Sex jako lék na stres
„Jako již několik předchozích let jsem i na předloňskou letní sezónu odjela pracovat k moři do Itálie. Jezdím takhle na stejné místo už roky, jelikož miluju moře a slunce a nechce se mi trávit léto u nás. Za ta léta už mám v Itálii spoustu přátel, takže sezóna vždy stojí za to. Pravdou ale je, že práce tam je velmi náročná a zpravidla za celou sezónu nemáme nárok na jediný den volna. Pracujeme denně až 10 hodin, a tak moc času na zábavu nezbývá. Stejně tak si pořádně rozmyslíme, než jdeme někam pařit, protože běhat pak následující den 10 hodin na slunci ve 40°C není žádný med.
A tak nám moc prostoru pro povyražení nezbývá. Vím, že to asi bude znít divně, ale často nám na rozptýlení, odreagování a proti stresu pomáhá sex. Uvolněná atmosféra přímořského letoviska navíc letním láskám a hrátkám vyloženě nahrává, a morálka je tak poněkud uvolněnější než kdekoliv jinde. Já jsem se loni navíc vzpamatovávala z dlouhého, zamotaného a psychicky i fyzicky náročného vztahu, a s pomocí románků s fešnými Italy se mi zapomínalo přece jen lépe.
Po pár nevinných úletech jsem ale potkala Lucase a byla z toho láska na první pohled. Milostné vzplanutí však trvalo jen krátce, asi po třech týdnech Lucasovy city prudce ochladly a bez udání důvodu mě přestal kontaktovat. Krátce na to jsem začala hledat útěchu v náručí o dost staršího Fabia. I zde došlo k milostnému vzplanutí, tentokrát pouze z jeho strany, a tak abych ho netrápila, rychle jsem vztah ukončila.
Jak se vyvíjel Kamily příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 3
Maminko, bude miminko!
Po několika dnech mě ale zasáhla drsná realita. Moje menstruace se zpozdila. Nejdřív jsem se nestresovala, občas se to stává, pak jsem si ale pro jistotu udělala těhotenský test a noční můra posledních dní se proměnila ve skutečnost. Byla jsem těhotná, což mi následující den potvrdil i lékař. Hlavou mi vířily tisíce myšlenek, z nichž první byla ta na potrat. Jelikož jsem ale byla v zapadlém městečku v Itálii, kde v místní malé nemocnici podobné zákroky neprováděli, a vzít si pár dní volna znamenalo přijít o práci, začala jsem přemýšlet dřív, než jsem zbrkle udělala unáhlený krok. Protože už nejsem nejmladší, bála jsem se, aby případný potrat později nezpůsobil komplikace a já se tak úplně nepřipravila o možnost mít jednou děti. Navíc se mi nedařilo sehnat Lucase, kterému jsem chtěla sdělit tu „radostnou novinku“. Když se mi to konečně podařilo, byl v ještě větším šoku než já. Jelikož zrovna v tomto období řešil hned několik rodinných problému, chvíli vypadal, že se zhroutí, nakonec však situaci ustál a rozhodli jsme se, že se k sobě vrátíme a dítě si necháme.
Čáru přes rozpočet v našich plánech a společné budoucnosti ale udělal italský doktor, který stále nebyl schopný určit datum početí. Když se konečně vyjádřil, nebyla jsem si jistá, jestli otcem dítěte náhodou nebude Fabio, s nímž jsem prožila krátký románek nedlouho po Lucasovi. Ačkoliv jsem si zoufale přála, aby otcem byl Lucas, nedovolila jsem si situaci zatajit a oba muže jsem informovala o vývoji. Neustále jsem přepočítávala dny, až jsem sama sebe i Lucase přesvědčila, že dítě je jeho, a pokračovali jsme v plánování společné budoucnosti. To se ale nelíbilo Fabiovi, který po městečku šířil, že otcem je stoprocentně on, a nehodlal se svých práv vzdát. Dohodli jsme se proto, že po narození dítěte pro jistotu podstoupí DNA testy, aby byl klid.
S Lucasem jsme si mezitím vyhlédli domek, kam jsme se spolu chtěli nastěhovat. Plán byl takový, že po sezóně odletím zpátky do Čech, Lucas za mnou přijede na Vánoce, poté se spolu vrátíme do Itálie, kde připravíme domek k obývání, rodit jsem však chtěla na jaře v Praze. Po návratu do Čech jsem ihned navštívila doktora a najednou bylo všechno opět jinak. Český doktor mi totiž sdělil, že mi v Itálii vypočítali termín špatně, tudíž byl Fabio coby potencionální otec opět ve hře.
Lucas se s nejistou situací nedokázal vyrovnat. Na Vánoce za mnou sice přiletěl, svátky se však nesly ve znamení hádek, a po odletu přestal komunikovat úplně. Najednou jsem na všechno byla sama, tedy když nepočítám rodiče, kteří mi byli a jsou velkou oporou. S žádným z „otců“ jsem ale v nastalé situaci nemohla počítat.
Pokračování 3 / 3
Bezvýchodná situace
Jelikož celé tohle martyrium nemělo v daném okamžiku řešení, rozhodla jsem se hodit to za hlavu a soustředit se sama na sebe a přípravy na porod. Když byl můj syn na světě, neměla jsem díky všem starostem okolo něj na řešení problému ani pomyšlení, po pár týdnech jsem ale i s ním odcestovala do Itálie, aby se mohly udělat testy otcovství. Mezitím se vyřešily všechny ostatní problémy s Lucasem a my jsme došli k závěru, že se opravdu milujeme a chceme spolu žít. Tak jednoduché to ale samozřejmě nebylo, jelikož test potvrdil, že otcem je bohužel Fabio, a začalo nám peklo.
I když jsem od začátku byla rozhodnuta, že s Fabiem žít nechci, i pokud by byl otcem dítěte, a ačkoliv se Lucas smířil s tím, že dítě není jeho, a byl se i tak ochoten podílet na výchově a v podstatě ho přijmout za svého, nebylo nám dopřáno klidu. Fabio začal řádit jak černá ruka. Právo na dítě jsem mu samozřejmě odepřít nechtěla, ani tak možnost vídat svého syna, kdykoliv bude chtít. On si ale nárokoval i mě. Je ze staré školy a nedokázal připustit, že nebudeme žít jako rodina, poněvadž by byl celému městečku pro smích. Protože je celkem vlivný, přišel kvůli jeho naschválům Lucas o práci. Když měl našeho syna na hlídání, odmítal mi ho vracet a nechával se zapírat. Začalo docházet i k ničení našeho majetku, „kdosi“ nám rozřezal pneumatiky u auta, posprejoval dům nebo kamenem rozbil okno. Fabio si nakonec sehnal i právníky a snažil se, aby Lucas k mému synovi nesměl. Já si dobré právníky dovolit nemůžu a zdaleka ani nemám takové známosti jako Fabio, který si toho je vědom a ví, že mě má v hrsti.
A tak je to dodnes. Fabio stále dělá nějaké naschvály a snaží se nám škodit, já jsem na pokraji nervového zhroucení, Lucas odolává nátlaku z posledních sil a brzy přijde čas, kdy si nesnesitelnost situace začne uvědomovat i můj syn. Fabio si moc, kterou nad námi má, vyloženě užívá, a v našem tyranizování si zřejmě našel nový koníček. Pokud nechci o syna přijít, není tu nic, co bych mohla udělat, jen zatnout zuby a mlčet. Jenže nevím, jak dlouho jsme to já i Lucas ještě schopni vydržet…