KATEŘINA (42): Strašně si vyčítám potrat. Jak se vyrovnat s minulostí?

Milá paní Kateřino, úplně Vám rozumím, i já si tím prošla minulý rok, kdy jsem také ve svých 42 letech nečekaně otěhotněla.Mám také 2 děti, holčičku a kluka a manžel už další dítě nechtěl, má rodina mě nepodpořila a já sama, ač jsem miminko moc chtěla, bála jsem se, že to sama proti všem prostě nezvládnu a od té doby mám strašné výčitky, z ničeho se nejsem schopná radovat, mám deprese a nad vodou mě drží moje děti, které ale o ničem nevědí.
Když potkám maminku s kočárkem, tak brečím, vidím dětské věci v obchodě, začnu brečet....Úplně Vám rozumím a chápu Vás.
Člověk to před tím nedomyslí a hlavně si to ani nedovede představit.
Kdo to sám neprožije, neví..Přeji Vám hodně síly.R.

Elynor: já jsem říkala, že si měla pořídit ještě druhou antikoncepci :-) proč si teda stěžuje, že má výčitky, když je to tak normální a legální a nikdo nemá právo to odsuzovat? já myslela, že právo na názor má každý, nevěděla jsem, že máte patent na jediný správný :-D

Takže - podle diskuze soudě - žena má jakousi "povinnost" rodit děti, protože je žena a má tu možnost. Antikoncepce je fuj, a potrat taky, takže co asi může žena dělat? Souložit jen kvůli zplození potomků? Hm. Zajímavé. Stovky generací žen neměly jinou možnost než rodit děti, dokud toho byly schopny. Neměly účinnou antikoncepci, ani možnost potratu, při kterém by neriskovaly život. Musely se dívat na to, jak jejich děti umírají dřív než se dožijí jednoho roku, další se pak nedožívaly ani tří let a dospělosti sotva polovina všech živě narozených dětí. Ženy umíraly při porodech, na následky poporodních infekcí, nebo prostě vyčerpáním, protože prakticky neustálé těhotenství jim bralo síly. Ještě před 100 lety byl průměrný věk dožití u žen sotva 45 let. Dneska máme možnosti, jak se tomuhle všemu vyhnout. Tak sakra proč by musela mít kterákoli žena dítě, když nechce? Je to její tělo, ona riskuje zdraví těhotenstvím a porodem, proč by to měla dělat, když nemusí? Legitimně nemusí. Antikoncepce i potraty jsou legální, a jestliže si někdo vybere tuto možnost, nikdo ho nemá právo odsuzovat, a vykřikovat cosi o vraždě. A už vůbec ne někdo cizí, komu je po tom prd, a to dítě on vychovávat nebude. Jediný, kdo do toho může mluvit, je otec, ale i ten má jen poradní hlas, protože to nebude on, kdo dítě devět měsíců nosí, musí kvůli tomu zažít řadu omezení, kdo riskuje při porodu, a pak ještě dítě dlouhé měsíce kojí a opět je kvůli tomu značně omezen. Pouze žena má právo veta - rozhodnout, zda dítě mít bude či ne. Kočky a fenky dáváme kastrovat, aby neměly nechtěná mláďata a lidem budeme nařizovat, že děti mít musí? Kolik z vás, které tak brojíte proti antikoncepci a potratům, má těch 10 - 12 dětí a hodlá rodit dál, dokud to bude možné? Moc vás asi nebude. Ale hlavně že tak dobře víte, co měla udělat vám zcela neznámá žena z anonymního článku na internetu... Ona se tak rozhodla dobrovolně, a ať už měla jakýkoli důvod, měla na to právo. Tady je ovšem houf "moudrých", které kdyby ta dotyčná četla, tak je už pravděpodobně na cestě do blázince. Což je v tomto století poněkud smutné.

helza: co se týče hormonální antikoncepce, tak ta bude do budoucna asi příčinou vyhynutí lidstva. už dnes nemůže polovina neplodných žen otěhotnět proto, že pije vodu se zbytky "vyčůrané" hormonální antikoncepce, kterou není za dnešních technologických postupů možné zcela odstranit a pouští se zpět do oběhu. ale to nesouvisí s vražděním neviňátek, to mě jen tak napadlo.

