Do větru už od školky
Znáte takový ten pocit motýlků v břiše pokaždé, když se zamilujete? No uznejte, že neexistuje nic krásnějšího! Tyhle motýlky jsem pociťovala už odmalička, co si tak vzpomínám. Zamilovávala jsem se už ve školce, ale tak to se asi stalo každé malé holce. Vždycky jsem víc kamarádila s klukama, mám dva bratry, pět bratranců a jen jednu sestřenici, se kterou si navíc ani nerozumím. Podle toho to vypadalo i ve školce. Byla jsem vůdčí typ, a tak jsem vždycky byla obklopená klukama, kteří s nadšením prováděli všechny lumpárny, které jsem vymyslela. Průšvih samozřejmě měli vždycky jen oni, nikdo nevěřil, že ta malá blondýnečka by byla schopná něco provést.
Vzpomínám si, že už ve školce jsem to dost střídala. Chvíli se mi líbil Dominiček, potom zase Péťa a došlo i na Tomáška. Vlastně jsem zvládla probrat celou třídu. Tehdy to nikdo neřešil, byli jsme malé děti a všechno bylo nevinné. Nikdo z toho tedy nedělal závěry a ani já si nemyslím, že by můj problém snad pramenil z nedůsledné výchovy ve školce nebo doma.
Jak se vyvíjel Karolíny příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Základní školou jsem prošla se špatnou reputací
Na základce moje krasojízda pokračovala. Měla jsem výhodu, rostla jsem do krásy a kluci blonďaté panence s kontrastně tmavýma očima jen těžko odolávali. Na mojí pověsti se ovšem tato „výhoda“ odrazila dost negativně. I kdybych s těmi kluky v pubertě nerandila, můj vzhled a úspěch byl spolužačkám trnem v oku i tak. Neměly mě rády a pomlouvaly mě, kde mohly. Nutno dodat, že jsem jim v tom byla dost nápomocná, vlastně si ani nemusely vymýšlet.
S každým klukem, se kterým jsem se vodila za ručičky a zkoušela první polibky v průchodu našeho baráku, mi to ale vydrželo jen krátce. Měsíc, dva, motýlci v břiše přestali třepetat křidélky a kluk dostal kopačky. Brzy mi přestali spolužáci ze základky stačit a já se zaměřila i na oběti z dalších základních škol v našem městě. To už zpozorněli i moji rodiče, protože moje pověst mě předcházela. Některé holky měly se svými rodiči bližší vztah než já a doma se svěřily, jaký jsem postrach. Spolužačky maminka to pak přede všemi vytáhla na rodičáku a naši se nestačili divit. Naštěstí nebyla žádná scéna, snažili se mi pomoct a dokonce mi domluvili schůzku u odborníka, aby si se mnou promluvil. Ten mě po pár sezeních poslal domů s tím, že jsem naprosto v pořádku a jde asi jen o výraznější projev puberty.
Pokračování 3 / 4
Ani sex nepomohl
Na střední školu jsem šla do jiného města, což samozřejmě znamenalo spoustu nových možností. A že jsem je využívala! V novém městě jsem měla neposkvrněnou pověst, a tak nebylo těžké začít znovu s čistým štítem, který jsem záhy zase ušpinila. Tentokrát už nešlo o žádné nevinné lásky, začala jsem se o kluky zajímat i fyzicky a brzy přišel první sex. Dneska už si ani nevzpomenu, jak se „ten první“ vlastně jmenoval, ale pamatuji si, že jsem si myslela, jak se tím všechno změní. Že se sexem přijde ta opravdová láska a já s tím klukem zůstanu dlouho a třeba si ho jednou i vezmu. Nestalo se.
Pokaždé, když opadla prvotní zamilovanost a mně spadly růžové brýle, najednou jsem měla pocit, že jsem snad musela být úplně slepá. Na každém klukovi jsem najednou začala vidět spoustu chyb, přes které jsem se nedokázala přenést. A to jsem se opravdu snažila“ bohužel se mi nikdy nepodařilo vztah udržet déle než o pár týdnů navíc, ovšem s tím, že ten kluk musel trpět. Lezl mi na nervy, takže jsem byla nepříjemná, a jediné, co si se mnou užil, byl asi ten sex.
Pokračování 4 / 4
Ze zlomených srdcí bych si mohla vydláždit chodník
Brzy se rozkřiklo, že jsem nezkrotná a s nikým dlouho nevydržím. Kluci mě uháněli vždycky, ale tentokrát se i uzavíraly sázky, kdo překoná rekord. Chudáci, ti si se mnou užili, než to vzdali definitivně! Ze zlomených srdcí bych si mohla udělat chodníček. Situace se nezměnila ani po střední, na vysoké to pokračovalo a pokračuje to vlastně dodnes. Prošla jsem si dokonce i jedním vážným vztahem, který trval přes dva roky, můj přítel ale samozřejmě netušil, že si paralelně s ním tajně odbývám x dalších románků. Věděla jsem, že to vůči němu není fér, ale říkala jsem si, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Musím říct, že jedině s ním jsem vydržela takhle dlouho, a to jsme spolu i žili. Asi to bylo tím, že jsme oba velmi zaneprázdnění a doma jsme se potkávali jen sporadicky.
I tento vztah ale jednoho dne skončil. I když jsem ho měla ráda, nedokázala jsem ho takhle vodit za nos, přišlo mi to podlé. Rozešli jsme se v dobrém a dodnes se vídáme. Ví o mém problému a dokonce si myslím, že mě pořád miluje, ale snaží se chovat jako opravdový kamarád. Dokonce mi i sehnal psychiatra, ale nijak mi to nepomáhá. Sice už dávno muže nestřídám v takovém měřítku, jako když jsem byla mladší, dokonce jsem si i vyzkoušela být téměř rok úplně bez muže, ale jinak se moje pocity vůbec nezměnily. Prostě toužím po někom, do koho budu zamilovaná navždy úplně stejně, jako první tři měsíce, a vím, že je to nereálné.
Nevím, jestli je to tím, že jsem stále nepotkala toho pravého. Přijde mi to dost nepravděpodobné, vzhledem k tomu, kolik kluků a mužů jsem ve svém životě potkala. Já vím, nedala jsem jim moc času, aby mě o tom přesvědčili, na druhou stranu – když vám na někom, koho už nemilujete, začne něco vadit, vadí vám to víc a víc. A já si neumím představit, že bych se jednou měla denně překonávat a snášet vedle sebe člověka, u kterého mi vadí třeba už jen to, jak dýchá. Tuším, že mě asi nakonec čeká velmi osamělý život, ale zatím mi asi nezbývá nic jiného, než se na to pomalu psychicky připravit.