Klára (36): Manželova dlouhodobá nezaměstnanost nás málem rozdělila

| Autor: Veronika Matoušková | Rubrika: Láska a vztahy

V dobrém i zlém, v bohatství či chudobě, ve zdraví i v nemoci, budu při tobě stát, slibujeme si při svatebním obřadu a v tu chvíli to většinou myslíme vážně. Nechme stranou fakt, že více než polovina manželství končí rozvodem. Život není jednoduchý, a občas si dokáže pohrát i s jinak stabilními páry. S jedním takovým zemětřesením, které naštěstí dopadlo dobře, se svěřila Klára.

Klára (36): Manželova dlouhodobá nezaměstnanost nás málem rozdělila

Taková normální rodinka

„S Milanem jsme se brali po pětileté známosti, nic a nikdo nás nenutil. Časem jsme podnájem vyměnili za hypotéku na náš vlastní byt a pořídili si v krátkém sledu dvě děti. Všechno šlo tak, jak má, jako u všech, kde je žena s dětmi doma, ani my jsme neměli kdovíkolik na rozhazování, ale zvládali jsme a byli jsme vlastně šťastní. Až do osudného dne, kdy Milan přišel zachmuřeně z práce a oznámil mi, že dostal výpověď. Firma prý zeštíhluje stav, a proto se s ním za dva měsíce rozloučí. Odůvodnili to tím, že ve firmě působil nejkratší dobu – tři roky. To víte, že jsem z toho radost neměla, ale říkala jsem si – on, se svou specializací nebude mít problém najít nové místo. Lidí, kteří se vyznají v silové elektřině, a dokáže obratně proplouvat mezi jednotlivými vyhláškami, není tolik. Ale to jsem se spletla.“

Hurá, tatínek je doma!

Kdo měl z jeho pobytu doma radost, byly děti. „Oba kluci byli rádi, že mají taťku doma a může si s nimi hrát. Zprvu to tak i bylo, a bylo vidět, že si to užívá. Ale to vydrželo nanejvýš dva týdny – zkrátka jako bychom byli na dovolené. Pak se obul do hledání práce, a na kluky přestal mít tolik času. Snažila jsem se jim to vysvětlit, že tatínek si musí najít novou práci, abychom zase měli korunky. Dá se říct, že se mi to přiměřeně jejich věku i podařilo.“

Neúspěch střídal další neúspěch

Najít v dnešní době práci, navíc ještě specializovanou a za dobré peníze, není vůbec jednoduché. O tom se přesvědčila i rodina Kláry. „Ze začátku chodil na pohovory s úsměvem, ale ten ztrácel s každým dalším odmítnutím, případně vágním ´my se ozveme.´ Postupem času se z něj stal zamračený morous, který začal stávkovat, ležel na gauči a litoval se.

Doufala jsem, že když bude doma, že mi aspoň pomůže s domácností, nebo s dětmi. Ale to on ne. Náš intimní život šel taky do háje, neměl ani náladu, ani chuť. Snažila jsem se ho podporovat, ale postupně samozřejmě slábla i má chuť – komu by se chtělo, když od protějšku nevidí ani tu minimální snahu něco zlepšit. A to samozřejmě nemluvím o tom, že rodinné úspory na horší časy se začaly povážlivě tenčit,“ vzpomíná Klára na nelehké období svého manželství.

Mračna se stahují

„Že dobrou práci nenajde hned druhý den, mi bylo jasné. Když byl ale doma už půl roku, bez toho, že by se nějak snažil hledat, začalo mi to vadit. Nepoznávala jsem ho. Občas jsem Milana úkosem pozorovala a ptala se sama sebe, jestli je to pořád ten samý člověk, kterého jsem si s radostí brala? Kde je ten úsměv, nadhled…

Morousovitého „dědka“, ačkoliv mu je pětatřicet, jsem doma nechtěla. Zatím jsem tedy zatnula zuby a nic neříkala, ale jednou už mi bouchly saze a pořádně jsme se pohádali. Já na něj vykřičela svoje emoce – strach, vztek, obavu z budoucnosti, a on na mě ty své – ublíženost, jak to, že mu nerozumím, že si to v dobrém i ve zlém vykládám zvláštně….

Tehdy poprvé mě napadlo, že bychom se mohli rozvést. Ne kvůli tomu, že nemá práci, ale kvůli tomu, jak se k tomu staví a že chtěl hlavně litovat a foukat bebíčka, když prakticky nedělal nic pro to, aby se z toho srabu dostal. Začala jsem si v hlavě promýšlet strategii, co bych musela udělat v případě rozvodu… Když mi to došlo, o čem vlastně přemýšlím, rozbrečela jsem se,“ přiznává posmutněle ještě dnes Klára.

Po bouřce se vyjasní

K jedné věci tato hádka ale přece jen posloužila. Milan si opět začal hledat novou práci. „Pojal to stylem – jen počkej, já ti dokážu, že si práci najdu. Přišlo mi to směšné, ale říkala jsem si, že to je jedno, hlavně když nějakou práci bude mít. A měl. Do týdne poté mu nabídli místo. Sice žádná hitparáda, konzultant ve firmě nabízející pojištění, ale vzal to. Moc se mi ulevilo. Zase začal chodit do práce, musel na sebe dbát, chodit v obleku, ale bylo vidět, že mu to nesedí, nabízet lidem pojistky.

Ale jak už to tak bývá, štěstí přeje připraveným. A jeden z jeho klientů, za nímž šel kvůli pojistkám, byl ředitel velké energetické společnosti, a právě hledal odborníky z oboru. Slovo dalo slovo a Milan šel přímo k němu na pohovor. Velmi rád ukončil své krátké působení jako „agent s teplou vodou“ a šel zpět do oboru, který zná, má ho rád a je mu celkově blízký.