Mata69: Já jenom chtěla taky ukázat, že to, co je "přečin", vidí každý jinak. Ty třeba chápeš, že jde u interupce jde o "zabití", ale to Kateřina asi podle článku ani nevěděla, to zjistila až později. Dříve třeba lidé netušili, že sex nějak souvisí s otěhotněním, že muž má nějaký vztak k svému dítěti. Tím pádem pojem nevěra neexistoval. Dnes víme, jak vypadá plod mladší tří měsíců ale není to tak dlouho, kdy nikdo netušil, že už je to živé dítě. Ale nikdo neví, zda a co cítí spermie.

helza: no, ta antikoncepce jako "přečin" je jasné, kde to tak berou. Jenže tam jde o bránění vůli boží (neříkám to přesně, ale tak nějak to je). Nejde o zabití a to je rozdíl.

Dasa52: I antikoncepci mnozí považují za stejně nepřípustný přečin, jako interupci. A kdoví, jak ji budeme vnímat a chápat jednou všichni, až věda kokročí a my zjistíme všechno o tom, co se děje ve světě spermií a vajíček.

Mata69: Já musím. Možná i proto, že mě maminka už v porodnici odložila a já s ní po 8. letech nakonec musela začít žít. Nebylo to nic moc, byly i vzpoury, a dodnes lituju, že můj vztah k ní nebyl a dodnes není tak silný, jak vztah dětí k matkám bývá. Ale odpouštět a milovat ty, kteří nám život třeba i hodně zamotali mě to naučilo. I to, jak je odpustit důležité pro mne samotnou, jak se s bez odpuštění žádné, sebestarší zranění nezahojí. Máma už dávno nežije a já ji 100 x odpustila a s každým novým odpuštěním víc a občas mě stejně napadne, že je to ještě málo, že to není úplně. A s tím se těžko žije.

helza: já ti rozumím už od začátku, ale prostě nejsem schopná soucítit s někým, kdo vybírá bez vážného důvodu ze svých dětí, které bude žít a které ne, a to nevyvolené zabije. ve Spartě je shazovali ze skály. nesoudím jí, je mi ukradená. pohrdám jí. není pro mě člověk. člověk své děti netřídí a nezabíjí. matka své děti bezvýhradně miluje. neuvažuje, jestli se jí dítě hodí nebo ne. ne, když už je na světě. od plánování je tu možnost nesčetné antikoncepce. mají-li prášky 98% účinnost, použiji ještě kondom, jsem-li tak přesvědčená, že dítě v žádném případě nechci. a soucítit s vrahem považuji za zvrácené a nenormální. normální je soucítit s obětí a jejími blízkými. až se tohle zase vrátí do našeho práva, bude mít možná lidský život zase nějakou hodnotu. a jak psala Mata69: interrupce JE nepřípustná, pokud pro ní není lékařská indikace nebo není těhotenství způsobeno trestným činem. na to se trochu zapomíná, protože je to něco, co si může za prachy koupit každý. to ovšem neznamená, že je to přípustné. pořád je to vražda, pouze posvěcená zákonem.

helza: a také nemusím soucítit s vrahem - a s tím bych asi fakt měla problém, a´t by byly jeho pohnutky a minulost jakákoliv. A zrovna tak mám právo čin této paní odsoudit, protože důvod, že jsem líná a nechci slevit ze svého pohodlí a proto dám dítě pryč, je pro mě prostě nepřijatelný. Je to věc mojí vnitřní morálky, ne toho, jestli bych snad někoho kamenovala na náměstí - vnitřně to tak prostě mohu (a já to tak cítím) cítit, že pro takové důvody prostě pochopení nemám.

Mata69: Ano, mohu soucítit i s vrahem, i takovým vrahem, který žádné výčitky svědomí nemá. Dokonce i s takovým, který za sebou nemá žádné velké trauma. A to vůbec neznamená, že s jeho činy souhlasím. Líp než farah.farah to vysvětlit neumím. A neumím ani vysvětlit, proč mě vždycky vyděsí naprosto sllušný, ba hodný člověk, když i toho nejhnusnějšího "vraha" kamenuje. Dokonce mám v tu chvíli pocit, že to je ještě horší. A možná, že v tu chvíli bráním toho "vraha" méně, než toho spravedlivého s kamenem v ruce. Něco, jako když se v blátě vyválí dareba kluk, který, se otřepe a nic se mu nestane a pak načančaná cukrátková holčička, která to obrečí. Zlost je zlost a kámen v ruce zůstává kamenem v ruce, i když kámen je slovo a i když jej drží spravedlivý z "dobrého" důvodu. A srdce slušného člověka rozbíjí víc, než už rozbitou duši darebáka.........................................................................................................................................Dasa52: snad jsem to díky farah.farah vysvětlila. Teda spíše to vysvětlila farah.farah. Jenom chci dodat, že jsem nikdy a nikde nepsala, že potrat je v pořádku. I když jsem zažila nechtěný v 7. měsíci těhotenství. Ani já, ani dcera, která kvůli tomu odmítá genetiku, bychom za žádných okolností "nedaly pryč" ani dítě postižené. Ale to mi nedává právo odsoudit někoho, kdo to udělá. Mohu soudit čin, nemohu soudit člověka.

farah.farah: díky, přesně tak to myslím, neumím to ale tak jako ty srozumitelně napsat. Ještě se to dá říct slovy: I když nenávidím hřích, mohu milovat hříšníka.

farah.farah: hezky jsi to rozebrala a de facto, nemám k tomu co říci. Je na tom kus pravdy.

Mata69: k soucitu.už mimo téma. znám jednoho terapeuta který mimo jiné pracoval s vrahy a násilníky, byl u jednoho nenapravitelného sadisty který znásilnil mnoho chlapců, když s ním mluvil ptal se ho co by dělal, kdyby se dostal ven na svobodu a on s takovým tím šíleným hlasem odpověděl "znásilňoval kluky", když se s ním o tom bavil tak pro něj tohle prostě byla jediná realita to je to co se dělá kluci se mají znásilňovat. No a pak zjistitl že jeho jako dítě jeho otec pravidelně znásilňoval. Na jednu stranu ho můžeš jen nenávidět, ale když člověk vidí hlouběji do toho příběhu a do toho co ho formovalo je schopen mít soucit i s tím kdo koná těžké zločiny. Lidé často zaměňují soucit za odpuštění, mají pocit že když budou soucítit se zločincem tak že to znamená že si myslí že nemá být potrestán, ale soucit je zcela jiná disciplína, soucit je prostě a jen schopnost vnímat víc než jen ten povrch vnímat podstatu bolest a komplexnost člověka a i to že i sadistický násilník je z části obětí, že to co ho formovalo v minulosti bylo tak strašné že je pochopitelné že se z něj stalo to co se z něj stalo.
Soucit je základní lidksá vlastnost, kdyby lidé víc než dokázat ostatním pravdu a nadřazensot s ostatními soucítili bylo by na světě mnohem méně konfliktů, Navíc kapacita soucitu je neomezená, tak že.....jaký má člověk důvod nesoucítit s ostatními?

LencaV: souhlasím s většinou toho co píšete ale ne s tím že by to pro ni bylo lehčí kdyby to bylo víc společensky únosné. Jednak z toho co je v článku je zjevné že ona vpodstatě žádné moránlí dilema při rozhodování neměla a druhak, tohle opravdu ale opravdu nesouvisí s tím co si myslí lidé, trauma ze ztráty dítěte je psychologický jev a ten nesouvisí se sociálním podmiňováním.to je stejně naivní jako si myslet že kdyby byla společnost OK s tím že se lidé zabíjejí tak nikdo nebude mít trauma z toho že zabil člověka. Existuje také něco jako vnitřní morálka vnitřní pocit toho co je správné a co je špatné který na tom sociálním podmiňování nesouvisí. V jejím případě bych řekla že naopak kdyby víc poslouchala svůj vnitřní hlas a né jen to že potrat je pohoda tak by byla "ve své vnitřní pravdě" na potrat by nešla a byla byv pohodě.

LencaV: čtu si znovu tvůj příspěvek, jestli jsem správně pochopila co chceš říci - a na rovinu, je mi úzko z něj. "Někdy si myslím, že spousta žen by to tak těžce neprožívala, pokud by nebylo pořád spoustu takových názorů, jako je i většina zde, že je to něco nepřípustného." Máš pocit, že potrat je prostě jen další způsob antikoncepce? Že je to řešení nežádoucí situace? Musím souhlasit s Dasa52, tohle je až to poslední řešení. A řešení v krajní situaci, když už možné jiné není - nemoc, znásilnění, ohrožení plodu, matky, snad i tíživá finanční situace...

helza: zacházíš asi příliš daleko a mě to připadá od tématu. Napadá mě při tvém příspěvku, že bych mohla soucítit i s vrahem, který má výčitky, že zabil svou oběť. No, tak to věř, že nemohu. Ostatně - napsala jsi to sama - "mohu soucítit, ale taky nemusím". A je to každého životní postoj, prožité zkušenosti - co ovlivňují, jestli pro paní budou mít pochopení nebo ne. Chápu jí v tom smyslu, že má nyní výčitky a těžko se s tím srovnává, že na ten potrat šla. Zcela jistě bych je měla také. Otázka je, jestli důvody, které ona uvedla jako důvod, proč další dítě nechce - jestli by pro mne byly dost silné, abych ten zákrok podstoupila. A to mohu zcela odpovědně říci, že ne.

LencaV: tedy promiň, ale potrat JE něco nepřípustného. Ačkoliv jsem přesvědčena, že si má právo o tom žena rozhodnout, že zákazy potratů nic neřeší, tak stejně tak si myslím, že to není jen tak něco a nemělo by to být běžné řešení situace. A je to usmrcení již nového života - ona sama píše, že byla na potratu v době, kdy již plodu bilo srdíčko.
Nemám pocit, že by jí tu někdo kamenoval, to vypadá poněkud jinak. Jen jaksi dost žen nenachází pochopení, zvláš´t při těch důvodech, které k potratu uvedla.

helza: no promiň, ale máš děti. představ si, že by se ti už nechtělo se starat o tři, a řekla by sis, že dvě stačí, že nestíháš domácnost a zaměstnání, které tě baví. tak to jedno podřízneš nebo co s ním uděláš? jasně, existují dětské domovy. ale to bys asi nepokládala za normální, zbavit se ho takto, i když je to mnohem méně drastické. potrat je pro mě krajní řešení, které přijde na řadu v případě zdravotních problémů (plodu nebo matky) nebo znásilnění. vše ostatní je faul na červenou kartu, ne jen na žlutou. žlutou bych dala jedině za porod a adopci.

I když s Lencou V úplně ve všem nesouhlasím, ona přesně vystihla to, co jsem měla na mysli. Totiž to, že i čin, který se mně osobně jeví jako zcela nepředstavitelný, který je třeba i celospolečensky naprosto zavrženíhodný, případně i trestný, to pořád neznamená, že nemohu toho, kdo se jím provinil litovat, soucítit s nim a podle svých možností takovému člověku pomoci. Tedy to mohu, ale nemusím, to je pravda. Na druhé straně si však myslím, že provinilce kamenovat, je jen takovou civilizovanou obdobou středověké zrůdnosti a ne upřímností. I Giordana Bruna kdysi provázel na hranici rozvášněný dav spravedlivých. Co je dobro a co zlo, je velmi totiž velice relativní.

milé dámy, z mého pohledu je mi tady z některých příspěvků velice smutno, až úzko. Pokud jsou některé reakce skutečně myšlené vážně, tak byste asi ve středověku nadšeně křičely pod šibenicí nebo hranicí "provinilé" ženy, protože za toto byl kdysi trest smrti... No já si zase myslím, že život všeobecně je velký dar, ale lidstvo je tak neskutečně přemnožené, že rozhodně neodsuzuju absolutně nikoho, kdo se rozhodne, že se jeho dítě nenarodí. Někdy si myslím, že spousta žen by to tak těžce neprožívala, pokud by nebylo pořád spoustu takových názorů, jako je i většina zde, že je to něco nepřípustného. Tož tak..

No řekla bych kdo je bez viny ať hodí kamenem tedy v tomto smyslu kdo nikdy neudělal nic čeho by po té litoval tak nechť ji osudí, je jedno jestli jde o potrat nebo ukončení vztahu nebo to že člověk nemluvil s matkou před její smrtí...zkrátka lidi dělají rozhodnutí kterých pak litují a to z jednoho prostého důvodu neumí si 100% představit všechny důsledky které to bude mít. Samozřejmě kdyby věděla že ji to takto semele nikdy na potrat nešla ale ona si myslela že jí to vadit nebude zblbnutá dost možná tím že je v naší společnosti bráno jít na potrat pomalu jako jít na kafe. Na tom celém mi připadá nesmutnější že manžel je tam vykreslen jako pro ni dobrý partner a přitom se mu nedokáže svěřit s tím co ji trápí, s něčím so s ním navíc bytostně souvisí .tak že ve skutečnosti má ten vztah zřejmě nějaké trhliny, tohle mi nepřipadá OK, kdo jiný než partner by měl být oporou ženě co má trauma z potratu? ať u chtěného či nechtěného?

