Před několika lety jsem se dostala do skutečně tíživé životní situace. V zoufalství jsem nevěděla, kudy dál, až jsem se uchýlila k prostituci. Trvalo to jen rok, a i když už je to uzavřená minulost, stále mě to pronásleduje. Současný přítel o tom neví a já se bojím, aby se to nedozvěděl odjinud. Ráda bych se mu svěřila, ale vůbec nevím, jak na to.
Dětství bez táty
Odmalička jsem vyrůstala jen s mámou. Svého biologického otce jsem v podstatě nepoznala, s mámou se rozešli, když mi byl asi rok, takže si na něj vůbec nepamatuju. Zato si vybavuju řadu různých „strýčků“, kteří se u nás doma postupně vystřídali. Někteří vydrželi pár měsíců, několik i delší dobu.
Protože jsem na to byla zvyklá odmalička, nepřipadalo mi to nijak zvláštní. Máma mě nikdy nenutila, abych některého z nich brala jako otce, a já s většinou z nich vycházela dobře. Ano, občas to u nás bylo trochu divoké – vídala jsem vycházet z koupelny nebo ložnice nahé chlapy, kteří se přede mnou nijak nezakrývali, velmi brzy mi začalo docházet, co s mámou za zavřenými dveřmi dělají. Ale ke mně se všichni chovali slušně, žádnou hrůzostrašnou historku nečekejte.
Nicméně prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, mě rozhodně poznamenat muselo, to je mi dneska jasné. Když jsem se v pubertě začala na skutečného otce více vyptávat, máma mi jen řekla, že to byl „ochlasta, násilník a hajzl a ať jsem ráda, že ho neznám.“ Sama přitom často měla láhev po ruce, pro sprosté slovo taky nešla daleko. Ráda mě určitě měla, ale dávala to najevo dost drsně.
Byla jsem ráda, když jsem po maturitě celkem rychle našla první práci a mohla se odstěhovat. Sice v rámci jednoho města a do dost nuzného podnájmu, ale už jsem zkrátka potřebovala být jinde. První dva roky bylo všechno docela dobré. Dělala jsem servírku, pak sekretářku v jedné malé firmě, občas se mi podařilo i něco ušetřit a mohla jsem si koupit něco pěkného. Někdy jsem měla i sny, že se nakonec „hecnu“ a půjdu ještě studovat.
Jak se vyvíjel Katky příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Máma umřela – a mně zůstaly její dluhy
Jenže pak máma umřela. To samo o sobě byl strašný šok – šla normálně po ulici, nějaký mladý kluk v autě nezvládl řízení a vyletěl na chodník, kde zrovna byla… Nakonec se snad dostal i k soudu a dostal tuším dva roky, mně přiznali i nějaké odškodné, ale nikdy jsem žádné neviděla. Já sama nebyla ve stavu, kdy bych byla schopná si za tím nějak jít, a pak už bylo pozdě.
Zařídila jsem mámin pohřeb, na který padly mé skromné úspory, začala vyklízet její pronajatý byt. Na všechno jsem byla sama, nemám žádné příbuzné, nebo o nich nevím. Pomohly mi kamarádky ze střední, kolegyně z práce – hlavně s tím, co se všemi těmi věcmi. Máma toho stihla za život docela dost nahromadit, i když šlo hlavně o nepotřebnou veteš.
Bohužel za dalších pár týdnů se ukázalo, že nahromadila taky velké dluhy. Neměla jsem vůbec tušení, že v posledních letech utrácela víc, než vydělala – pracovala jako pokladní v samoobsluze – a najednou se začaly valit upomínky, složenky. Za telefon, za kabelovou televizi, za půjčku na tohle a tamto. Pak se ukázalo, že má máma i zoufalý minus na kontokorentu na kartě a plno dalších věcí. A protože jsem byla jediná příbuzná, všechno to šlo na mou hlavu.
Nevěděla jsem, co řešit dřív. Nakonec jsem poprosila kolegyni z práce, která byla účetní, aby mi aspoň trochu pomohla se zorientovat. Její známý zařídil, že všechny dluhy sloučili do jednoho, dělalo to dohromady nějakých tři sta tisíc. Každý měsíc mi strhli z platu skoro všechno, nechali mi jen nezbytné minimum. Nikoho nezajímalo, z čeho mám žít já, a postupně mi začalo všechno přerůstat přes hlavu.
