Kamarádka žárlí na můj život. Ale já se přece nebudu cítit provinile

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Dokud jsme byly mladé holky na škole, bylo mezi námi všechno v nejlepším pořádku. Rozuměly jsme si, nedaly jedna bez druhé ani ránu. A i v dospělosti jsme se přátelily intenzivně dál. Jenže v posledních několika letech si uvědomuji, že náš vztah je jiný. Moje nejlepší kamarádka na mě žárlí, závidí mi – a vlastně se tím ani netají. Jenže za svůj život máme zodpovědnost každý sám. Nechci se cítit provinile jen proto, že jsem šťastná a ona ne.

Kamarádka žárlí na můj život. Ale já se přece nebudu cítit provinile

Petra byla ve škole vždycky typ holky, se kterou se každý rád kamarádil. Přátelská, pořád dobře naladěná, bylo jí všude plno, nechyběla u žádné akce, uměla lidi podpořit. Já byla její věrná společnice, trávily jsme spolu hodiny ve škole i skoro všechen volný čas. Chodily jsme do stejných kroužků – na aerobik a na kreslení. Čas od času některá z nás přišla s něčím novým a druhá se přidala.

Jen já jsem tak věděla, že Petra sama o sobě dost často pochybovala. Podle mě k tomu ovšem neměla žádný důvod. Učila se dobře, rozhodně lépe než já, a u kluků měla úspěch, motalo se jich kolem ní plno. Já spíš byla ráda, když si mě nějaký všiml. Přesto se mě pořád ptala: „Opravdu se mu líbím? Nebo si ze mě jen dělá srandu? Ty to máš jasné, tebe má fakt rád.“ Zkrátka svou sebejistotu vyzařovala navenek, ale ve skutečnosti jsem ji pořád musela povzbuzovat.

Po maturitě se naše cesty načas rozdělily, ale pořád jsme byly v kontaktu. Já jsem trochu cestovala, Petra se vrhla na studia. Psaly jsme si maily, občas si zavolaly, a když jsem se po asi roce a půl vrátila domů, navázaly jsme v našem přátelství stejně jako dřív. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Její poznámky mě často překvapily

Nastoupila jsem do jedné kosmetické firmy a k tomu začala dálkově studovat, přesně jak jsem si plánovala. Bylo to náročné, ale dalo se to zvládat. Petra dělala jen školu, a tak měla víc času než já. Pořád mě lákala někam ven a nemohla pochopit, když jsem odmítala. Dokonce přicházela s řečmi typu, že už na ni kašlu, že jsem přičichla k penězům (pcha, jako prodejce kosmetiky) a už mi není dost dobrá.

Dost mě to tenkrát zarazilo, snažila jsem se jí vysvětlit, že se zkrátka po večerech musím učit, ale nějak to mezi námi už tehdy přestalo být ono. Navíc do toho začali vstupovat už ne kluci, ale muži – opravdové vážné vztahy. Petra měla každou chvíli nový objev, ale s žádným moc dlouho nevydržela. Žádný jí nepřipadal dost dobrý. Zkrátka pořád jedním okem hledala, jestli by někde nebyl ještě někdo lepší, a jakmile jí to tak připadalo, hned se vrhla do nových vod.

Já jsem měla štěstí a toho pravého jsem potkala asi na třetí pokus. Už to bude deset let, co jsme spolu. Můj dnes už manžel je má malou firmu a seznámili jsme se, když pro své podřízené objednával vánoční kosmetické balíčky.

Petra mi šla samozřejmě na svatbě za svědka. Tenkrát byla s jedním klukem už docela dlouho a vypadala opravdu šťastná. Dokonce říkala něco v tom smyslu, že mě snad bude brzo následovat. Jenže nakonec to bylo jinak. Já s Filipem jsme odjeli na svatební cestou a po návratu už byla Petra sama.

