Že se mi líbí holky a klasický model rodiny pro mě není, jsem zjistila až poměrně pozdě. Už na střední škole jsem sice měla zvláštní stavy, kdy mě spolužačky zajímaly víc než kluci, ale tenkrát jsem si to ještě nechtěla připustit.
Odvahu poznat, jaká opravdu jsem, jsem dostala až na vysoké škole. Přece jen gymnázium jsem studovala v poměrně malém městě, kde se polovina lidí znala, a nijak jsem nestála o to, aby si na mě všichni ukazovali. V Plzni už to ale bylo jiné – naprostá anonymita, seznamování se spolužáky, kteří o sobě navzájem nic nevěděli. I studium pedagogiky jsem sice zahájila vztahem s klukem, ale po půl roce mi to nedalo a zabrousila jsem na seznamku pro lesbičky.
Na můj inzerát, kde jsem popsala vlastní nejistotu a touhu najít svoje pravé já, odpovědělo skoro dvacet žen, ale jen několik přiložilo i fotku. Nakonec jsem si vybrala tu, která se mi líbila nejvíc, a domluvily jsme se na setkání.
S Martinou jsme si hned padly do oka. Byla o dvanáct let starší a já jako vyjukaná holka po maturitě jsem k ní od začátku zbožně vzhlížela. První setkání bylo rozpačité, po pár sklenkách vína jsem se ale uvolnila, a když mě potom Martina zkusmo políbila, věděla jsem, že tohle je to, co chci. Ještě ten večer jsme skončily u ní doma a poprvé jsem zažila, co je to opravdový požitek ze sexu. S mužskými protějšky jsem sice orgasmu dosáhla, ale bylo to čistě fyzické potěšení bez hlubších emocí. Milování se ženou mi přineslo i jakýsi duševní rozměr, který mi dosud chyběl.
Náš vztah trval čtyři roky. Martina mě naučila mnoho nejen o lásce mezi ženami, ale o životě vůbec. Nakonec jsme se v poklidu rozešly, zamilovanost vyprchala a obě jsme chtěly zažít ještě něco jiného.
Po škole jsem se vrátila zpátky do rodného města a po krátkém extempore s mužem jsem opět s pomocí internetové seznamky potkala další dívku. Kvůli její žárlivosti nám to dlouho nevydrželo, ale vztah s ní už nebyl tajemstvím. Rodinu jsem postavila před hotovou věc – prostě jsem Hanku jednoho dne přivedla domů a představila ji jako svou přítelkyni.
Otce nemám, ale matka mě svou reakcí mile překvapila. Po počátečním šoku se vyjádřila v tom smyslu, že hlavní je, abych byla šťastná.
Se současnou přítelkyní žiju tři roky. Pochází také z našeho města, ale potkaly jsme se úplně náhodou v Praze. Dost nás pobavilo, že jsme spolu léta chodily do školy a vůbec „to“ o sobě nevěděly. Petra je první, se kterou se na veřejnosti vodím za ruku, objímám a líbám. Neděláme to nijak okázale nebo naschvál, prostě jako jakýkoli jiný zamilovaný pár.
Reakce lidí jsou různé, s vyloženě zlým chováním jsme se ale nikdy nesetkaly, spíš na nás občas civí jako na exotickou zvěř, výjimečně se pohoršeně odvrátí. Myslím, že v tomhle to mají chlapi horší – přece jen u žen se objímání a polibky berou jako něco normálního.
Poslední dobou také uvažujeme o dítěti, ale zatím netušíme, jakým způsobem si ho pořídit. Ani jedna si neumíme představit, že bychom ještě spaly s nějakým mužem, a umělé oplodnění je pro nás zapovězené. Možná se pokusíme o adopci, ale tady čekám řehtání úředního šimla obzvlášť hlasité.
Nemůžu říct, že být lesbou je skvělé, nebo naopak že bych hned měnila za heterosexualitu. Beru svou orientaci jako fakt, stejně jako třeba to, že mám modré oči. Jsem si vědomá toho, že žiju v době, kdy je společnost čím dál více tolerantní, a tak nemám důvod nic skrývat. Jen v práci jsem ještě nic neřekla – učím na základní škole a nejsem si jistá, jestli by někdo z kolegů nebo rodičů neměl námitky, že učím děti, jakkoli neopodstatněné to je…
podle příběhu Kláry, 28 let
KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!
ČTĚTE TAKÉ: MAMINKA.CZ - Web pro těhotné a maminky!