Jsem štastný být sám ani sex mi nestojí za to někoho s někým být, život je krátky na to abych si ho kazil omezováním :)
Byla jsem 2x vdaná, jsem rozvedená a nikoho už nechci. Přátelé mi stále někoho dohazují,prý nemohu zůstat sama napořád. A já myslím,že mohu.
farah.farah: děkuji, že jsi to pochopila.
@helza: Mám přítele je starší,ale pokud je tak spolu zůstaneme a jednou si najdu pečovatelku.
helza: moc se mi líbilo co si napsala ohledně toho brblání nad tím jaký je ten dnešní svět. Plně souhlasím, v podstatě by bylo lepší než brblat se podávat čím dsám tomu přispívám a jak to mohu změnit .nadávání na poměry nidky nic nevyřešilo.
Vždy byly, jsou a budou ženy, které se nevdaly a neměly děti, staré panny a hodné tetičky i rodiny žijící pro své děti. S dobou, sobectvím a rozumem to nemá nic společného. A pokud je dnešní doba v něčem jiná (což se netýkáKamily a jejího svobodného života), pokud se někomu dnešní svět zdá divný, či šílený, sobecký a podobně, potom musím připomenout, že nejsme sami. I našim rodičům a prarodičům se to, co je dnes pro nás normální a správné jevilo v mnohém šílené a bezcitné a jejich předkům se podobně jevil svět našich prarodičů. A naše děti budou zase šílet ze svých dětí. A to něco děsnéhoi je vždy v něčem jiném, proto to nevnímáme. Nemůžeme pořád brblat jako staré drbny nad dnešním světem, musíme se naučit jej chápat a přijímat. A když se ptáme: "kam až to povede, je to rozumné a čím to jednou skončí?", potom se můžeme raději ptát: "kdy a čím to začalo a jakou v tom hrajeme my svou roli"?
Elynor: Souhlasím. Souhlasím s tím, že adopce není vůbec jediný způsob, jak do svého života vpustit dítě, kdyby eventuelně chtěla. Dokonce si myslím, že je to svou závazností pro ženu typu Kamily až ten nejposlednější. Souhlasím i s tím, že v tuto chvíli je její tvrzení o dítěti pro ni jen takovou obranou pro citové vyděrače a jiné trotly, kteří jí lezou do soukromí. I s tím, že hledat partnera a mít dítě proto, abych ve stáří nebyla sama je naprostý úlet. Už jenom takový nápad je to podle mne sobectvím nejhrubšího zrna, žít sám je proti tomu naprostý altruismus.
Taky proč by to měla myslet vážně, patrně odkaz na možnost adopce používá spíš jako zaplácnutí úst těm, co už ji moc otravují s dotazy na děti :-)) A kdyby o to stála opravdu, tak jako pěstounka by prošla bez problémů. Není nutné přece dítě rovnou adoptovat a dávat mu své jméno. Navíc jsou i jisté neformální možnosti, jak člověk může mít v péči dítě. Mnohem méně "úřední" než adopce. Ovšem osobně se domnívám, že dotyčné slečně by stačilo i "adoptovat" nějaké to africké či indické dítě na dálku, jak se to dnes běžně dělá. To by ji ani nijak neomezovalo, a jestli má ty cestovací možnosti, tak by se na to robátko mohla občas zaletět podívat :-)
Zebruška: to jsem si říkala taky, jak osoba, která není schopná soužití s jinou dospělou osobou - jak by byla schopna vychovávat dítě, notabene ještě nějak citovově deprivované a nedejbože postižené.Že o tom ví houbelec, je zřejmé, to jsi už psala, že nezná vůbec podmínky adopce (nebo pěstounské péče) a navíc skutečných sirotků plno není. Ty děti v děcákách a kojeňákách, zpravidla alespoň jednoho rodiče mají. Ta její představa "až na mě přijde mateřský pud" (v kolik asi tak letech?), až se budu cítit sama, vezmu si nějakýho sirotka a bude to, je fakt velice podivná. Nemyslí to vážně.
