Kamila už spoustu let žije sama. Nestojí o žádný trvalý vztah a single život, kdy se nemusí na nikoho ohlížet, jí vyhovuje. Denně však bojuje s nepochopením okolí.
Jsem jedináček, možná od toho se odvíjí moje záliba v samotě. Netvrdím, že ji přímo vyhledávám, naopak, mám spoustu přátel a miluji společnost. Ale když přijdu domů, kdokoliv další mě tam obtěžuje. Mám ráda svůj byt, kde můžu chodit nahá a neupravená, kdykoliv si vzpomenu, můžu jíst, co chci a kdy chci, koukat na přihlouplé filmy bez toho, abych se před někým cítila méněcenná, a přivést si domů kohokoliv, kdo se mi líbí.
Neříkám, že jsem vztahům nikdy nedala šanci, právě naopak. Ale veškeré moje pokusy a vztahy vždy skončily fiaskem a když jsem si potom vedle sebe dala plusy a minusy, které spojení s druhou osobou přináší, zjistila jsem, že je mi lépe samotné. Nikdo mě netrápí ani neomezuje, nemusím se s nikým hádat a řešit strasti každodenního života, ale opuštěně se opravdu necítím.
Jak jsem již zmínila, mám hodně přátel a kamarádů, se kterými trávím čas, pokud nejsem v práci nebo se nevěnuji svým koníčkům. A sex? Ani ten není problém, k tomu mi stačí šikovný milenec. Hodně se též věnuji cestování a jelikož jsem dlouhou dobu žila v zahraničí, mám kontakty ve všech koutech světa, a tak pro mě není problém vycestovat sama a navštívit některé ze zahraničních přátel. Díky dobré práci a single životu si takové výlety mohu dovolit.
Prošla jsem si také vztahem, kdy jsme se s přítelem rozhodli se k sobě nastěhovat. Ačkoliv jsme navzájem byli velmi tolerantní a díky oboustranné pracovní vytíženosti se i přes společné soužití v bytě potkávali jen párkrát týdně, pořád to nebylo ono. Necítila jsem se jako doma a měla jsem pocit, že se nemůžu svobodně rozhodovat.
Nebylo to o tom, že bych ho nemilovala, naopak. Milovala jsem ho velice, ale tím, že mi byl často na obtíž, se láska pomalu vytrácela. S přítelem jsme proto vztah ukončili a dodnes jsme dobrými přáteli, poměrně často i s výhodami. Svěřujeme se jeden druhému úplně o všem a občas se spolu vyspíme. Ostatně sex je to, co nás celé roky spojuje nejvíc.
Mým problémem není ani touha po dítěti. Ne, že bych děti neměla ráda, naopak, miluji je. Jen ty moje biologické hodiny asi nějak nefungují, a proto mě netrápí, že žádné vlastní nemám. Čas sice neúprosně běží a je dost možné, že až to na mě přijde, tak ani vlastního potomka už nebudu moct mít, ale ani to neřeším. Je přece spousta sirotků, kteří čekají na pořádný domov, no ne?
A tak jediné, co mě rozčiluje, je moje okolí. Moji rodiče touží po vnoučeti, moji přátelé se mi neustále snaží někoho dohazovat a širší okolí si o mně myslí, že jsem divná. Hlavně se všichni dohromady shodují, že jsem nešťastná! Tak to ale není. Já jsem se svým životem spokojená, mám vše, co chci, a nic mi nechybí. Proč to ostatní nejsou schopní pochopit?
