Victor je magor , toho si nevšímejte. Napsat, že žena, co si nepřilehne do rakve k manželovi, je šlápota, může jen ubožák.Naprosto chápu rychlé vyklízení věcí. Nemá smysl to odkládat, udělat se to musí. I kdyby byl vztah manželů sebeidyličtější, manželovy věci ho jeho ženě nenahradí. Dcera by se měla stydět za svůj postoj, že matka by se měla raději hroutit než žít dál. Té ženě zbývá cca poslední třetina života, ví, že mladší a krásnější už nebude, nebylo by nic zlého na tom, hledat si nového partnera. To, že se schází s dlouholetým kamarádem, ale vůbec nic takového nemusí znamenat. Může to být jen východisko z izolace, do které se vdova tak či onak na chvíli dostává.
Victor : No hlavně ,že chlapy jsou dokonalý a nezahýbají ,že ...............................
Victor: kdyby jste si přečetl mou níže uvedenou recenzi, tak ne jen ženy dle vašeho názoru jsou šlápoty! Můj soused 2 x ovdověl a pokaždé měl do 3 měsíců nastěhovanou jinou ženskou! Jeho matka ho kvůli tomu odsoudila a léta s ním nemluvila. Pokud vím, tak chlapi mají dříve náhradu nežli ženy. Ale to je nakonec každého věc,že.
Victor: navíc u tohoto příběhu vůbec nemůžete tušit, jestli byl "chlapík věrný" a paní si našla milence až po jeho smrti. Takže jaká "šlápota"? O tom, že by někoho měla už předtím, není ani zmínka, to je jen vaše pokřivená úvaha.
Victor: tipuji, že máte nějaký problém s vdanými ženami, skoro bych to už nazvala úchylkou. Vaše příspěvky nejsou o ničem jiném, než o tom, že "jsou to všechno šlápoty". A kromě jiného máte potíže i s češtinou.
lebahu: Žádný mindrák,prostě je nesnáším,hlavně ty vdané a to ukrutně.Jestli je chlapík věrný,tak to u protějšku musí být automatické.A já pořád všude čtu o vdaných šlápotách a ostatní diskutující (samozřejmě ženy) je ještě omlouvají a nebo je chápou atd. atd.I když dotyčné doma měli sexu dost a k tomu se měli jak "prasata v žitě" a ani po citové stránce nestrádali.To strašně nakálí.Někde jsem dokonce zachytil,že míti milence je výhodné (jestli to nebylo tady).No to jsem málem sežral monitor.
Victor: Marně hledám nějaký váš příspěvek, který by neobsahoval slovo "šlapka", chápu, že máte nějaký mindráček a takto si ho kompenzujete, ale začíná to být poněkud nudné.
Victor: neurazejte. Moje švagrová po smrti byla měsíc úplně mimo (a nebylo to hezké manzelstvi, bratr byl previt). Vsichni jsme meli strach aby si něco neudělala. Pak přišel brachuv kámoš a do dvou měsíců z ni byl jiný člověk. Vydrželo jim to do dnes. A ano já ji v tom podporovala a stála jsem za ní. A ted se muzete pustit i do mě.
Victor: no tys tomu dal teda ránu
Není samozřejmě určeno jak dlouho truchlit a každý to bere jinak,ale tady to,že už se ta šlapka tahala po třech měsících s chlapíkem evokuje,že se tahala s chlapama už za života toho neštastníka.
Sebrona: Ideálně je to zařízený (nebo bylo) v Indii, vdovu upálí s nebožtíkem, takže ji nikdo nemůže pomluvit, že málo truchlí. (ono to asi spíš bylo "praktický" opatření aby ji nikdo nemusel živit). Tak nějak by si to asi ta dcera (a Miloušek) představovaly.
Miloušek: A proč? Nemá právo na život ?
Proboha tak snad ma Pani právo žít dál to jako má do své smrti truchlit nebo co .Místo aby dcerunka byla ráda ,že maminka chce žít dál a ne se jen trápit že jí manžel umřel tak z toho dělá tragédii
Ja truchlila skoro 13 let a co s toho? Léta utekla a život to stejně nikomu nevrati,dnes toho lituji.
farah.farah: naprosto s Vaší recenzí souhlasím! Každý má právo truchlit po svém. Je to jen a jen jeho věc. Náš soused se stal 2x vdovcem obě manželky zemřely na rakovinu a on vždy do 3 měsíců měl jinou. Jak spolu žili nevím ale jeho matka ho také za to odsoudila. Dlouho s ním kvůli tomu nemluvila.
