Kamarádka je nemocná, ale hlavně na duši. Svým přístupem ničí i mě. Mám ji odstřihnout?

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Mám letitou kamarádku, která už několik let sedí doma, protože je nemocná. Tedy ona tvrdí, že je – jestli to tak je opravdu, vlastně nikdo neví. Myslí si to ona a zřejmě každý doktor, kterému zaplatí a který jí pak ochotně napíše, co potřebuje. První tři roky jsem se opravdu snažila jí pomoct, ale ten poslední už to postupně vzdávám. Nenapadá mě už nic, co by ji nějak probudilo, a její přístup ničí i mě, i když si to tolik neuvědomuji. Nevím, jestli ji úplně odstřihnout – plno lidí mi to radí, ale copak se přátelé opouštějí, kdy je jim špatně?

Kamarádka je nemocná, ale hlavně na duši. Svým přístupem ničí i mě. Mám ji odstřihnout?

Se Zuzkou se znám už od první třídy, opravdu dobré kamarádky se z nás staly až na gymnáziu. Trávily jsme spolu hodně času – hlavně nejrůznějšími výlety. Pamatuju si, že jsme spolu ujely třeba i sto kilometrů na kole. V létě jsme jezdily k vodě, v zimě na běžkách, až do maturity jsme byly nerozlučné parťačky.

Naše cesty se pak rozdělily na vysoké škole, každá jsme šla do jiného města. Byly jsme ale pravidelně v kontaktu po mailu, telefonu, na skypu. Aspoň třikrát za semestr jsme se v jednom nebo druhém městě viděly a ve zkouškovém období jsme se obě jezdily učit domů k rodičům a vídaly se tam.

Zuzka měla tehdy docela divoké období. Byla jsem zásobena historkami o jejích nočních tazích, tancování v klubech až do rána, nejrůznějších akcích se spolužáky, až jsem se divila, jak při tom všem zvládá studovat. Ale podařilo se jí to, stejně jako mně, a po konci školy se přistěhovala do Prahy, kde jsem byla i já.

Zmizela do světa – a pak se vrátila s únavovým syndromem

Obě jsme si našly práci a pak i společný podnájem. Zuzka se ale pár měsíců poté nakonec rozhodla, že se chce ještě podívat do světa, než se definitivně usadí, a odletěla nejdřív na půl roku jako au-pair do Spojených států. Pak se vrátila, pobyla měsíc a vzápětí se vydala na další rok do Austrálie. Pak přiletěla na Vánoce a odfrčela znovu zpátky a ještě na Nový Zéland. Všude chodila do školy a pracovala, psala nadšené maily a vypadalo to, že světoběžnicí už zůstane.

Před čtyřmi roky se ale zničehonic vrátila měsíc před Vánoci s tím, že už toho má dost. Jela tehdy rovnou domů k rodičům, viděla jsem ji až po novém roce a lekla se jí. Byla to troska ležící v posteli. Na otázku, co jí je, vlastně nedovedla přesně odpovědět, ale vyprávěla, že poslední měsíce už byla pořád na pokraji kolapsu a asi si přivodila únavový syndrom, takže se chce dát trochu do kupy. Měla našetřeno docela dost peněz a byla rozhodnutá, že zůstane doma „do jara“ a pak zas začne chodit do práce.

Její rodiče byli i rádi, že si ji trochu užijí – Zuzka je jedináček a dva roky ji prakticky neviděli. Taky já jsem si říkala, že jí to asi jedině prospěje, a snažila jsem se ji podpořit. Jenže Zuzka za až do dubna z postele prakticky nevylezla. Když jsem se jí průběžně ptala, jak to s ní vypadá, chrlila na mě jednu diagnózu za druhou. Vlastně jsem se nedozvěděla nic, jen to, že do práce teď v žádném případě nemůže.

„Několik let jsem dělala tu chybu, že jsem všechno přecházela – silou vůle. I když mi bylo zle, pořád jsem fungovala, až jsem si úplně zničila imunitu a výsledkem je tohle. Takže teď budu doma a dávat se dohromady, dokud mi nebude úplně dobře,“ vysvětlila mi. Znělo mi to celkem logicky, tenkrát. Říkala jsem si, kdo jiný může vědět, jak jí je, jen ona sama.

Z odpočinku do jara se staly čtyři roky

Jenže najednou takhle uplynul rok, pak druhý – a Zuzka byla pořád doma v „mamahotelu“. Pořád jsme si psaly, volaly, vždy, když jsem jela k rodičům, navštívila jsem ji, ale po čase jsem zjistila, že už vlastně pořádně nevím, co si s ní povídat. Bylo to pořád dokola to samé – na dotazy, jak jí, buď řekla, že pořád stejné, nebo mi začala ukazovat papíry od doktorů s čísly, kterým jsem vůbec nerozuměla, ale podle jejího výkladu to byly alarmující údaje. Vysvětlovala mi, že má v těle strašně moc bakterií a virů a že si nejdřív musí dát dohromady imunitu. Její pokoj připomínal spíš lékárnu – všude byly nejrůznější léky, doplňky stravy, až z toho jednoho mrazilo.