V noci jsem se budila zpocená hrůzou, už se viděla bez střechy nad hlavou někde pod mostem. Vůbec nevím, jak se stalo, že mě napadlo zkusit dělat prostitutku. Nikdo mi to neporadil, žádný vnější impuls nepřišel, zkrátka mi to najednou blesklo v hlavě. Pár dnů jsem o tom přemýšlela, přesvědčovala se, že na tom tak špatně přece nejsem, ale s dalším pohledem na výplatní pásku příští měsíc jsem se rozhodla.
Pokračování 3 / 4
První zákazník byl málem i poslední
Měla jsem tolik soudnosti, že jsem se do téhle činnosti pustila v Německu. Bydlím v pohraničí, takže to vůbec nebyl problém – byla jsem až překvapená, jak snadné to bylo. Přes den jsem chodila dál do práce a několikrát týdně, hlavně o víkendu, jsem na noc přejela do města pár kilometrů za hranicemi, kde jsem pracovala v jednom klubu.
První zákazník byl málem i můj poslední. Majiteli klubu jsem nalhala, že už jsem „v oboru“ pracovala, jinak by mě nepřijal, a tak mě nijak nešetřil a poslal mi na pokoj nepříliš vábně vonícího obtloustlého postaršího Němce. Vůbec nevím, jak jsem to nakonec zvládla, měla jsem něco upito a snažila se myslet na něco hezké jinde, ale přesto jsem pak tajně zvracela a ze všeho se vzpamatovávala několik dnů.
Ale jak se říká, nakonec si zvyknete na všechno – obzvlášť, když máte najednou konečně peníze! Naštěstí jsem k nim nepřičichla natolik, abych se nechala zblbnout a brala prostituci jako něco skvělého, kde si hodně vydělám, jako většina ostatních holek. Počítala jsem každé euro, a v den, kdy jsem konečně byla bez dluhů, jsem se vším okamžitě sekla. S nesmírnou úlevou. Nedala jsem ani euro na něco jiného než na splátky, tím jsem se snažila nějak morálně ospravedlnit.
Za ten rok jsem ovšem měla taky mnoho českých klientů, a některé dokonce přímo z našeho města! Byla jsem naivní, když jsem myslela, že za hranicemi jsem „v bezpečí“. Zůstalo to samozřejmě mezi námi – oni nevěděli, kdo jsem, dokud mě pak nepotkali na ulici doma. Někteří šli s manželkami a klopili hlavy, jiní byli sami a jen významně pokývli. Nikdo nikdy nic neřekl, ale přesto dodnes trnu, že to zkrátka vědí.
Pokračování 4 / 4
Chci mu to říct, ale vůbec nevím, jak
Když jsem se před dvěma lety dala dohromady se současným partnerem, myslela jsem, že už je to definitivně za mnou. Marek je z jiného města, setkali jsme se náhodou, když byl v našem kraji na dovolené, a já byla bezstarostná, dokud náš vztah byl vztahem na dálku a netušila jsem, co vlastně bude. Jenže postupně jsme se oba naplno zamilovali a Marek se pak přistěhoval za mnou, jeho práce mu to umožňuje a naše zalesněné pohraničí ho okouzlilo.
Od té doby pořád trnu, že se moje minulost provalí. Nikdy jsem neměla v úmyslu mu to prozradit – nevěřím, že by to dokázal pochopit a přenést se přes to. Jenže před několika týdny, na naše výročí, mě požádal o ruku. Miluju ho a chci si ho vzít, nic lepšího mě nikdy nepotkalo. Ale cítím, že mu nejdřív musím říct pravdu, má na to právo. Netušila jsem to o sobě, ale zkrátka nechci manželství hned od začátku pošpinit tím, že bych mu tajila tak zásadní věc.
Pravda je, že mě žene i strach z toho, že se to dozví nejdřív odjinud, což by bylo mnohem horší. Lidi jsou někdy zlí a rádi si otevřou pusu, klidně anonymně, nechci to riskovat. Takže vím, že mě čeká zásadní těžký rozhovor, po kterém se mi buď uleví a budu se vdávat, nebo mě přítel opustí a já si budu rvát vlasy. Pořád si v duchu chystám, co mu říct, ale vlastně pořád nevím, nenacházím vhodná slova, způsob ani příležitost.
Marek už si všiml, že se se mnou něco děje, že jsem „nějaká jiná“, mylně se bojí, že je to snad tou žádostí o ruku, že mě vyděsil. Ráda bych si s ním promluvila, ale vůbec nevím, jak do toho, co říct, aby mě pochopil a neodsoudil. Je to o to těžší proto, že jsem si doteď neodpustila ani já sama, že se cítím provinile.