Pane jo ta má teda starosti. Podle mého názoru í do toho jakým způsobem se s tím vyrovnává máma nic moc není. Máma možná s tátou neměla tak dobrý vztah jak si dcera myslela a jeho smrt pro ni byla ve výsledku vysvobozením z nefunkčního vztahu. A nebo se s tou ztrátou prostě jen vyrovnává lépe a rychleji než dcera a dokázala to přijmou že tak to jer a že její život nekončí...........nutit někomu že má plakat v koutě a trpět mi připadá naprosto úchylné.Máma může být ten typ co se potřebuje všeho zbavit a udělat za minulostí tlustou čáru, vím že někdo řeší truchlení právě tímto způsobem a není to o nic horší než dceřino plakání nad věci a fotografiemi.Zkrátka máma má právo na to truchlit a žít podle sebe a holka by si měla uvědomit, jaké jsou její skutečné důvody, že chce matce nutit to jak se má po tátově smrti chovat...
Maminka mé spolužačky po pohřbu manžela svlékla "smutek" a oblékla si červené šaty. Kamarádka šílela, já maminku chápala. O manžela se starala do poslední chvíle a nechtěla žádné soucitné pohledy ani debaty se sousedy. Také se přestěhovala. Za několik let si našla přítele a zbytek života spolu prožili v harmonickém vztahu. Spolužačka jí ale nikdy ty červené šaty neodpustila.
jak já bych byla ráda, kdyby moje máma po tom co ovdověla dokázala žít dál a život si užívat a ne přežívat....katka je sobec. nejde žít ve vzpomínkách. děti neví o všem co se mezi rodiči za ta společná léta dělo. taky si myslím, že ta paní svůj žal maskuje veselím a že když je sama, tak to na ni dolehne. ale ona s tím na rozdíl od dcery bojuje, protože ví, že v životě není nic zadarmo. manželovi truchlením život nevrátí
Jak dlouho je "vhodné držet smutek"? Kdo tu dobu určí??? Kdo má to právo někomu říkat jak dlouho má tesknit? Dříve se říkalo, že by se mělo chodit půl roku v černém (vdova). Proč? Aby "lidi neřekli"? Aby všichni viděli, že dostatečně truchlí? A je to vůbec nějaký důkaz toho, že ten pozůstalý "dostatečně" truchlí?Souhlasím s Lebahu, ta máma z příběhu možná dělá všechno proto, aby se totálně nesesypala, aby v sobě ten smutek překřičela, zahlušila ho. Že dala pryč věci, je čistě její věc. Jestli má dcera nerva na to, tvářit, že se otec každou chvíli vrátí, že je vše při starém...ať si to vystaví doma. Ale ať to neurčuje své matce. Její máma nezemřela, žije dál a měla by žít dál. Tipuju, že jí bude cca 50 let, má spoustu let života před sebou. Je správné, že je nechce trávit truchlením po manželovi. A dcera by jí měla podpořit a dívat se dál, do budoucnosti. Není to zrada na jejím otci, ten už tu není.
Nemusela zažít vůbec žádný podraz. Pro manžela udělala vše co mohla, držela ho do konce za ruku. Každý se se smutkem vypořádáva po svém a jinak rychle. To, že vyházela jeho věci nemusí být známka bezcitnosti či nedostatku piety, ale třeba chce jenom zabránit tomu aby se při pohledu na jeho pantofle za dveřma nesesypala úplně. Totéž taky může znamenat ten pán co s ním přišla domů. Berlička, aby neseděla sama (nebo s truchlící dcerou) v bytě a neužírala se smutkem. Všechno co dělá naopak může být znakem toho, že je na hranici zhroucení, i když se to z venku může jevit naopak. Ale ať je to jak chce, nikdo nemá právo ji odsuzovat a diktovat jí jak dlouho a jakým způsobem má "držet smutek" a co je pro vdovu "vhodné" a co ne.
Na mě to dělá dojem,že matka zažila od manžela nějaký podraz,ale dcera o tom neví,a tak když zemřel,tak po pohřbu si uvědomila,že nyní má šanci na svůj vlastní a třeba úplně jiný život...Dcera o neshodách rodičů nemusela nic vědět.Ona si může tesknit,to jí nikdo nebere,ale kázat matce,na to nemá právo.
Miloušek: nevim jestli je to ironie, ale pokud ne, tak jste nikdy nezažila péči o těžce nemocného. Protože s jeho odchodem kromě smutku a bolesti přichází i úleva. Znám spoustu těch, kteří po takové péči skoncili na práškách. Maminka z článku zvolila tu lepší variantu. A dcera je dospělá, takže se s tím musí poprat sama. Chápala bych její postoj, kdyby byla dítě. Takhle je pro mě sebestředny fracek.
