Jsem bulimička a anorektička - už 9 let. Nemůžu dál!

| Autor: Pavlína Šalamounová | Rubrika: Láska a vztahy

Ocitla jsem se na pokraji sil – nemocná, vyčerpaná, v depresi. Na jídlo myslím 95% svého života. Nic nepomáhá. Stala jsem se jeho otrokem...

Jsem bulimička a anorektička - už 9 let.  Nemůžu dál!

Začalo to úplně hloupě v mých šestnácti letech. Zalíbila se mi minisukně, kterou měla na sobě jedna spolužačka. Protože jsem nikdy nebyla nejštíhlejší, minisukně jsem nenosila. V podstatě bych ji bývala nosit mohla, nebyla jsem žádný cvalík, jenom jsem začala vypadat žensky - zadeček, stehna… Zkrátka a dobře jsem usoudila, že by nebylo marné trochu zhubnout, a tím se přiblížit k možnosti nosit onu vysněnou minisukni. Nevím, jakým myšlenkovým pochodem jsem tenkrát došla k názoru: Dokonalá postava = úspěch v životě. Skutečně jsem tenkrát byla přesvědčená o tom, že pokud budu štíhlá, bude se mi všechno dařit, všichni mě budou milovat a obdivovat, najdu si konečně kluka. To jsem samozřejmě všechno chtěla, takže jsem zahájila dietu. Poprvé v životě.

Začala jsem zmenšovat porce jídla na polovinu, potom na čtvrtinu. Nakonec jsem jedla tak dvě jablíčka za den a k tomu (pokud jsem si chtěla opravdu dopřát) nějakou tu mrkev. Kila šla dolů. Co na tom, že psychicky mi bylo čím dál hůř, nemohla jsem spát, byla mi věčně zima, byla jsem nesoustředěná, podrážděná, nervózní, náladová. Během necelých tří měsíců jsem zhubla 13 kilogramů, ovšem očekávaná spokojenost s výsledkem se nedostavila. Naopak - psychicky jsem se cítila mizerně a navíc jsem si stále připadala příšerně tlustá. Takže jsem se trápila hlady dál. Teď už jsem měla jedinou vidinu - štíhlost, štíhlost, štíhlost. Najednou, jako bych úplně ztratila soudnost - ačkoliv jsem už dávno štíhlá byla, stále jsem měla pevně utkvělou představu, že mám nadváhu.

Abych to zkrátila: co se týče mého „dietování“, tehdy jsem se dopracovala až na 47 kg (měřím 172 cm). Byla ze mě psychicko-fyzická troska. Toto živoření jsem provozovala asi tak půl roku a pak se to najednou všechno o 180 stupňů obrátilo. Začala jsem se neskutečným způsobem přejídat.

Během jednoho přejídacího záchvatu jsem byla schopná spořádat půl bochníku chleba, celou pizzu, 3 čokolády. Tyto záchvaty mě přepadávaly v jakoukoliv hodinu - nebylo výjimkou, že jsem se v noci plížila do lednice, sebrala všechno, co tam bylo, odnesla na záchod a tam to na posezení snědla. Na záchodě proto, aby mě u toho snad nikdo nechytil. Po každém takovém „hodování“ následovaly výčitky svědomí a úvahy o tom, jak se nenávidím. Připadala jsem si naprosto neschopná, neuvěřitelně ošklivá a navíc bez jakékoliv vůle se s sebou nějakým způsobem něco dělat, nějak tuhle šílenou situaci řešit.

Přestože jsem se snažila po záchvatu „žravosti“ jídlo vyzvracet, podařilo se mi během relativně krátké doby vykrmit se zpět na 76 kg. A pak už to šlo ráz na ráz: opět dieta, zhubnutí, přecpávání se, ztloustnutí. Tímto stylem to funguje už celých devět let. Nepomohlo ani to, že jsem odešla z domova, vdala se a založila si vlastní domácnost.

Hluboce obdivuji svého manžela, který nejen že se dosud nesebral a neutekl ode mne, ale naopak přes to všechno se mnou vydržel a stále se mi snaží pomáhat, i když většinou vůbec neví jak… Veškerý můj život (a tím z velké části i jeho) se točí kolem jídla. Skutečně, já se z 95% zabývám ve svých myšlenkách pouze a výhradně jídlem. Od něj se odvíjí všechno ostatní. Jídlu přizpůsobuji veškerý svůj život. Třeba prakticky nechodím do společnosti – buď jsem „na dietě“ - a co kdyby se tam podávalo jídlo, nebo se přejídám - a to je mi zas trapné se před lidmi nezřízeně cpát.

Po devíti letech jsem vyčerpaná, unavená a v depresi. Ze všeho nejvíc bych toužila z toho bláznivého kolotoče diet a přejídání se vypadnout ven. Nepomohli mi doktoři, psycholog, léčitel… Jsem na pokraji sil a přestávám věřit, že někdy ještě dokážu žít jako normální člověk.

Katka, 26

Pokud i vy prožíváte, nebo máte za sebou nějaký silný příběh, podělte se s ostatními čtenářkami a napište nám do redakce na fejkova@mf.cz. Rádi jej zveřejníme.

Další články z rubriky

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

Dnes | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Včera | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 29 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 29 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…