Neustále opakuje, jaké mám štěstí

Vypadala dost zdrchaná, tak jsem se snažila s ní být, ačkoli mi trošku vadilo, jak pořád skuhrala. Kdyby plakala kvůli tomu chlapovi, bylo by to přirozené a nechala bych ji vypovídat po libosti, to k přátelství patří. Ale ona to spíš stavěla do roviny „Ty prožíváš nejkrásnější chvíle života a já ty nejhorší“. Pořád opakovala, jaké mám štěstí, že mám Filipa, a ona takovou smůlu. Domlouvala jsem jí, utěšovala, ale pak mi připadalo, že o to ani nestojí.

Nakonec jsem to asi po dvou měsících musela trochu utnout – jinak bych s Petrou byla víc než s vlastním manželem. Navíc jsem finišovala se školou, a když jsem ji konečně dodělala, ve firmě jsem se z prodejce přesunula do marketingového oddělení a začalo se mi opravdu dařit.

Několik let jsme si s Filipem užívali jeden druhého. Petra taky dostudovala a začala pracovat v podobném oboru jako já. Vídaly jsme se docela často, vypadalo to, že má spokojené období. Pak jsem ale otěhotněla a po porodu jsme se vídaly dost málo, zkrátka jsem nestíhala a ona vypadala, že se do toho ani nehrne.

Teď jsou našemu klučinovi tři roky, pomalu uvažujeme, že mu pořídíme sourozence, a s Petrou – už vlastně ani nedokážu říct, jestli jsme kamarádky. Já bych za to byla moc ráda, ale připadá mi, že pro ni jsem spíš konkurence, osoba, se kterou se pořád srovnává. Kdykoli se potkáme, hovory dřív nebo později stočí do roviny „Co ty máš a já ne“. Ať jde o práci, vztahy nebo třeba vzhled.

Přece nemůžu její život řešit za ni

Přitom Petra na tom není určitě špatně, v tom smyslu, že by zažívala něco zlého. Má normální práci, sama večer většinou také neusíná, je to hezká žena. Ale to je pro ni málo, šťastná není, to vidím. Jenže místo, aby se svým životem něco dělala, pokud jí stávající nevyhovuje, upíná se na závist ostatním. Už mě to vyčerpává. Myslím, že jsem celkem empatická, ale poslouchat pořád dokola věty jako Ty se máš, to mně by se stát nemohlo, ty vůbec nevíš, jaké máš štěstí, to jen já mám vždycky takovou smůlu a podobné mě unavuje. Nepokrytě mi dává najevo, že mi můj život závidí. „Ty sis to zkrátka uměla zařídit,“ říká mi hořce u kafe – a já nevím, co na to říct.

Chci si s Petrou povídat jako s kamarádkou. Jak se máme, co děláme, jak to bylo dřív. Nemůžu jí v její situaci nijak pomoct. Mohu ji vyslechnout, podpořit, ale nemůžu za ni měnit její život. A už vůbec za ni nemůžu dělat to, co musí ona. Hledat jí správného chlapa, super práci, běhat, když má pocit, že by měla zhubnout…

Už si začínám docela zoufat. Nechci kamarádku hodit přes palubu kvůli tomu, že je nešťastná, to mi nepřipadá fér. Ale zároveň mě její negativismus a závist dost vyčerpávají a pak si to přenáším i domů – a to zas není fér vůči mé rodině. Odmítám se kvůli ní cítit provinile – ale přesto se jí to pomalu daří, napadají mě myšlenky, že mám opravdu obrovské štěstí a že se to zákonitě jednou musí otočit, začínám se bát, co přijde. Tak to ale přece dál nejde.

Zdeňka, 33 let

Další články z rubriky

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Dnes | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 29 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 29 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…

JOVANKA (31): Přítel je rasista. Nesnáším to!

JOVANKA (31): Přítel je rasista. Nesnáším to!

27. 11. | 46 | Přítel Jovanky má dvě tváře. Navenek působí jako uhlazený elegán s galantním chováním vůči rodině i…