Sebrona: já bych ji zahrabala docela ráda
Takovou mámu bych do smrti nechtěla vidět ani o ni slyšet.
Armana: upřímnou soustrast. přeji vám, abyste se z toho brzy dostala. měsíc je málo. uvidíte, že za další dva bude trochu líp a pak za další tři zase líp, i když člověk nezapomene nikdy, vzpomíná už pak jen na to dobré a leckdy i s úsměvem.
Armana: Upřímnou soustrast
Před necelým měsícem mi zepřel přítel, brala jsem to jako vysvobození, pro něj to už bylo opravdu trápení. Lidi okolo si mysleli jak se trápím, jak potřebuji společnost, ale já to nepotřebovala. Pomalu postupně probírám jeho věci a čekám kdy přijede jeho dcera a syn aby si vzali co chtějí po tátovi. Nový vztah neplánuji, ale nikomu v podobné situaci to nevyčítám. Katka možná nezná detaily života rodičů, možná jejich vztah nebyl tak ideální, kdo ví, ale rozhodně má maminka právo žít dál a podle svého. Časy, kdy vdovy chodily ve smutku a truchlily, ty jsou dávno pryč.
Já jí naprosto chápu. Ale každý ten smutek opravdu prožívá úplně jinak. Dokonce i když vám zemře více lidí, pokaždé se k té smrti stavíte úplně jinak. Naposledy mi zemřel manžel, oběma nám bylo okolo 30 let, a ani po roce nemám sebemenší chuť na jiný vztah. Odpoutávám se pomalu, věci dávám pryč pomalu. Mně zase připadá zvláštní, že máma mého manžela se ze smrti svého jediného dítěte oklepala podezřele rychle. Ale to všechno může být jen povrchní zdání. Ano, život utíká rychle a je třeba si ho užít, ale ne každý dokáže udělat za minulostí tlustou čáru a užívat si na plný pecky.
Notabene nevím, proč by měla matka dceři hlásit kdy a kam s kým jde, když ani nebydlí ve společné domácnosti.
Inu, mě by na objímání v koutě a brečení nad pizzou taky neužil... a plně chápu tu matku, že se snaží ten čas, který má na tomto světě, užít. Pro manžela udělala co mohla, víc udělat nešlo, to zjevně chápe i ta dcera, tak teď už žádné truchlení ničemu nepomůže. Slečna dcera má jistě právo prožívat zármutek jinak a po svém, ale už nemá právo žádat po někom dalším, aby to s ní sdílel, a dirigovat ho, co má dělat a jak se má chovat. A ke všemu hlásit, kam a s kým chodí - proboha. Ono už to, že dcera vleze bez domluvy k matce do bytu, je dost přes čáru. To bych si nedovolila, i když klíče od bytu mé matky mám, a ona loni též ovdověla, takže situace podobná, jenže já jsem ráda, že moje matka netruchlí a žije v rámci svých možností hezky a příjemně, tak, jak jí to vyhovuje.
Krindapána! Radši by měla matku zhroucenou a v depresích??? Aby tu mohla psát jak má pomoci mamince znovu žít? Jestliže dcerunka rezignovala na život, je to její věc, nemůže k tomu nutit svoji matku. Zemřel mi otec v 16ti letech, takže si troufám říci, že vím o co jde. Truchlením a sezením v koutě a hnípáním se ve svém zármutku toho mrtvého neoživí. A on by to tak jistě nechtěl.
Na rozdíl od maminky je cerunka hodně hloupá, přinejmenším nechápe, že je nutné žít dál a zbytečně netruchlit.
Ježíši, to je zase článek,chudinka dospělá 25let stará ženská by mámu nejraději zahrabala s tatínkem , protože nemá právo bez něj žít....
Máma totiž překvapivě nebyla doma. Přitom mi o žádných plánech na daný večer nic neříkala! -------------------Tak tebe bych chtěla mít za dceru! Ještě ti budu hlásit, kdy jdu ven ze svého bytu, ty nádhero! Víš, co ti poradí ta psycholožka? Abys mohla zapomenout, musíš žít dál a ne si někde v koutku lízat rány. Přestěhovat byt, vyházet věci po blízkém, který už není, odjet na dovolenou, poznávat nové lidi, změnit třeba i zaměstnání, místo bydliště, najít si nové koníčky. Můžeš mi věřit, protože přesně to mi totiž psycholog poradil. Dokonce mi doporučoval omezit styk s lidmi, kteří by se o zesnulém mohli chtít bavit a vzpomínat na něj. Tak si užij truchlení, ale upozorňuji tě, že tátu nevzkřísíš a život máš jen jeden. Opravný pokus ti nikdo nedá.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.