Máloco zamává s psychikou jako znásilnění. Tím to však nekončí. Traumata přináší i přístup během vyšetřování a často i reakce okolí. Ve společnosti navíc o sexuálním násilí stále panuje řada mýtů.
Před dvěma lety se dvacetiletá Lenka vracela domů z letního kina: „Měla jsem s kamarádkou domluveno, že mě odveze, ale ta se v průběhu večera vytratila se svým přítelem. Došla jsem skoro až k prvním zahrádkám naší vesnice, když nedaleko zastavilo auto.
Myslela jsem si, že mi někdo z místních chce nabídnout odvoz, tak jsem k němu šla. Z místa spolujezdce vystoupil neznámý kluk, beze slova mě začal škrtit a stáhl mě ze silnice dolů do křoví. Nejdřív jsem se bránila, kopala a snažila se křičet.
Když se k němu ale přidal řidič auta, měla jsem strach o život. Pak už jsem toho moc nevnímala, jen jsem v duchu prosila, ať už to skončí, ať to přežiju. Natlačili mi hlavu na plot a oba se na mně zezadu vystřídali. Pak mě jeden kopl do břicha, hodil mi moje věci a zeptal se: „Tak co, jak se ti to líbilo?“
Lenka znásilnění nahlásila na policii. Dovezli ji na gynekologii, několikrát ji vyslýchali. Pachatele policie chytila poměrně brzy, protože si duchapřítomně zapamatovala část SPZ jejich auta. Dopadením pachatelů však Lenčiny problémy zdaleka neskončily.
„Výslechy na policii byly hrozné, nechápala jsem, proč musím stále dokola vypovídat o tom samém. Musela jsem policii kvůli stopám odevzdat svoje oblečení. Na gynekologii mě přivedl policista a před celou čekárnou předal sestře se slovy – tady je ta znásilněná.
Zdaleka nejhorší ale bylo vyšetření u soudního znalce. Měla jsem pocit, že souzená jsem já, že se musím obhajovat. Znalec se mě vyptával na spoustu intimních věcí, a když jsem si například nepamatovala, kdy přesně jsem měla poslední pohlavní styk, dělal ze mě nedůvěryhodnou lhářku.“
Policejní statistiky mluví o dvou až třech znásilněních v České republice denně. Podle jiných zdrojů se však za svůj život se znásilněním setká téměř 10 % žen, s pokusem o znásilnění 20 %. Kde se bere ten obrovský nepoměr?
Trestný čin znásilnění zůstává ve velké většině případů nepotrestán. Ženy se bojí ho policii hlásit. Svou roli v tom hraje především intimní charakter otřesného zážitku, strach z pachatele i z toho, „co tomu řeknou lidé“. Odhaduje se, že policie se dovídá jen o pěti procentech znásilnění. V případě, že pachatelem je někdo z rodiny, toto číslo ještě významně klesá.
Mýtus první: Čím víc násilí, tím víc to bolí
„Nikdo mi nevěřil, že se to opravdu stalo, ani když ty kluky chytili. Prý kdybych víc křičela, že by mě ve vesnici museli slyšet,“ říká Lenka. Lidé často podceňují utrpení znásilněné ženy, pokud nemá výrazná fyzická zranění. Většinou si totiž myslí, že se takto napadená žena instinktivně brání. Opak je však pravdou. Strach o život je paralyzující a většina žen se zmůže jen na chabou obranu.
Ještě závažnější než fyzická zranění jsou ta psychická. Modřiny a oděrky zmizí v průběhu několika týdnů, rány na duši se však mnohdy nezahojí za celý život. Zejména u žen, které nevyhledají odbornou pomoc, se můžou otřesné zážitky vynořovat znovu a znovu.
Magda, kterou před osmi lety znásilnil její přítel, se například děsí návštěv gynekologie: „Je to pro mě strašně nepříjemné, i když jdu k ženě lékařce. Nedokážu se uvolnit a brečím. Nedokážu jim ani říct, proč to tak prožívám, a tak se na mě vždycky dívají, jako bych byla nějaká hysterka.“ ¨
Bezprostředně po znásilnění, ale často i mnoho měsíců po něm, ženy trápí problémy v sexuálním a partnerském životě. „Mám pocit, že snad už nikdy nebudu fungovat jako normální ženská,“ říká Lenka. „Často přemýšlím i o sebevraždě. Kdybych neměla perfektní kamarádku, které můžu zavolat i ve tři v noci, když je mi špatně, asi bych tady už nebyla.“
Přidávají se i nespavost, noční můry, deprese a jiné posttraumatické projevy. Některé z těchto žen ani netuší, že jejich současné problémy mají kořeny v dávném zážitku – třeba i alkoholismus, zdánlivě paradoxní sklon vybírat si násilnické typy partnerů a jiné sebedestruktivní chování.