Zase se mu vrátila chuť do života, jiskra do očí a je to ten člověk, kterého znám a do kterého jsem se zamilovala. Celkem byl bez práce devět měsíců, a jsem moc ráda, že ne déle. Jak kvůli penězům, tak kvůli našemu vztahu. Doufám, že se do podobné situace už nikdy nedostaneme, a když už, tak ne na tak dlouho. Bylo to náročné pro všechny,“ uzavírá Klára své vyprávění se zřetelnou úlevou v hlase i ve tváři.

Gabriela (40): Partner našel práci po roce a čtvrt

Gabriela je sympatická, drobná černovláska s nakažlivým úsměvem. Na klíně jí poskakuje tříletý černooký a černovlasý chlapec. V pozadí u kuchyňské linky chystá italskou delikatesu její partner, který „u nás“ zakotvil. Ani oni nemají na růžích ustláno. „Spíš na těch trnech,“ směje se s ironií sobě vlastní Gabriela.

„Vždycky jsem se smála, že Italové jsou buď mafiáni, nebo kuchaři. No a tak mi osud jednoho přihrál do cesty. Čistokrevný Ital, a samozřejmě kuchař. Italskou domácnost občas také míváme, ale paradoxně talíři práskám spíš já. Pietro je spíš takový kliďas, který rozhodí ruce a stáhne se, a to mě vždycky vytočí ještě víc,“ usmívá se Gabriela.

„Když jsme se poznali, byl tady asi půl roku. Tehdy pracoval jako kuchař – pizzař v jedné restauraci. Sympatie byly vzájemné, a tak jsme spolu začali randit. Já tedy jen velmi zvolna, měla jsem za sebou poměrně nepříjemný rozvod, ale jeho bezprostřední sluníčková povaha mě okouzlila, a tak jsem si řekla, že v osmatřiceti ještě nechci skončit jako zapšklá bába, a tak jsem tomu vztahu dala šanci. A nelituju. Postupem času jsme se sestěhovali, Pietro přijal naprosto bez problémů mého syna. A tak jsme spolu začali žít a vše bylo nalakováno na růžovo,“ vzpomíná Gabriela.

Nic netrvá věčně

Ani idylka. Restaurace, kde Pietro vařil, musela ustoupit urbanistickému plánu a z pizzerie se stala garáž. „Z ničeho nic se ocitl na dlažbě. Zasáhlo ho to, ale věřil si, že kuchař přece práci najde vždycky, vždyť jíst se musí. No, realita byla taková, že práce by sice byla, ale za mizerné peníze a zásadně na černo.

A to jsme nechtěli ani jeden, nemáme žaludek na černotu. Navíc by to byla voda na mlýn mého ex, a to jsme nechtěli dopustit. A tak neustále chodil po pohovorech, absolvoval nejrůznější testy, zkoušky, upekl asi padesát testovacích pizz, a pořád nic. Já už propadala beznaději, protože moje peníze nebyly nijak závratné. Ale on mě neustále ubezpečoval, že jednou se to přece prolomit musí.“

Období beznaděje

Když byl bez práce už rok, začala beznaděj dopadat i na Pietra. Nechápal, jak je možné, že kuchař nemůže najít práci, když je v Praze tolik pizzerií. „Dokonce už přemýšlel i o tom, že by si otevřel svůj vlastní podnik, ale hádejte, na čem to ztroskotalo: správně, na penězích do začátku. Kde vzít na nájem, vybavení… I kdyby nakrásně převzal nějaký už zavedený podnik, stejně by to stálo několik set tisíc, a to jsme neměli.

I svatbu jsme oželeli, protože to stojí spoustu peněz. Jeho to tedy mrzí více než mě, protože já už jedno kolo za sebou mám, ale kvůli Pietrovi bych to ještě jednou absolvovala, aby si to prožil i on s celou svou italskou rodinou. Ale zkrátka na tu už nám nezbývá.

Miminko

A jak to tak bývá, přesně v tuto dobu Gabriela otěhotněla. „Náš malý si uměl vybrat, kdy přijít. Když jsem to zjistila na testu, mísila se ve mně radost se strachem. Nijak cíleně jsme se nesnažili, říkala jsem si, že v mém věku už bude i problém otěhotnět, a najednou bum, bylo to tady. Začala jsem se skoro až modlit, aby konečně Pietro našel práci, protože jinak jsme totálně v háji,“ líčí Gabriela své nejhorší pocity.

Chodí štěstí dokola…

Když přišel budoucí tatínek domů, Gabriela mu tuto zprávu sdělila ještě mezi dveřmi, než se stihl zout. „Nedokázala jsem to v sobě udržet ani těch pár vteřin, než došel do obýváku,“ směje se dnes této vzpomínce. Zatímco Pietro se upřímně radoval, až mu vhrkly do očí slzy štěstí, Gabriela také plakala, ale strachy z nejistoty.

„Klekl si ke mně, vzal mi hlavu do dlaní a přísahal mně a našemu miminku, že si práci najde. Jako správný Ital vzýval matku Boží, aby mu pomohla. A kdo ví, třeba pomohla. Do týdne poté totiž skutečně práci našel, a naše trápení skončilo. Narodil se nám krásný kluk, správné čertisko. Pietro tvrdí, že mu pomohla modlitba k panně Marii, já, jakožto cynická a skrznaskrz nevěřící Češka, tvrdím, že i štěstí se občas unaví a sedne i na nás. Doufám, že u nás dlouho vydrží,“ uzavírá Gabriela své vyprávění s nadějí v hlase.

Další články z rubriky

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

Dnes | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Včera | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 29 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 29 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…