1. Sex přece není povinnost
Pocházím z malé vesničky na jižní Moravě, celá moje rodina jsou katolíci, takže je jasné, že i já. Odjakživa mi to připadalo naprosto přirozené, nikdy jsem neměla potřebu revoltovat a jít jiným směrem. Víra v Boha je součástí mého života a já o něm nikdy nepochybovala.
Nejsem přitom nějaká nemoderní, to, že se my věřící neumíme bavit, je mýtus. Žiju jako kterákoli jiná mladá dívka v mém věku, jen jsem prostě v některých věcech zdrženlivější. Na střední škole jsem prožila první velkou lásku. Chodila jsem se svým spolužákem skoro dva roky. A celou tu dobu jsme se "jen" líbali a hladili - přes oblečení.
Zdá se vám to málo? Pro mě to bylo v tu chvíli naprosto vše. I on se dlouho tvářil, že je takhle spokojený, ale nakonec to nevydržel a rozešli jsme se. Rozchod mě hodně bolel, ale věděla jsem, že to takhle mělo být.
- Jak pokračoval příběh Kateřiny, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Můj postoj se nezměnil ani na vysoké
Po maturitě jsem odešla studovat vysokou školu do Prahy. Teprve tady jsem poznala, že se můj životní postoj dnes asi trochu vymyká, na koleji jsem to viděla dnes a denně. Ostatní obyvatelé se tam párovali každý týden jinak, já se starala spíš o studium. Taky jsem s nimi večer vyrážela ven, ale do svého pokoje jsem se vracela sama.
A pak jsem poznala Jáchyma. Ve třetím ročníku školy jsem si náhodně našla stálou brigádu v knihkupectví nedaleko školy. Jáchym tam chodil pravidelně. Moc se mi líbil, ale nedala jsem to nijak znát, až mě jednoho dne sám oslovil a pozval na kafe. Bylo to moje první rande od rozchodu se spolužákem, po několika letech. Musela jsem se chovat jako puberťačka, ale neodradilo ho to a scházeli jsme se dál.
Líbilo se mi, že Jáchym na mě vůbec v ničem netlačil. Dokonce mi to bylo až divné, když jsme řadu týdnů byli víceméně pořád jen kamarádi. Chodili jsme na výstavy, do divadla, do kina, na výlety, sportovali, kupovali si dárky, ale vlastně mě ani nikdy nevzal za ruku a pusa na přivítanou a rozloučenou byla spíš bratrská. Až jsem to nakonec jednou nevydržela a převzala při jednom loučení iniciativu. Jáchym se nenechal pobízet a nakonec jsme se před kolejí líbali snad hodinu.
Pokračování 3 / 4
Je Jáchym ten pravý?
"Bál jsem se, že na to snad nikdy nedojde," řekl mi pak s viditelnou úlevou. Když jsem se ho ptala, proč tedy něco sám neudělal, řekl, že tohle zásadně nechává na holce. "To musí chtít ona, chlap chce přece vždycky. Nechtěl jsem tě odradit." V tu dobu už věděl, že jsem katolička, a nijak mu to nevadilo. Říkal mi, že je sám velmi duchovně založený, i když nedovede přesně specifikovat, jak to s jeho vírou v Boha je. "V něco věřím, ale že by to byl přímo Bůh, to by asi nebylo přesné," vysvětloval.
Chodili jsme spolu rok a za tu dobu se z nás stali přeborníci v líbání. A pak v osahávání přes svršky a nakonec i v mazlení v posteli, kdy jsme postupně odkládali oblečení. Ale nikdy nedošlo na sex v pravém slova smyslu, neodvážila jsem se ho dotknout mezi nohama. On se o to u mě několikrát pokusil, ale pokaždé jsem ho zastavila a on to respektoval. Až donedávna.
Když mi poprvé řekl, že mě miluje, bez váhání jsem odpověděla totéž. Oba to myslíme vážně, jenže Jáchym to bere tak, že pokud se milujeme, pak bychom spolu už měli sdílet naprosto všechno. Když jsme spolu příště leželi v posteli, chtěl se se mnou poprvé milovat a já ho odmítla. A poprvé došlo na opravdu otevřený rozhovor, jak to s námi vlastně je.
Pokračování 4 / 4
Kdyby mě tak požádal o ruku...
Řekla jsem mu na rovinu, že chci poprvé spát až s tím, kdo bude můj manžel. Tedy až po svatbě. Jáchym to nemůže pochopit. "Vím, že jsi věřící, respektuju to od začátku, takovou jsem tě poznal a nechci tě měnit. Ale myslel jsem, že jsem ti dal za tu dobu dostatečně najevo, že tě miluju, že mi můžeš věřit, že jsem tu jen pro tebe. Odpírat si to nejhezčí, co si můžeme dát, je nesmysl. Je normální, že se dva lidi spolu milují. Na to není třeba čekat do manželství. V dnešní době rozhodně ne."
Jenže já jsem pevně rozhodnutá. Ano, je to někdy těžké a často slyším, že slib čistoty je v dnešní době přežitek. Ale to by se pak dalo říct o celém náboženství, ne? Jakmile povolím v něčem tak zásadním, tak celou svoji víru vlastně zradím. Jáchyma miluju a chtěla bych, abychom spolu zůstali. Snažím se mu vysvětlit, že ho neodmítám proto, že bych mu nevěřila nebo ho neměla ráda, jen se to zkrátka neslučuje s mým přesvědčením. Ale on mě přemlouvá, abych názor změnila.
Tajně si přeju, aby mě požádal o ruku. Vždyť spolu přece chceme být, tak proč by to nemohl udělat? Pak by se všechno vyřešilo. Jenže teď je to spíš takový souboj o to, kdo bude mít poslední slovo. Strašně by mě bolelo, kdyby mě kvůli tomu opustil. Nemohla bych se na něj zlobit, ale neumím si představit, jak by mi bez něj bylo. Přemýšlela jsem, že se zkusím poradit s knězem, ale vím, jakou odpověď dostanu, takže to vlastně žádný smysl nemá.
Kateřina, 23 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!