Mýtus druhý: Může si za to sama
Někteří pachatelé nechápou význam slova ne a vinu svalují na svou oběť. Vyzývavé oblečení nebo chování považují za implicitní souhlas. „Byli jsme na firemním školení. Večer se konala párty a všichni jsme se hodně opili. V zámečku, který si naše firma pronajala, jsme si hráli na schovávanou. Ocitla jsem se v jednom z pokojů sama s kolegou. Začal mě líbat, pak mě povalil na zem. Snažila jsem se ho odstrčit, ale byl strašně silný. Znásilnil mě. Měla jsem celé tělo odřené od koberce a tu noc jsem probrečela. Ráno se mi omlouval. Prý nevěděl, co dělá, prý je do mě strašně zamilovaný a velmi po mně toužil. Ještě několik týdnů mi posílal květiny a snažil se mě přesvědčit, abych s ním chodila,“ líčí Kamila.
Kolega tvrdil, že ho sváděla. Kamila přiznává: „Je pravda, že jsem s ním předtím trochu koketovala, věděla jsem, že se mu líbím. Že to ale dojde takhle daleko, to jsem netušila.“ Nikomu nic neřekla. Změnila místo a až po několika letech se svěřila svému partnerovi.
Šokovalo ji, že u něj nenašla pochopení. „Prý za to můžu i já. Prý jsem neměla provokovat a nemůžu se divit, že se chlap někdy neudrží. Rozešli jsme se. Bylo to i z jiných důvodů, ale muže, který uvažuje takhle, prostě nemůžu milovat.“
Oběť není nikdy vinna! Nejen neinformované okolí, ale i instituce často znovu psychicky zraňují už jednou zraněnou ženu, říká se tomu sekundární viktimizace. Mnohé ženy si stěžují, že se k nim policisté chovali necitlivě a jejich zážitek bagatelizovali. Často musely absolvovat mnoho nepříjemných výslechů. Advokáti obviněných je nařkli z nedůvěryhodnosti, u soudu se podrobně rozebíral jejich sexuální život a intimní detaily.
Mýtus třetí: Násilník = sexuální deviant
Motivem znásilnění může být sexuální neukojenost, častěji ale násilníci touží ženu zostudit a pokořit. Podle studie psychologa Neila Malamutha z Michiganské univerzity mají podobný osobnostní profil – chtějí ženy ovládat, mají s nimi nepřátelské a soutěživé vztahy.
„Nastartovat“ násilné chování může alkohol a drogy, deprese, nespokojenost v partnerském vztahu, nízká sebedůvěra a sebeúcta. Jen mizivé procento násilníků jsou duševně nemocní lidé.
Mýtus čtvrtý: S někým, koho znám, jsem v bezpečí
Pro mnoho lidí je těžko představitelné, že většina znásilnění se děje v partnerských vztazích. Máme pocit, že existuje něco jako „opravdové znásilnění“ a že čin, kterého se na nás dopustí blízký člověk, je něco jiného. Mnoho mužů i žen si myslí, že když je manželský sex vynucen, třeba i násilím nebo psychickým vydíráním, je to menší zločin, než když někdo přepadne bezbrannou ženu v temném průchodu. Není to pravda, i takový čin je znásilnění!
Pro ženy, které znásilní partner, příbuzný nebo kamarád (podle dlouhodobých policejních statistik je to plných 87 % všech nahlášených případů), je taková zkušenost dvojnásobně bolestná. K činu samému se přidávají i potíže ze ztráty vztahu, zklamání a nedůvěra okolí, které vážnost události podceňuje.
Pro znásilněnou bývá velmi složité se s drastickým zážitkem vyrovnat a nejednou řeší těžká dilemata – má třeba udat svého manžela, na němž je existenčně a finančně závislá, když se hrubě chová k ní, ale hezky k dětem?
Jen mizivá část z těchto ataků vypluje na povrch – obvykle teprve tehdy, když se vztah z jiných důvodů rozpadá.
Další tradovaný omyl zní, že plno nahlášených partnerských znásilnění je vymyšlených, že se ženy takto partnerům „mstí“. Podle policejních statistik však takové případy tvoří jen asi šest procent.
Mýtus pátý: Muži jsou silnější, žena proti nim nemá šanci
Podle Mirka Khuna z organizace Victim Win, která pořádá kurzy sebeobrany pro ženy, je lepší útoku předcházet. Pokud už vás někdo napadne, máte šanci se ubránit. „Ženy si občas myslí, že je lepší pachatele neprovokovat a vzdávají se bez boje. Hlavní je si uvědomit, že pachatel vám ublížit chce a často je to pro něj důležitější než vlastní sex. Proto pokud je toho žena schopna, bránit by se měla. Každopádně vlastní boj je v našem programu považován vlastně za selhání, při dodržení zásad prevence by až k němu nemělo dojít,“ říká Khun.
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Juicy.
ČTĚTE TAKÉ:
Vilhelmová si po premiéře Kajínka pobrečela
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU