Nevím vlastně, jestli mám ještě pořád psát nejlepší kamarádka. Protože to, co teď předvádí, by člověk s tímto označením rozhodně neudělal. Dáša se před půl rokem rozvedla. A zřejmě se rozhodla, že když nemá štěstí ona, nedopřeje ho ani mně.
1. Známe se spousty let. Tohle jsem vážně nečekala.
Nejlepší kamarádky se z nás staly tak nějak postupně. Známe se už spoustu let, ze střední školy, ale tam jsme rozhodně nebyly ještě nerozlučná dvojka. To přišlo až později, obě jsme šly na vysokou školu a bydlely spolu několik let na koleji. Já studovala překladatelství, Dáša ekonomku.
Už tehdy byl mezi námi jeden velký rozdíl – Dáša odjakživa toužila po velkém platu a kariéře, já byla spíš taková laxní, všechno mi bylo jedno. Jazyky mi vždycky šly, tak jsem se tou cestou vydala, ale že bych školu nějak prožívala, to se říct nedalo.
Byly to ale moc pěkné roky. Kromě období, kdy jsme musely ve studiu zabrat a opravdu se učit, jsme si studentského života užívaly na plno. S pár dalšími přáteli jsme vymetaly taneční kluby, chodily na koncerty, když se sešly peníze z brigád, tak i do divadel. Jezdily jsme na výlety, někdy jen tak couraly noční Prahou a pak se ráno hecovaly, jestli vstát do školy.
Obě jsme samozřejmě taky navazovaly známosti s kluky. Bylo to jako na houpačce, chvíli byla zadaná jedna a druhá single, pak naopak, málokdy se stalo, že bychom zakotvily obě současně v nějakém perspektivním vztahu.
Já jsem se na delší dobu „usadila“ až v posledním ročníku, strávila jsem s dotyčným pak ještě další dva roky, nicméně zase to nedopadlo. Dášu potkal pořádný vztah, až když nastoupila do první práce, a vydržel jí zhruba stejně dlouho.
Až po těchto zkušenostech jsme obě konečně našly své osudové muže – obě přes práci. Firma mého budoucího manžela Lukáše si u mě objednala několik překladů a při osobní setkání okamžitě přeskočila jiskra. Randili jsme spolu docela krátce, bylo mi čerstvých třicet, je mu o osm let víc a ani jeden jsme neviděli důvod, proč na něco čekat.
- Jak se vyvíjel Karolínin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Narození dcery nás trochu odcizilo
Brali jsme se po roce a Dáša mi šla za svědka. Na svatbu ji doprovázel kolega z práce Petr, se kterým v tu dobu už také žila. U oltáře jsme na sebe jen mrkly, přály jsme si jediné: Abych co nejdřív odsvědčila svatbu já jí.
Stalo se to příští léto. Dáša s Petrem pak jeli na velkou svatební cestu a po ní jsme se nějaký čas vídaly trochu sporadicky. Zatímco ona i Petr se vrhli na budování kariéry, my s Lukášem jsme se snažili o rodinu a do toho rekonstruovali starší domek, který Lukáš zdědil po babičce na okraji Prahy.
Přesto jsme se ale aspoň čas od času navštěvovaly. Většinou jsme se sešly po práci v centru města a u kafe probraly všechny novinky. Když jsem pak otěhotněla a musela na rizikové těhotenství, Dáša za mnou často jezdila domů. Někdy s ní přijel i Petr, s Lukášem si docela rozuměli, a tak nebyl problém strávit večer společně.
Když se mi narodila Laura, Dáša se párkrát přijela podívat, ale pak jako by se po ní slehla zem. Mrzelo mě to, nechápala jsem se, co se děje. Až Lukáš mi trochu otevřel oči – podle něj jsem pro ni zkrátka s dítětem přestala být zábavná. „Ona se chce bavit o jiných věcech než o plínkách, teď jste prostě každá trochu někde jinde,“ tvrdil mi.
Štvalo mě, že můj muž dokáže zhodnotit situaci lépe než já, ale on měl na lidi vždycky dobrý odhad. Řekla jsem si tedy, že Dáše dám čas a nebudu se vnucovat. Přesto mi chyběla. Nakonec jsem to nevydržela a ozvala se zase první, viděly jsme se a přišlo mi všechno v pohodě.
Ale dál to bylo stejné. Kdykoli jsem se chtěla vidět, musela jsem to být já, kdo zadal první impuls. Až mě to nakonec přestalo bavit. Ne že by na tom tak záleželo, ale přece jen jsem chtěla cítit trochu zájmu i z druhé strany.