helza: pochopení mohu projevit někomu, kdo dal ve vzteku dítěti na zadek, ale ne tomu, kdo ho z pohodlnosti zabil, sorry, tak to cítím a názor nezměním. a když to paní zveřejňuje (pokud existuje), tak musí počítat s negativními reakcemi. přeci nečeká, že jí to někdo schválí. nemyslím si ale, že je vina jen na ní. bylo povinností lékařů jí na tuto možnost upozornit, že se s tím bude těžko vyrovnávat psychicky (a ostatně někdy i fyzicky) a snažit se jí to rozmluvit nebo nabídnout alternativní řešení. a její manžel taky není zrovna parťák do nepohody. na těhotenství musí být zatím pořád dva, ale následky nese jen ona.

Tak pro pani nemám vůbec pochopení vždycky to jde nějak zvládnout když se nechtěně podaří otěhotnět co by za to jiné ženy daly kterým se to nedaří a nedaří .
Vůbec takovéhle ženy nechápu i když je to nechtěně taky jsem pro psychologa nic jiného ji asi nepomůže .

helza: no, víš co, bohužel pro její chování moc pochopení fakt nemám. A nebudu tu psát jak jí chápu, když to tak není. Nesypu jí sůl do ran, jen píši svůj názor na takové rozhodnutí. To se asi dá očekávat, když to zveřejní. A že se s tím nemůže sama už třetí rok porovnat, je vidět, že to svoje rozhodnutí nějak přehodnotila a není s ním v pohodě. A na to jí tu radí všechny stejně - navštívit psychologa. Nic jiného s tím dneska už nenadělá.

Myslím si, že připomínat Kateřině, jak velkou chybu udělala, nebo proč ji udělala, je jako sypat sůl do otevřené rány. Ona se svým rozhodnutím ani nechlubí, ani ho neomlouvá, naopak, ví, jak to bylo špatné a velice tím trpí - proto sem píše. Nepotřebuje kázání, jak se provinila, naopak - potřebuje sama sobě odpustit a i s pomocí psychiatra, či psychologa to musí udělat ona sama a bude to těžké. Vím, že nevěříte, že píše skutečná Kateřina skutečný příběh, ale co kdyby. I kdyby byla jenom nepatrná možnost, že Kateřina existuje, je lépe psát tak, jako by to pravda byla. Jinak jí můžeme velice ublížit. Koneckonců jsme lidé, ne Bohové a tak si myslím, že každá z nás má ve skříni nějakého toho kostlivce. Jenom vypadá jinak a nám se zdá, že zas tak ošklivý není. Ale porovnávat která rozhodnutí jsou více, či méně špatná je jako posuzovat, jaké trápení je menší, či větší - každé trápení je trápením v daný čas pro daného člověka a každé špatné rozhodnutí je stejně zlé. Třeba i to, profackovat a podupat člověka ležícího v blátě. Prostě: "ty kdo jsi bez viny, hoď po ní kamenem".

Nechápu,proč z toho Kateřina dělá takový problém??? Co se stalo,nejde odestát! Výčitky jsou k ničemu,angažovat se v kampaních proti potratům je nesmysl - ty,které tam jdou,to mají rozmyšlené,nebo je jim to fuk,a také se počet potratů neustále zmenšuje.Dnes je tolik možností,jak předejít nechtěným těhotenstvím,že jít na potrat je spíš výjimka.Není mi jasné,proč paní nešla ihned po zjištění na miniinterrupci,kdy se jen odsaje něco malilinkého,nebolí to a nemusí si nikdo dělat nějaké zbytečné výčitky! Už je to hodně let,sama jsem musela se rozhodnout,další dítko bylo vyloučeno,i ze zdravotních důvodů.Nemám žádné výčitky,co by kdyby,zkrátka nic.Nepředstavuji si žádné konkrétní dítě,nemělo by to žádný význam,jsou rozhodnutí,která jsou nevratná a žádná síla je nezvrátí a nezmění.Plakat nad rozlitým mlékem je blbost,a trápit se léta nad vlastním skutkem,byť náhle shledaným jako špatný,je zbytečné. Adopce dítka není si pořídit psa,a vůbec nejhorší je si pořídit malé cikáně,takže pozor na další ukvapená rozhodnutí!!!

