Svou kamarádku Lucku znám už dlouhá léta. Považuji ji hned po rodičích a svém partnerovi za mou nejbližší bytost, které jsem se mohla vždycky svěřit se vším. Vím, že pro ni jsem také nejlepší kamarádka, ale Lucka na rozdíl ode mě byla vždy spíše uzavřená až tajnůstkářská. Pokud ji něco trápilo, nikdy mi to neřekla. Za ty roky už ji ale znám velmi dobře a poznám, když má potíže. Jako teď. Jenže pomoct jí nedokážu, když mlčí.
Jsme spolužačky ze střední školy a sblížily jsem se hlavně po tom, co jsme kdysi obě začaly chodit na karate. Původně jsme to zkusily spíš z recese, ale nakonec nás tenhle sport (či umění) obě nadchl a věnujeme se mu doteď. Já jsem díky němu dokonce už před osmi lety našla životního partnera.
Lucka zažila ve vztazích několik nepěkných věcí a nějakou dobu pak byla sama. Nakonec se dala dohromady se svým spolužákem z vysoké školy. Naháněl ji celých pět let, co spolu studovali, ale tenkrát ho nechtěla. Až nakonec několik měsíců po promoci zjistila, že s hodným zbožňujícím klukem jí bude dobře, protože jí neublíží. A do roka se vzali.
Byla jsem jí samozřejmě za svědka a už tenkrát si říkala, jak dlouho jim ta idylka vydrží. Filip byl totiž samé „zlatíčko, miláčku, pusinko…“ Stačilo, aby se na něj Lucka jen podívala, a už jí plnil, co jí na očích viděl. Až mi přišlo, že toho kamarádka trochu zneužívá.
Po svatbě spolu chvíli bydleli v podnájmu, ale téměř okamžitě začali stavět rodinný dům ve vesnice, kde bydlí Filipovi rodiče. Ti jsou docela bohatí a jako svatební dar dali svému synovi stavební pozemek. Lucka mi z toho tenkrát nepřipadala dvakrát nadšená. Vím o ní, že je typický městský člověk, který rád chodí za kulturou, na různé akce, nemluvě o milovaném karate. Teď se najednou měla odstěhovat na venkov a zvyknout si na roli ženy opečovávající velký dům, kterou čeká každodenní komplikované dojíždění do města.
Manžel ji „odklidil“ na venkov
Pak jsem ji pár měsíců skoro neviděla. Veškerý volný čas trávili na stavbě a posléze objížděním domů s nábytkem či domácími potřebami, aby své bydlení vybavili. Zatímco Filip se v tom vyžíval, Lucka spíše vlála v jeho závěsu. Jednou jsme s Danem vyrazili společně s nimi, chtěli jsme také něco koupit, a viděla jsem to na vlastní oči. Zatímco Filip byl schopný vybírat půl hodiny rukojeť k šuplíku, Lucka jen postávala a na všechno mu kývla.
Pak jsme asi za rok jeli ve čtyřech na společnou dovolenou a my se s Danem nestačili divit, kam se ta idylická dvojka poděla. V podstatě na sebe pořád jen štěkali, jako by úplně ztratili schopnost mluvit spolu hezky, nebo přinejmenším normálně. I z ranní diskuse, jestli si dají chleba s máslem, nebo s paštikou, se stala hádka. Byli jsme upřímně rádi, když dovolená skončila!
Z Lucky navíc ve velmi slabé chvilce (dané vínem, které jí výjimečně rozvázalo jazyk), vypadlo, že ten dům vůbec nechtěla, ale Filip ho miluje. Kromě toho je celý napsaný na něj, takže je ve svém domově vlastně hostem. Docela mě to zarazilo, my s Danem všechno vlastníme napůl a ani jeden z nás si to neumí přestavit jinak.
Do toho začal Filip na Lucku tlačit, aby si pořídili dítě. Přesně jsem viděla, že na ni žárlí a bojí se o ni, takže si nalajnoval model – postavím dům na vesnici, tam tě zavřu s dítětem, ty se nikam nedostaneš a bude to. Lucka si tohle uvědomovala taky, navíc s její aktivní povahou se jí do těhotenství ještě nechtělo, a tak se začali dohadovat trochu i kvůli tomu. Moc jí v tomhle nepomohli ani její rodiče, kteří už po vnoučeti také toužili a předhazovali jí to při každé příležitosti.
A k tomu se před asi tři čtvrtě rokem najednou objevil Martin. Nový instruktor v našem oddíle. Nemohlo mi uniknout, jak to mezi ním a Luckou od počátku jiskřilo. Všimli si toho i ostatní, a v jejich nepřítomnosti si z nich dělali legraci. Ti dva začali být v oddíle jako dvojčata, bez sebe nedali skoro ránu. Jako by zapomněli, že Lucka je vdaná a Martin ženatý – navíc se třemi malými dětmi.
Lucka je těhotná, ale šťastně nevypadá
Nemohu to vědět jistě, ale mám pocit, že zhruba před půlrokem se mezi nimi muselo něco stát. Buď jeden druhému řekl, co k němu cítí, nebo spolu něco měli, to nevím. Ale od té doby už spolu najednou moc nebyli, když se potkali, jen se pousmáli. Lucka mi připadala strašně smutná, jenže když jsem se jí několikrát pokoušela zeptat, co se děje, vždycky řekla, že vůbec nic, ať si nedělám starosti. Přitom bylo jasně vidět, že se trápí.
Před několika týdny pak přišla s naprosto překvapivou zprávou. Je těhotná! Dozvěděla jsem se to hned po její rodině. A možná už slyším trávu růst, ale nemůžu si pomoct, Lucka jako šťastná budoucí matka rozhodně nevypadá. Když jsem jí gratulovala s tím, že to je skvělé a jakou mám radost, jen se pousmála a nijak to nekomentovala. Připadá mi, jako kdyby sama nevěděla, co si počít. Bavila jsem se o tom i s Danem, který ji zná osm let a má ji rád, a ten to vidí stejně. Dokonce začal vymýšlet nejrůznější konspirační teorie. „Třeba to čeká s Martinem,“ napadlo ho jako první.
Já si myslím spíš něco jiného, zdá se mi, jako by Lucka otěhotněla Martinovi natruc a je to nějaký zoufalý pokus o „šťastnou rodinu“, jako má on, který nevychází. Čas od času pořád zkouším si s ní promluvit. „Kdyby tě cokoli trápilo, potřebovala jsi pomoct, jsem tady pro tebe,“ říkám jí. Ale ona záměrně dělá nechápavou a odvádí řeč k tomu, že s miminem určitě moji pomoc ocení. Jakmile se pokusím zabrousit na její domácí poměry, mlčí jako hrob. A přitom vidím, jak je nešťastná. Jak jí mám pomoct?