Pokračování 3 / 4
3. Nechtěla mít dítě, a tak ji manžel opustil
Nakonec jsme se pořádně viděly až pomalu po dvou letech na Silvestra, kdy se mí rodiče nabídli, že budou Lauru hlídat, a my si mohli s Lukášem vyrazit jen ve dvou. Petr a Dáša nám dělali společnost. Samozřejmě se popíjelo, a tak se probíralo leccos. Dáša se mi v jedné chvíli svěřila, že neví, co má dělat. Petr strašně chce dítě, ale ona se na to ještě necítí. Prý je spokojená tak, jak to je, chce si užívat, ještě v práci něco dokázat, ne se prdelit kolem mimina, nic ve zlém ke mně.
Nevěděla jsem, co na to říct, z mého pohledu bylo dítě to nejlepší, co mě potkalo, a Dáše bylo přece jen stejně jako mně třicet čtyři. Do kdy chtěla čekat? Snažila jsem se zůstat neutrální, řekla jsem, že je to naprosto její věc, ale ať má pochopení i pro Petra, a že práce tu bude celý život, ale malé miminko jen jednou.
Pak už jsme se víc nebavily a druhý den mě překvapil Lukáš, který mi vyprávěl, jak si mu Petr stěžoval, že Dáša je posedlá kariérou a nechce ani slyšet o dítěti, které on by chtěl. A jak nám závidí, že máme malou Lauru.
Zkrátím to. Dva roky to u nich bylo ještě takhle a pak Petrovi došla trpělivost. Dal Dáše ultimátum: Buď se začneme snažit o dítě, nebo odejdu. Dáša naoko souhlasila, jenže pak Petr náhodou zjistil, že dál bere prášky, a to byla poslední kapka. Podal žádost o rozvod.
To se odehrávalo loni začátkem léta a Dáše zřejmě teprve tehdy došlo, o co přijde. Prakticky denně mi volala nebo za mnou jezdila a ptala se, co má dělat. Co jsem jí měla poradit? S Petrem jsem v kontaktu nebyla, netušila jsem, jak moc je rozhodnutý. Nakonec se opravdu rozvedli a co vím, dnes má Petr novou partnerku.
Jenže Dáša jako by se úplně zbláznila. Po rozvodu byla zničená, tak jsem se jí snažila pomoct, a místo toho ona najednou dělá všechno proto, aby to neklapalo ani u mě doma. Nevím, co ji k tomu vede, jako by si řekla, že když dopadla takhle, tak ať v tom není sama.
Pokračování 4 / 4
4. Kvůli ní máme doma permanentně dusno
Neustále se snaží mezi mě a Lukáše nějak montovat. Nejdřív to dělala nenápadně, tvářila se naoko přátelsky, takže jsem nechápala, co se děje. Začala třeba na návštěvě vytahovat letité historky, které mě neukazovaly v tom nejlepším světle a které můj muž neznal. Vždy se tvářila, že vtipkuje, a já pak musela horko těžko vysvětlovat, jak to všechno bylo.
Pak začala Lukášovi prozrazovat třeba to, co jsem o něm říkala, když jsme spolu začínali chodit. Třeba že mi vadí, že je menší než já, nebo že by se mohl lépe oblékat. Tehdy to byly jen takové řeči, svého muže miluju a dobře to ví, ale přesto to pro jeho ego není nic příjemného, když se zpětně tohle dozví a ptá se: Je to pravda? A já mu nechci lhát, tak to potvrzuju a zase jen vysvětluju.
Dáše se zkrátka podařilo zanést nám do domova atmosféru nedůvěry a naštvanosti. Občas se neohlášeně objeví a začne se nám neomaleně narušovat víkend, jindy s Lukášem bez ostychu flirtuje, klidně i přede mnou. A snaží se už ovlivňovat i malou Lauru!
Nakonec jsem jí řekla, že si nepřeju, aby k nám jezdila bez pozvání, a vyslechla jsem si, co jsem to za bezcitnou mrchu, že takhle se kamarádky nechovají. Spolkla jsem, že stejně tak se nechovají jako ona, a trvala si na svém.
A tak začala mému muži posílat třeba x let staré fotky z koleje, kde jsme se kdysi ze srandy fotily nahé ve sprchách, se záludnými dotazy, jestli se takhle chová máma malé holčičky. Je to absurdní, ale Lukáš jako by na to napůl slyšel. Sice mi sám říká, že ví, že Dáše blázní, a že stojí za mnou, ale podvědomě tohle všechno nese těžce. Měl o mně zkrátka jiný obrázek a tohle mu vadí.
Bojím se, aby nám Dáša postupně úplně neotrávila vztah, poslední dobou se jen dohadujeme, přitom vlastně bez důvodu a o ničem. Jen takhle ventilujeme atmosféru, kterou nám domů zanesla. Nejradši bych s ní přerušila veškerý kontakt a totéž bych chtěla i od svého muže, ale ona si nám samozřejmě zase najde.
Karolína, 35 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!