi přijdou mimo...poznala jsem několik lidí, kteří s cestováním začali až po padesátce a stejně tak s různou charitativní činností. Myslím, že litovat, že jí uteklo pár let, než si začala plnit své sny, jí ve výsledku bude bolet mnohem míň, než litovat, že jí uteklo dospívání dětí a že s nimi ztratila vztah.
Elynor: klobouk dolů, naprosto výstižné! Často mám u těchto typů žen pocit, že jsou jen rozcapené, vlastně mají všechno a nemají žádné vážné problémy, takže se poněkud nudí a vymýšlejí kujoviny. A odnáší ten jejich pocit jinde zelenější trávy jejich rodina. A hlavně děti.
... a ještě bych dodala, že ten věk, kdy děti matku velice moc potřebují, teprve přijde - teď, kdy je zdánlivě klid, protože už nejsou malé, objevily i jiný svět než jen rodinu, mají svoje kamarády a svoje zájmy, to chvíli vypadá, že matka je na vedlejší koleji. Jenže až přijde puberta a ta bývá u holčiček často dost brzy, tak budou tu mámu sakra potřebovat. I když se budou tvářit, že ne a že nechápou, jak mohli mít tak pitomí rodiče tak geniální dcery :-) Ale když pak člověk mluví s někým, kdo v době dospívání z jakéhokoli důvodu matku neměl, slyší, jak moc mu chyběla... Z vlastní zkušenosti pak můžu říct, že mám sice jen syny, ale i ti byli v době do jejich 14 let naprosto bezproblémové a zlaté dětičky, a pak vypuklo na několik let peklo, než se vyhrabali z kritických roků a stali se z nich postupně mladí muži. Opustit je právě na tuto dobu by jim pravděpodobně nijak neusnadnilo dospívání, byť mě to stálo kvantum šedivých vlasů a kýbly nervů. A to jsem taky děti nijak zvlášť nechtěla, netoužila po nich a víceméně jsme je s chotěm měli z nerozvážnosti mládí nechtěně a taky si představovali své životy jinak. Ovšem člověk nemůže mít všechno, a kdyby od všeho jiného utéci chtěl a mohl, tak bezva, skoro od všeho se utéct dá, ale ne od vlastních dětí.
Jediní lidé, kteří člověka opravdu potřebují, jsou jeho děti. Dokud nejsou dospělé a samostatné. Nechat je být a odjet na druhý konec světa za dobrodružstvím je oslovina. Tam totiž nikdo nečeká, nikoho to nezajímá a nikdo tu "pomoc" neocení, naopak bude spíš nevděčnej, že je to málo. Takových příběhů už bylo, kdy někdo odjel s ideály a vrátil se se šeredným zklamáním a mnohdy i s exotickými nemocemi, jako malárie a podobně. Nicméně dobře, nechť si tam paní odjede získat zkušenosti, ale napřed je třeba si splnit svoje závazky, které má tady. A které si na sebe vzala dobrovolně. Děti nevědí, že je vlastně ani nechtěla - velmi pochybuji, že jim prospěje, až se to dozvědí, že pro vlastní matku nejsou důležité a radši by se věnovala cizím lidem. O manželovi nemluvě. Ano, jsou takové silné povahy, které umí hodit všechno za hlavu a jít si za svým snem, a unesou i ty následky. Smíří se s tím, že to něco stojí a že si třeba i znepřátelí vlastní rodinu na zbytek života. Dokonce jsou i výjimky, které opravdu mají nějakou ušlechtilou myšlenku, která za ty oběti stojí, tu myšlenku realizují, a posmrtně jsou za to oceněny a jest jim někde postaven pomník. Ovšem kolik je takových jedinců a kolik je tak nosných myšlenek? V článku žádnou takovou nevidím. Jen jakousi vágní a podle mého dost naivní představu o tom, že je jinde tráva zelenější. Jestli to paní stojí za to odepsat svoje děti a svůj dosavadní život, to si musí sama rozhodnout. Osobně si myslím, že se prostě nudí a neví, co s tou volnou kapacitou.
Tak v první řadě, dcery nemohou za to, že jste si je pořídila, protože se to prostě společensky očekávalo. Je jím maximálně 12 a 11, to tedy ještě zdaleka samostatné nejsou a ještě chvíli nebudou. Plnit si svoje sny na úkor svých nejbližších je dost sobecké. No jo, starat se o své vlastní děti, dobře je dovést do samostatného života, to holt není žádný dobrodrůžo.
Nenapsala bych svůj názor lépe než Mambule.
"Pomáhat lidem, kteří to potřebují". Ale vždyť vaše dcery vás také potřebují, i když, jak píšete, stále méně, což je normální. Opět připomenu svůj příběh: moje dcera byla v 10 letech již zcela samostatná, spolehlivá, "s klíčem na krku". Mohla jsem starost o ni pustit z hlavy na celý den a věnovat se svému zaměstnání. Úderem 11. narozenin bum bác, přišla autoimunitní cukrovka, dcera co se týče soběstačnosti hupsla zhruba o 5 let zpátky a teprve když jí bylo 15-16 let, byli jsme tam, kde v jejích 11 letech. Nikdy bych nepustila z dohledu svoje děti, dokud nebudou mít svoji rodinu, partnera, nové zázemí. Totéž se týká syna, kterému je 26 let, bydlí již 3 roky jinde, ale novou rodinu dosud nemá. Nikdy nevíte, co se může stát! Pokud jde o vaši touhu pomáhat i cizím lidem, je to chvályhodné a lze to realizovat všelijak, aniž byste opustila rodinu: dobrovolnická nebo i placená práce v tuzemských charitativních organizacích nebo třeba pěstounská péče, možností je jistě i víc. Holt by to nebylo tak dobrodružné jako cestování po světě. Především byste si měla ujasnit, zda chcete především být někomu užitečná anebo má být na prvním místě dobrodružství a ta pomoc potřebným je jen záminkou. Ještě bych dodala, že nevidím nic nepořádného na prožití života se svou rodinou. Ale to má zřejmě každý nastavené jinak a možná jste se založením rodiny skutečně šlápla vedle. Od závazků se ale neutíká, tím že zdrhnete, pořádný život neprožijete. Nějakou změnu váš život asi potřebuje, ale snad by to šlo udělat i tak, abyste svým nejbližším neublížila.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.