Budu hnusná - ale paní byla "rozcapená", měla svůj pohodlný život a další dítě jí neštimovalo do života. De facto nějaký důvod, skutečně závažný důvod, než vlastní pohodlí, pro potrat neměla. Ale rozhodla se tak. Manželova "podpora" byla velmi pofiderní, celé to vlastně hodil na ní, sic zabalené do líbivého obalu, ale v rozhodování jí nijak nepomohl a celé ho nechal na ní. Teď už s tím neudělá nic, co se stalo, nedá se odestát. Souhlasím se všemi pode mnou - najít si dobrého psychologa, který jí pomůže se s tím vyrovnat.

j66: moc hezky napsáno, souhlasím do puntíku. Pokud někdy v životě učiním takové rozhodnutí, stejně se musím nějak vyrovnat s tím, co jsem už udělala, přijmout to. Co se stalo, nejde změnit. Paní s tím má problém a souhlasím i s tím, že by bylo nejlepší řešit to s pomocí psychologa. Pokud se tak trápí už tři roky, tak to sama asi nezvládne. Taky si myslím, že další dítě by nic nevyřešilo - možná by všechno spíš zhoršilo a paní by při pohledu na něj pak pořád viděla to předchozí dítě, kterého se vzdala, nakonec by se to odrazilo i v jejím vztahu k novému dítěti. Nic se nemá řešit "pořizováním si" dítěte. Toto si musí vyřešit sama se sebou a nejlépe za odborné asistence.

j66: Souhlasím. Moc pěkně jsi to napsala celé. Zvláště věta "Hlavní je nelhat sám sobě a přijmout to, co nelze změnit a pokud to lze odpustit sám sobě." se mi moc líbí.

Někdy prostě učiníme rozhodnutí, která jsou špatná.Nadarmo se neříká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmyly. Někdy to, že následky našich rozhodnutí byly zničující pro někoho jiného, zjistíme třeba až po letech. Hlavní je nelhat sám sobě a přijmout to, co nelze změnit a pokud to lze odpustit sám sobě.

Nechápu, jak tohle může ženská udělat, když má všechny podmínky k tomu, aby dítě měla a vychovala. Tolik lidí by dalo všechno za to, aby dítě mohli mít. Takže si myslím, že její výčitky jsou oprávněné a souhlasím s její švagrovou, že udělala velkou chybu, i kvůli sobě. Odčinit jí nelze, zbývá tedy jediná možnost - léčit následky u psychologa/psychiatra.

Přijít o dítě přináší zranění, které se nedá jenom tak vyléčit. Kateřina to má navíc těžší o to, že ženy, které toto trauma společně řeší vrůzných skupinách a diskusích, jsou většinou ženy, které přišly o dítě nedobrovolně. A protože tyto ženy mívají s donošením dítěte velké problémy, tuším, že Kateřinu moc chválit, litovat a těšit nebudou, byť její bolest je o ten pocit viny určitě ještě větší. A to je to, Kateřina teď myslí především na tu vinu. Odčinit vinu je však jedna věc, bolest nad ztrátou dítěte druhá, ta se odčinit nijak nedá. Tu pouze může vyléčit čas. Věřím, že i Kateřina časem situaci s pomocí psychologa, či psychiatra zvládne. Já osobně bych se přiklonila k psychiatrovi.........................................................................................................................................Pokud by přesto toužila potlačit pocit viny, pak určitě způsobem, kterým nikoho zranit nemůže. Třeba zapojením se do nějaké kampaně proti potratům, nebo finančním příspěvkem pro nějakou dětskou organizaci, či nadaci, případně adopcí dítěte na dálku. Myslím, že možnosti jsou. Ono by jí i stačilo, kdyby někomu, kdo uvažuje o potratu, povyprávěla svůj příběh a snažila se ho od takového řešení odradit.

Hlasuji pro psychologa. PS: Odčinění nefunguje

Učiníme-li rozhodnutí měli bychom býti připraveni nést všechny následky. Dítětem po čtyřicítce se nic nevyřeší. Jedině snad dobrý psycholog by mohl pomoci.

Dobrého psychologa a hlavně cíleně netěhotnět ze špatných důvodů. Naštěstí opuštěná zdravá miminka jsou poměrně "podpultová záležitost", takže udělat další botu adopcí "z pocitu viny" není tak jednoduché.
Pokud chce páchat dobré skutky "aby odčinila nějak svou vinu", tak takové, do kterých nezatáhne nikoho jiného (další dítě svoje nebo adoptované).