Jak čas ubíhal, začalo mi to vrtat hlavou, protože už mi opravdu přišlo zvláštní, že kdysi tak akční člověk plný života najednou sedí doma a jeho jedinou zábavou je notebook a občasná procházka, po které údajně týden leží a vzpamatovává se. A tak jsem začala zkoušet různé fígle, jak kamarádku probudit. Protože ať jsem se o ní bavila s kýmkoli, většina lidí nevěřila, že jí něco skutečně je. Já ji samozřejmě hájila, ale sama jsem už vnitřně byla trochu na pochybách.

Když mi i po třech letech říkala, že výsledky od doktorů jsou pořád stejně špatné, opáčila jsem jí, že tedy asi ti doktoři dělají něco špatně a ať změní způsob léčby – i když jsem vlastně ani nevěděla, jak vypadá ta dosavadní, protože mi k tomu pořád nikdy nic neřekla. Přitom lékařů vystřídala snad deset, údajně protože jí třeba nechtěli předepsat léky, které brala, nebo byli nějak divní, na jednoho si stěžovala, že jí řekl, že je úplně zdravá a jen se fláká. Tenkrát jsem s ní soucítila, ale postupně jsem si začala říkat, jestli nakonec tenhle člověk nebyl pravdě nejblíž.

Za ten poslední rok jsem se Zuzkou postupně začala ztrácet trpělivost. Nesnažila jsem se už vcítit do její situace, na její nářky typu, jak já se mám, zatímco ona dopadla takhle, jsem začala odpovídat, že to může kdykoli změnit. Jenže se mi zdá, že jí začalo být zkrátka takhle dobře, že si libuje v tom, že nic nemusí, že se z ní stal hypochondr a že už se jí prostě nechce do práce. Aspoň takhle to vidí všichni v okolí. Zároveň mám ale pochyby – protože ona nedělá ani nic jiného. Nechodí prakticky ven, jen sedí u počítače a chatuje po seznamkách. Ale že by vyšla mezi lidi, to ne.

Nevěřím, že je fyzicky nemocná. Spíš je něco špatně v hlavě

Nevím, co si o tom mám myslet. Před pár týdny uplynuly čtyři roky od chvíle, co je takhle doma! A zejména v posledních několika měsících jsem se přistihla, že už se mi za ní ani nechce. Že se netěším na návštěvy kamarádky, ale spíš se děsím, o čem se zas budeme bavit, já se jen rozčílím, ona si bude povídat pořád to svoje a nic se nezmění. Vracím se pak úplně vysátá a bez energie, cítím se bezmocně a zároveň provinile, že je ona v tomhle stavu a já nevím, co s tím. Jejím rodičům to evidentně nevadí – i když mi Zuzka přiznala, že vlastně nemá už žádné peníze a živí ji prakticky oni. Copak je normální mít doma skoro 30letou holku v tomhle stavu a nic nedělat?!

Přítel mi domlouvá, že je na čase takové přátelství ukončit a jít dál. Že ve chvíli, kdy kvůli tomu trpím i já, už to nemá smysl, že Zuzce je takhle dobře a o žádnou změnu ani pomoc nestojí. Ať prý jí řeknu, že mi kdykoli může zavolat, pomůžu jí, jak budu moci, ale že se nechci dívat, jak se sama ničí, a chodit za ní už nebudu. Radí mi to i rodiče, kteří si zas myslí, že by ji to mohlo konečně probrat – jsem vlastně její jediné pojítko s reálným světem naší generace, jinak za ní ani nikdo nechodí, s lidmi komunikuje jen počítačem.

Jenže já mám pocit, že můj význam pro Zuzku přeceňují. Už se mi ani nezdá, že má radost, když za ní přijdu – zřejmě proto, že to znamená, že budu z jejího pohledu zlá a mít nepříjemné otázky typu, podle čeho chce poznat, že je zdravá, když jen leží a každý den je stejný. Že těžko jednoho rána vstane a bude všechno jako dřív. Vždyť ona je unavená z nicnedělání!

A tak si říkám, že by jí asi vůbec nevadilo, kdybych už nepřišla. Zkoušela jsem jí i navrhnout, ať jde k psychologovi, ale poslala mě do háje. Už opravdu nevím – a hlavně nevím, jestli opravdu si s tím ještě mám lámat hlavu, nebo se od ní ostřihnout.

Mirka, 29 let

Další články z rubriky

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

Včera | 11 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Včera | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 39 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…