V rámci zachování zdravého rozumu a posledních zbytků sebeúcty ho opouští, i když ho stále miluje – život je někdy plný paradoxů!
Vztah, který víc bere, než dává
Po 15 letech opouštím partnera a otce mého syna, i když ho stále miluji. Velmi miluji! Což bych si nejradši vygumovala z hlavy a vzniklé žmolečky gumy zadupala pod zem. Jenže citům bohužel neporučíte!
Vím, že to nyní zní tak trochu jako reklama na béčkovou telenovelu, ale troufám si tvrdit, že mezi rozcházejícími se ženami nepředstavuji s podobnými pocity zas až takovou výjimku. Pouze jedna z mých kamarádek se s manželem rozváděla s pocitem nenávisti, u ostatních to už prostě nešlo dál, avšak nějaký vztah s pozitivním nábojem tam stále zůstával!
Jenže je vždy otázka, zda vám takový vztah víc dává, než bere. Mně mnohem více bral, než dal, a trvalo mi celých 10 let, než jsem pochopila, že se přítel nezmění. Dokonce i nyní, když se stěhuji, mám někde v koutečku srdce nesmyslnou naději, že se něco změní.
Měla jsem odejít při druhé nevěře
Rok po tom, co jsme spolu začali žít, se narodil syn. Pak následovala čtyři nejhezčí léta mého života. Byla jsem se synem doma, manžel pospíchal z práce rovnou domů, fungovali jsme jako rodina. Nebo jsem si to možná jen naivně myslela, ale to už se nikdy nedozvím.
Když začal syn chodit do školky, přišla jsem příteli na první nevěru. Měl vztah s kolegyní, tvrdil, že platonický, což bylo zřejmé i ze zpráv, které si vyměňovali. Kolegyně žádný vztah nechtěla, byla vdaná a toužila po miminku. Přítel se jí líbil, ale podle ní se prostě potkali v nesprávný čas. Bohužel do ní byl přítel naprosto blázen, skoro mi to nyní přijde, jako kdyby v něm ten nenaplněný milostný vztah otevřel nějakou třináctou komnatu.
Zlomené srdce si začal léčit u další kolegyně. Tu prý nemiloval, ale údajně mu pomáhala zapomenout. „Léčba“ byla velmi intenzivní a rozhodně ne platonická. Teď už vím, že jsem se přesně v této době měla odstěhovat! Jenže já zůstala a mnoho let se trápila. A to z jednoduchého důvodu, měla jsem přítele ráda.
Smrt rodičů mě zlomila a já začala toužit po jiném životě
Přítelova období s „kamarádkami“ a bez nich se různě střídala, žila jsem jako na houpačce. Několikrát se stalo, že jsem měla v průběhu předešlých deseti let pocit, že už je všechno špatné za námi, že jak přítelovo divoké období přišlo, tak také odešlo.
Vždy jsem totiž poznala, když nikoho neměl, a když to trvalo dlouho, nechala jsem se trapně ukolébat nadějí. Konečně bude všechno fajn! V oněch krátkých obdobích nám skutečně fajn bývalo.
Jenže když umřel táta a rok po něm i maminka, něco se ve mně změnilo a řekla jsem si, že chci žít bez neustálé vnitřní bolesti. Chci život prožít a ne přežít – jak se říká. A tak jsem se ze dne na den rozhodla, že svůj 15 let trvající partnerský vztah ukončím.
Přítel naprosto nechápal, proč to dělám, momentálně totiž nikoho nemá a vše na první pohled vcelku funguje – přátelství, sex i rodinný život. Je přesvědčený, že jsem si někoho našla.
Nemoc jako zdvižený ukazovák
Jenže já si nikoho nenašla, a dokonce jsem mu byla celých 15 let věrná! Nepotkala jsem nikoho, do koho bych se zamilovala. Milovala jsem a stále miluji, jestli se to tak dá po těch letech říct, přítele. Jenže náš vztah je pro mě strašně destruktivní.
Po jeho poslední milostné aférce se mi rozjel únavový syndrom, což beru jako varování. Chci mít po boku někoho, komu mohu věřit, anebo klidně nikoho. Sama sobě věřím a single života se nebojím. Nicméně i tak ve mně stále hlodají pochybnosti, zda jsem se rozhodla dobře. Neměla bych odejít až tehdy, kdy k příteli nebudu cítit vůbec nic?