Ale myslím, že pokud by někdo opravdu tímto způsobem přistupoval k otázce adopce (jakože téměř ve čtyřiceti letech by jen tak něco plácal a neměl o věci ještě vůbec nic zjištěno), tak je téměř jasné, že o ní ve skutečnosti uvažovat nebude, že by to nebylo nic pro něj. Navíc když si představím, jak je kolikrát těžké pečovat o adoptované dítě, s jakými traumaty se ty děti často dostávají do rodin a kolik obětavosti je třeba od náhradních rodičů, tak je jasné, že to není nic pro takové lehce sobecky zaměřené osoby, které myslí v prvé řadě na sebe a své vlastní pohodlí. To by se slečně život změnil mnohem dramatičtěji, než když si jen nastěhuje přítele do bytu a to by nedala. Takže nic proti tomu, když si někdo sám pro sebe zařídí takhle život, to je každého věc a není povinné s někým žít a mít děti, ale adoptované dítě bych do toho tedy netahala.
Dasa52: myslím, že ten věkový rozdíl mezi osvojitelem a adotovaným dítětem už zvýšili na 40 let (sice jen jako doporučený, není na to nějaký závazný předpis, ale všeobecně se to dodržuje). Ale i tak po čtyřicítce třeba na miminko nebo batole může zapomenout.
Ta zatím to pani vyhovuje a co když jednou přijde doba kdy jí to vyhovovat nebude kamarádi a přátelé věčně čas mít nebudou a pak si bude třeba vyčítat ,že si někoho nenašla ,ale to už je její věc každému to vyhovuje jinak.
Jasně, je spousta sirotků, které někdo svěří 45 leté ochechuli bez partnera :-D Pokud vím, tak stále platí, že mezi osvojovaným dítětem a matkou nesmí být větší rozdíl, než 35 let. To, že žije sama, bych jí neměla za zlé, ale kromě toho, že je svým způsobem sobecká a nepřizpůsobivá, je ještě trochu málo chytrá. Jednou se bude cítit osamělá a bude dost těžko hledat řešení. Ale je to její věc.
Každý to máme v životě po svém a tak to má být. i když s tím naše okolí nemusí souhlasit. Mít děti také není povinnost, ale zestárnout sám je smutné.
Okolí bude vždy něco řešit, jeden má dětí víc než dvě, druhý je nechce - oba jsou divní. Jeden chodí bosky, druhý nejí maso, třetí denně vysedává v hospodě, další má milenku, předkus, chová ve městě slepice, které ráno kdákají, je moc malý, zrzavý... Na každém se najde něco k "řešení". Důležité je, jestli to trápí nás nebo jsme s tím spokojení, takže nás řeči okolí nemůžou rozhodit. Fakt nevidím v ničem problém. Akorát s rodiči bych si promluvila o tom, že jsem takto spokojená a že do budoucna nemám v plánu nic měnit, aby si uvědomili, že štěstí jejich dítěte nemusí být takové, jak si oni sami představují. Že si prostě vybralo jinou cestu, které není o nic lepší ani horší, než cesta jiných, je jen jiná.
Jenom s tím budoucím potomkem by asi slečna počítat neměla. Sirotkl sice je dost, ale získat dítě do adopce je tak složitá věc a zájemců je tolik a kritéria na ně tak náročná, že téměř čtyřicetiletá osamělá žena nemá téměř šanci (navíc s tím, že někdy třeba v budoucnosti by měla zájem, to už bude na adoptivního rodiče prostě stará, nebo leda ža by chtěla osvojit puberťáka. Většinou však mají lidi představu malého dítěte a to je po čtyřicítce už problém). Teda možná kdyby pak měla zájem o nějaké opravdu naprosto neumístitelné dítě, to by možná přimhouřili oči, ale slečna nevypadá na to, že by plánovala někdy starat se třeba o těžce postižené dítě, takže s tím sirotkem bude mít asi smolíka.
Tak jestli je jediným problémem slečny Kamily to, že její okolí nechápe způsob života, který si zvolila a který jí vyhovuje, tak je šťastný člověk! Na okolí se může leda tak vykašlat, respektive říct si, že toto zažívá vpodstatě každý. Kdo má jedno dítě, má jich málo a je sobec, kdo má pět dětí, má jich moc a je nezodpovědný, kdo není ženatý/vdaná, má zkusit manželství, neb utíká před zodpovědností a dopělostí, kdo je rozvedený, nezvládl svůj život a nebojoval za partnerství atd.atd.atd. Na každém si jeho okolí něco najde a každý se dostává v průběhu života do situací, kdy mu někdo říká, co a jak by měl v životě dělat. Asi proto, že každý z nás má aspoň někdy pocit, že něco ví lépe, že něčemu lépe rozumí, že má v této věci patent na pravdu a má touhu to ostatním sdělit a poradit jim (někdo chodí kecat do diskuse a někdo holt to říká lidem napřímo :-) ). A nemusí to to okolí myslet nijak zle. Takže tím bych se rozhodně netrápila a když bych si zase musela vyslechnout, že si mám radši někoho najít pro život, tak bych prostě jen znovu konstatovala, že mně to tak vyhovuje a dost. Navíc nikde není řečeno, že to tak slečna bude mít až do smrti. Třeba za deset let pozná někoho, kvůli komu změní názor (například jeden můj bratr trvrdil dlouhá léta to samé - že chce žít sám a ne se někým doma nechat omezovat, měl jen příležitostné přítelkyně a s žádnou nežil, svatbu v žádném případě, nebude dělat někomu šaška a dítě ani omylem, nebude poslouchat něčí řev a vůbec chce mít svůj život. No a výsledek toho životního programu dnes - je mu 46 let, předloni se zničehonic oženil,protože se strašně zamiloval, loni se mu narodilo dítě, postavil dům a dnes je naprosto oddaný své rodině a kudy chodí, rozhlašuje, jak je perfektní mít dítě, Kdo by to byl řekl?).
A k článku, tak nějak mne baví to jak tam je vylíčen celý život slečny že má člověk pocit že v něm je problém a nakonci se zjistí z jedné věty že vlastně celý problém je v otm, že její okolí neakcepuje to jak má nastavený život. Mno.říkám si proč tak velká obhajoba ve formě popisu toho jak žije.ale OK nebudu to řešit........čistě k akceptaci okolí. Nemá smysl toužit potom aby všichni to jak žije tolerovali, prostě akceptujte to že oni to neakceptují a neřešte to.........případně nastavte pravidla typu, pokud vám doma bude maminka spílat že jste si zničila život tak se seberte a odejděte, prostě nedělejte ze sebe popelnici pro jejich emoční manipulaci..spousta lidí má představu jak mají žít jiní lidé a mají pocit že jim to musí vnutit za každou cenu......je pak otázku, proč takové lidi mít ve své blízkosti...
mambule: no být s někým jen pro případ že bych přišla o nohy je taky slušná haluz. :D Přece i tak není záruka že chlap pak od závazku starat se o postiženou manželku neuteče, nebo že manžel sám neumře na infarkt v 50 letech....prostě život se nedá žít tak, že člověk předejde všem katastrofám. Ve výsledku podle mne každý žije tak, jak mu připadá, že je to pro něj nejlepší, jen to má každý prostě jinak nastavené...........anem myší peklo je kočičí ráj, to co vyhovuje jednomu nemusí vyhovovat druhému.
No a co se týká Kamily - kdyby to byla reálná slečna, tak jí povím, ať přestane "bojovat s nepochopením okolí". To je ztráta energie. Stejně jim to nevysvětlí. A ani nemusí, je to její život, nepotřebuje nikomu vykládat a vysvětlovat, proč je právě takový, jaký je. Prostě to tak je, tečka. Můžou nesouhlasit, to je zas jejich právo. Ale vůbec není důvod, proč by je Kamila měla nějak přesvědčovat o své pravdě. Veškeré řeči ignorovat, nebavit se o tom, a oni toho nechají, když nebude odezva. Že si myslí, jak ona je nešťastná? No bóže, tak ať si to myslí. To přece není její starost. Ani jejich, samozřejmě, takže myslet si můžou, podstatné je, aby nezasahovali. To je asi jediné, co by zasluhovalo důrazně se proti tomu vymezit - žádné dohazování chlapů a žádné citové vydírání ohledně vnoučat. Tam legrace končí, a byla bych nekompromisní. Buď to dělat přestanou, nebo se neuvidíme více, nazdar.
mambule: když to vezmu popořadě - mezní situace, v té je člověk vždycky sám. Musí si to sám vybojovat, lidi kolem to nemůžou udělat za něj. A nijak mu nemůžou vynahradit, kdyby přišel o obě nohy. Furt bude bez nohou, ať už má manžela a děti, nebo nemá. Dál - žít věčně v potomstvu, prima, ale jak zajistím, aby potomstvo předávalo geny dál, když třeba nebude chtít nebo nebude moci? Nebo, jako se stalo mně, že mi syn zemřel, a geny jsou rázem... v koncích. Majetek - ten je lepší užít, než aby po mně zbyl, do hrobu si to nevezmu a aspoň nebudu muset řešit, kdo to zdědí :-) No a zachování živočišného druhu? Šmarjá, 10 miliard lidí je na planetě. To je až moc. Evoluce si poradí. Kromě toho mám jisté pochybnosti, že si lidi jako druh zaslouží být zachováni, když lidstvo dělá všechno pro to, aby po sobě nechalo co největší čurbes.
j66: myslela jsem to trochu jinak, všeobecněji...to upřednostňování vlastní osoby, takové řekla bych větší sobectví - je to vidět i v neochotě řešit problémy, v partnerství a podobně. To je na dlouho a psaním se to hůř vysvětluje. Ale i na tom, jak jsi to psala něco bude...A když s tím Kamila bude jednou i v tom pečováku v pohodě, že život prožila jak prožila...a není za tím momentálně nějaká její póza (což by jistě nepřiznala ani na mučidlech), tak fakt nevím co na tom řešit. Okolí bude pořád něco mektat...že je sama, že má nevhodného partnera, že vychovává děti tak nebo onak...na to se musí vykašlat, když to má srovnané sama v sobě, že právě tak, jak to má, je to pravé ořechové.
Tak to je šťastná ženská. Horší by bylo, kdyby rodinu chtěla a nevycházelo jí to. Já mám na věci jiný názor, ale je to její život a pokud je takhle spokojená, tak ostatním je po tom putna.
Mata69: V dnešní době si to jen víc lidí může dovolit. Takoví lidé byli vždycky, ale nebylo jich tolik, protože jakmile přestali pracovat a vydělávatsi na živobytí, tak prostě umřeli hlady nebo byli odkázaní na milost ostatním. A to nebyla vůbec záviděníhodná situace, spíš sloužila jako odstrašující příklad.
Jsou to tendence naší doby - orientace se sama na sebe, taková éra sobečků. Ale co k tomu říci? Je to její volba, vyhovuje jí to a nic jí nechybí. No tak ať na okolí kašle a je to.
Zcela to chápu.Proč by měl mít kdekdo děti,proč vyznávat stereotyp ? Já bych taky nejraději žila sama,nebo aspoň bez dětí,ale zkrátka shodou všelijakých náhod se to nestalo.Jedině až když je člověk úplně starý a nemohoucí,tak by potřeboval nějakou pomoc,ale na to má Kamila ještě dost času,nakonec jsou všelijaké pečovací penziony a tak.Klidný a spokojený život je nadevše,a snad už dnes není třeba brát ohled na nějaké konvence,a jsou-li peníze,zdraví a pocit štěstí přítomny,je vše v pořádku.
Tedy abych shrnula svoje předchozí příspěvky - myslím si, že zůstat celý život programově single je jednak proti přírodě, druhak se to člověku může vymstít. Ale nemá cenu tuto touhu lámat přes koleno a přivést tím do neštěstí někoho dalšího.
Četla jsem onehdy takový zvláštní názor - "je mi jedno, jak dlouho budu žít, protože až umřu, tak o tom stejně nebudu vědět" :-) Lze to i rozšířit - " je mi jedno, jaký byl můj život, protože atd. " Většina lidí spíš asi podvědomě touží "žít věčně" ve svém potomstvu, mít děti a k tomu jim předat vše potřebné pro přežití, tj. znalosti, morálku (bez ní by je společnost eliminovala), no a v našich podmínkách i nějaké to materiální zabezpečení, pokud je to možné. Případně chtějí nějak "prospět lidstvu" nebo aspoň nějak obyčejněji pomáhat ostatním ( léčit, učit, chránit, zajišťovat potravu nebo třeba je jen bavit :-) ). Někdo to má jinak - nechce, aby po něm cokoliv zbylo (ani děti, ani majetek, ani žádný "pomník" v podobě objevu, vynálezu...) a ostatní jsou mu šumák. Myslím si, že tito lidé mají v hlavě nějakou chybu, necítí nutnost zachování živočišného druhu, jsou z hlediska evoluce v nepořádku. (Opět jen můj názor.)
No, nechci sejčkovat - ale představte si nějakou mezní kritickou situaci. Třeba že přijdete o obě nohy. Kdo a co vám z toho štěstí zbude? Přátelé - možná ano, možná ne ( určitě ne všichni). Rodina - partner, děti - mi z tohoto pohledu přijde přece jen spolehlivější, přestože 100 % záruka samozřejmě není ani tam. Neberte to prosím jako agitaci, jen můj názor. Každý svého štěstí strojvedoucím.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.