Na potrat jsem nemusela, jen jsem už nechtěla třetí dítě. Bohužel i po třech letech mám obrovské výčitky.
Žila jsem spokojeně a nechtěla nic měnit
Jsem úplně normální mamina, mám dva školáky, klidné manželství a práci, kterou mám ráda. Když bylo dětem šest a sedm let neplánovaně jsem otěhotněla, jednoduše nám selhala antikoncepce a já najednou stála před volbou, zda si dítě nechat, nebo jít na potrat. Máme kluka a holku, přesně jak jsme s manželem chtěli, život nám klapal podle našich představ, děti byly bezproblémové a najednou by se mělo vše točit kolem mimina? Znovu by začal starý známý kolotoč – kojení, noční vstávání, přebalování, nemoci…
Také se mi vůbec nechtělo opouštět práci, kde jsem byla moc spokojená. S kamarádkou jsme si pronajaly nebytové prostory a otevřely menší květinářství, které nás kupodivu obstojně živilo. Práce nás obě moc bavila. S miminkem jsem si podnikání neuměla představit, už takhle mám občas „jazyk na vestě“. Sečteno a podtrženo, vyhovoval mi můj klidný život a zajeté koleje. Navíc mi klepala čtyřicítka na dveře a v takovém věku už roste riziko, že dítě nebude zdravé. To jsem si už vůbec nedokázala představit!
Jak se vyvíjel Kateřiny příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Po zákroku mi bylo úžasně, konečně ze mě všechno spadlo
I přesto, jak jsem situaci vnímala, jsem přerušení těhotenství zvažovala velmi dlouho. Dokonce jsem byla jednu dobu hodně nakloněná tomu, na interrupci nejít. Manžel nechal rozhodnutí na mně, řekl mi, že i třetí dítě bychom určitě nějak zvládli, ale že ví, že větší část péče je na mně, tak ať si to svobodně rozhodnu sama. Ať už se rozhodnu jakkoliv, tak mě prý podpoří a bude stát při mně. Na jednu stranu to bylo úžasné slyšet, na druhou stranu na mně ležela obrovská tíha.
Stále jsem váhala a nakonec šla na zákrok až ve třetím měsíci, v době, kdy jsem už věděla, že plodu bije srdíčko. Měla jsem tehdy regulérní těhotenské nevolnosti a chutě. Do nemocnice jsem šla ale odhodlaná. V nemocnici na mě vše opět padlo, cítila jsem se jakoby mimo svoje tělo, jako ve snu. Po zákroku mi kupodivu bylo úžasně, konečně ze mě všechno spadlo! „Je rozhodnuto. Už žádné smutky a bezesné noci. Už žádné rozhodování.“ myslela jsem si naivně.
Radostná euforie mi vydržela jen pár dní, jako bych se z narkózy probrala až po týdnu. Najednou na mě začala padat strašná prázdnota a výčitky. Navíc neplánovaně otěhotněla švagrová, také potřetí, ale na rozdíl ode mne se rozhodla dítě ponechat! Dcery má velké, tak si užije malého benjamínka. Švagrová i můj bratr se na děťátko moc těšili, sledovat jejich radost pro mě bylo hodně skličující.
Pokračování 3 / 4
Švagrová myslela, že jí dítě závidím, a tak jsem šla s pravdou ven
Jsou to už tři roky a já se nikomu se svými pocity nesvěřila, ani manželovi. Vím, jak těžce by to nesl, jak by si vyčítal, že mě nějak víc nepodpořil. Myslela jsem, že čas všechno přikryje, otupí a zahojí, mýlila jsem se. Vše je stále neskutečně živé, zvlášť když vídám synovce, kterého naše děti zbožňují. Nejsem s tím roztomilým kloučkem schopná komunikovat, často mám slzy na krajíčku.
Zatímco muž si ničeho nevšiml, švagrová mě prokoukla velmi brzy. Nejdřív myslela, že jí kluka závidím, a tak jsem šla s pravdou ven. Příbuzní nevěděli, že jsem byla na potratu. Švagrová bohužel nezareagovala moc citlivě, naznačila něco v tom smyslu, že jsem udělala velkou chybu, ale znám ji, nemyslela to zle. Nicméně i tak to moc bolelo. Ale alespoň existuje někdo, kdo ví, jak mi je, a komu se mohu občas svěřit. A tak švagrová ví i to, jak strašně a poněkud iracionálně se od té doby bojím o své děti, jak mívám zlé sny nebo v noci čas od času nespím a pláču.
Pokračování 4 / 4
Mívám pocit, že musím své rozhodnutí nějak odčinit
Samozřejmě vím, že čas a špatná rozhodnutí nelze vrátit zpátky, ale naprosto netuším, jak mám s výčitkami naložit, jak se jich zbavit? Jak to dělají ostatní ženy, které potrat podstoupily? Osobně neznám žádnou ženu, která by se s výčitkami po interrupci nějak vážně trápila. A to některé organizace vytrvale upozorňují na to, jak velké množství interrupcí v Čechách ročně proběhne! Nedávno jsem neplánovaně zhlédla kampaň jedné takové organizace a hluboce to se mnou otřáslo. Bylo mi fyzicky zle.
Někdy mívám pocit, že musím své rozhodnutí nějak odčinit. Chvíli jsem dokonce uvažovala o adopci nějakého opuštěného miminka, což je pochopitelně hloupost. Také jsem přemýšlela o tom, že bych se ještě pokusila znovu otěhotnět a život co jsem vzala, bych opět darovala. Dokonce jsem se obrátila i na organizaci, které ženám po potratu pomáhá, bohužel jsem měla smůlu. Paní, která se mnou mluvila, mi vůbec nepomohla. Měla jsem pocit, že mi absolutně nerozumí a že mě vlastně odsuzuje.