Oba jsou rozvedení, oba ve středním věku. Našli jeden druhého a je jim spolu moc fajn. Tedy bývalo. Idylu zkazila její posedlost kočkami.
1. Dana se asi zbláznila.
Když jsem Danu poznal, měla jednoho stárnoucího kocoura, kterého jsem si při první noci u ní všiml vlastně až ráno. Hýbal se minimálně: když se protahoval, chtěl nažrat nebo drbat. Tenhle kocour, jediný z Danina zvěřince, mi byl sympatický. Dana ho kdysi našla u popelnic, vypadal prý jako kostra potažená kůží. Jako zdechlina. Byl nemocný, hladový, promrzlý. Do rána by venku nepřežil. Takovému zvířeti se člověk nemůže divit, že si pak zbytek života užívá všeho, co mu chybělo. To chápu.
Bohužel asi po dvou letech naší známosti infikovala mou milou jakási „kamarádka“ spasitelským virem. Z mé prima ženské do nepohody se na po padesátce stala kočičí máma, která má nyní doma 9 koček! Zpětně si gratuluji, že jsem se k ní nakonec před rokem nepřestěhoval, jak jsme tehdy uvažovali, přestože mi tenkrát její klidný kočičí „tlusťoch“ vůbec nevadil. Jenže dnes je u Dany všechno jinak! Kam se podíváte, je kočka. Spí v naší posteli, skáčou na stůl, procházejí se po kuchyňské lince… Budí nás ve tři ráno, protože se nudí a děsně je baví hrabat se pod peřinu a lovit část těla, co se první hýbne. Ve výčtu toho, co na kočkách nemusím, bych mohl pokračovat ještě pár minut. Jenže při tom všem mám Danu rád. Ostatně počkal jsem si na ní 20 let!
- Jak se vyvíjel Josefův příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Její kočky jsou koule u nohy. Dřív jsme cestovali, nyní nevytáhneme paty.
Oba jsme rozvedení, já už víc než deset let. S ženou nám to neklapalo, dcera byla velká, tak na co čekat? Dana se rozvedla asi 5 let po mně. Její manžel byl magor. Nechápal jsem, proč s ním taková krásná a šikovná ženská vůbec je. Dana je totiž má sousedka, bydlí ve vedlejším vchodě a znám ji, a tak trochu pozoruji, už víc jak 20 let. Asi jste pochopili, že se mi vždy líbila, strašně líbila! Když se rozvedla, a ten její se odstěhoval, byl jsem rozhodnutý, že udělám všechno proto, abych Danu přesvědčil, že nemá nad chlapy lámat hůl. A hlavně… že jsem já ten pravý. Lehké to po jejích zkušenostech z manželství nebylo, ale nakonec se do mě Danuška zamilovala.
Já měl dceru velkou a samostatnou, Dana děti neměla, oba jsme byli bez závazků, měli vlastní byt, práci, a tak jsme si užívali života. Oba máme rádi přírodu a turistiku, takže jsme každý víkend vyráželi někam na výlet a občas i za kulturou. S tím je teď konec. Déle jak na jednu noc Dana odjíždět nechce, protože by to kočky nezvládly. To, že by je někdo přišel nakrmit, odmítá – čičiny prý potřebují také společnost. Možná ve všem hraje určitou roli i to, že Dana neměla děti a péče o opuštěné kočky jí nějak pomáhá ventilovat to, co si v sobě každá žena přirozeně „střádá“ pro děti. Nevím. Bohužel se vše poslední tři měsíce stupňuje a já začínám uvažovat o tom, zda má vůbec náš vztah budoucnost.
Pokračování 3 / 4
3. Přestala pracovat a věnuje se jen kočkám.
Danča před Vánoci zdědila po své mamince nějaké peníze, byla velmi překvapená, jak velké měla její skromně žijící máti úspory. Zdědila i garsonku, kterou nyní pronajímá, a tak se rozhodla přestat pracovat. Prý se bude naplno věnovat opuštěným zvířatům! Dnes pomáhá ve dvou útulcích, kam mimo jiné stále „cpe“ peníze.
Početné stádečko koček se má jako královská rodina. Mají svůj pokoj, se svými pelíšky, hračkami, prolézačkami a svou komornou, Danu. Všechno jsem Daně pomáhal zařídit, vybourat, vyzdít, vyštukovat, vymalovat. Mám ji stále rád, těžko jí říkám „ne“, ale už s ní nejsem šťastný. Její život se smrsknul do jednoho slova: KOČKY.
Pokračování 4 / 4
4. Prásknul jsem dveřmi, to opravdu přehnala!
Nedávno jsme s Danou měli snad poprvé, co jsme spolu, opravdu vážný konflikt, poprvé na mě Dana zvýšila hlas. Nikdy jsem ji tak rozčílenou neviděl, vůbec není ten typ. Měl jsem s kamarádem dohodnutý prodloužený víkend na kolech, strašně jsem se těšil. Jenže Daně napsala jakási teta od Košic, že jí umřel muž, a ať Danuška přijede na pohřeb, že ji chce vidět. A tak mě Dana pochopitelně požádala, zda bych nezůstal u ní doma a nechodil se starat o kočky. Váhal jsem jen chvilku a odmítnul jsem. Dana musela zůstat doma, nikdo z jejích úžasných kamarádek, záchranářek, nebyl ochotný jí pomoci. „Strašně jsi mě zklamal! Vždy jsem tě měla za rovného chlapa, za někoho o koho se můžu kdykoliv opřít. Bohužel teď vidím, že jsi stejný jako ostatní. Sobec, který myslí jen sám na sebe, na svoje pohodlíčko!“ řekla mi tehdy.
Prásknul jsem dveřmi, to opravdu přehnala! Od té doby spolu nemluvíme. Já jí nevolám, nenavštěvuji a ona mne také ne. Oba máme svou pravdu, svou hrdost. Uvažoval jsem o tom, že vztah skončím, ale už po týdnu jsem pochopil, jak Danu miluji. Strašně mi chybí, mám ji rád, ale jsem příčetný. Její kočky nikdy mít rád nebudu, k srdci mi prostě nepřirostou. Bohužel jsou její součástí a já si lámu hlavu, jak tenhle oříšek rozlousknout.
(Josef, 57 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!