"Co dělám špatně?" To je otázka, kterou jsem si od šestnácti let, kdy jsem začala randit s kluky a později s muži, položila snad stokrát. Přitom nejsem ničím výjimečná, jsem obyčejná průměrná ženská a nenapadá mě nic, co by mě tak odlišovalo od jiných, že by se se mnou nedalo vydržet. Mou chybou asi je, že si podvědomě vybírám stále stejné typy chlapů. Bohužel i přes varovné příznaky v počáteční zamilovanosti nepoznám, že se řítím do maléru.
První opravdový vztah jsem měla se spolužákem ze školy. Bylo nám sedmnáct, sblížili jsme se na školním výletě a strávili pak spolu celé letní prázdniny i polovinu školního roku. Michal byl fajn kluk, a to, že mě nikdy nikam nepozval a nikdy za mě nezaplatil ani zmrzlinu, jsem přičítala prostě tomu, že jsme oba studenti a nemáme ani korunu nazbyt.
To, že on své kapesné i výdělky z brigády utopí s kamarády v jediné hrací herně, která tenkrát v našem městečku byla, jsem zjistila až ve chvíli, kdy mi ukradl peníze. Na celou věc jsem rychle přišla a ani jeho výmluvy, že potřeboval půjčit peníze kamarádovi, mi oči neotevřely. Chodila jsem s ním ještě pěkných pár měsíců a zvykla si nemít u sebe peníze, protože stačilo odskočit si na záchod a peněženka byla prázdná. Nakonec celé chození ukončil můj otec - když byl Michal na návštěvě u nás doma, přistihl ho, jak mu prohledává kapsy u kabátu. Vyrazil ho s křikem ze dveří s tím, aby se u nás už nikdy neukazoval. A Michal ho poslechl.
Po škole jsem začala pracovat jako sekretářka v malé firmě ve městě. Od začátku se mi líbil můj šéf a během pár týdnů jsme se dali dohromady. Za půl roku jsem otěhotněla, bylo mi ani ne dvacet. A teprve v tu chvíli z mého milence vylezlo, že je vlastně „tak trochu“ ženatý. Bydlel v jiném městě, takže jsem to bohužel dřív nezjistila. Přesto jsem se zařekla a dítě si nechala. Narodil se mi Tomáš, bydleli jsme u mých rodičů. V práci jsem dala výpověď a pracovala na půl úvazku jako prodavačka v obchodě s oděvy. Tomášův táta mi na syna nepřispíval ani korunu.
Když byly synovi tři roky a začal chodit do školky, rozhodla jsem se přestěhovat do sousedního města. Našla jsem si zase administrativní práci, která šla dobře skloubit s režimem ve školce. Jednou, když jsem šla Tomáše odpoledne vyzvednout, jsem se ve dveřích srazila s jedním z tatínků. Dali jsme se do řeči, pak zašli s dětmi na dětské hřiště a já se postupně dozvěděla, že je vdovec a Adélku vychovává sám.
Vzali jsme se po půl roce, děti byly nadšené. Po svatbě jsem se k Milanovi nastěhovala. A až pak jsem zjistila, že vdovství z něj udělalo nejen otce samoživitele, ale především alkoholika. Dodnes nechápu, jak mohl být schopný se o Adélku starat. Okamžikem sňatku každopádně vzal celou situaci tak, že teď už má doma zase hospodyni a tím pádem veškeré jeho starání skončí. Další dva roky pak můj život vypadal den co den stejně – ráno odvést děti do školky, pak celý den vydělávat peníze, běžet pro děti do školky, uklízet a vařit doma a večer jít hledat manžela do některé ze čtyř oblíbených hospod.
Nepomáhalo nic. Mohla jsem křičet, plakat, vyčítat, nadávat, vyhrožovat, nezabíralo nic. Zůstávala jsem jen kvůli Adélce, protože jsem si neuměla představit, jak by se o ni její otec staral. Nakonec mi ale trpělivost došla. Jsi ještě mladá, říkala jsem si, přece neztratíš nejhezčí roky života s takovýmhle člověkem. Podala jsem žádost o rozvod a podařilo se mi získat Adélku do své péče. Milan se totiž ani moc nebránil – flaška pro něj byla důležitější než vlastní dítě, a tak byl asi nakonec rád, že se ho zbaví.
Když jsem se nastěhovala opět zpátky k rodičům, tentokrát se dvěma dětmi, z toho jedním vyvdaným, jen spráskli ruce. Jsem jim dodnes vděčná, že se ke mně neotočili zády a opět mi pomohli. Následujících několik let jsem byla víceméně sama. Oprášila jsem kamarádství se spolužačkami ze školy, občas jsme vyrazily na dámskou jízdu do baru a několikrát jsem pak strávila noc s některým z mužů, na něž jsme tam narazili. Žádný z nich ale nestál o vztah a popravdě ani já ne.
Když bylo dětem deset, připravili mi rodiče překvapení – koupili nám zájezd k moři, u kterého jsem byla naposled jako malé dítě. Vyrazila jsem s Tomášem a Adélkou do Itálie a celý týden jsme si opravdu užili. Přes den jsme řádili na pláži a v moři, večer jsem dětem pustila pohádku a šla si na chvíli sednout do hotelového baru. Třetí večer jsem se tam seznámila s Ivanem. Tvrdil, že přijel na dovolenou sám, vyčistit si hlavu po těžkém rozchodu. Každý den ráno běhal po pláži a pak vyrážel na kole do kopců, které se zvedaly nad naším městečkem.
Poslední večer jsme se spolu pomilovali v jeho pokoji. Myslela jsem, že tím to skončí a vše mi zůstane jako pěkná vzpomínka. O to větší šok jsem zažila, když se týden po návratu z dovolené objevil zničehonic u nás doma přede dveřmi. Pamatoval si moje jméno, město, kde bydlím, i firmu, kde jsem pracovala – a tak nebylo těžké mě vystopovat.
Ivan bydlel v Praze, vídali jsme se tedy jen o víkendech. Buď přijel on za mnou, nebo já za ním. Rodičům se líbil, ale já už jsem byla po předchozích zklamáních opatrná. Po roce ale Ivan uhodil do stolu. Už prý jsme spolu dost dlouho na to, abych měla jasno, a on už nechce ve skoro čtyřiceti letech vztah na dálku, jako kdybychom byli puberťáci. Váhala jsem, protože jsem věděla, že budu muset za ním do Prahy, kde měl svoji firmu. Máma mě ponoukala, ať se nerozmýšlím, kdo bude chtít třicetiletou ženskou se dvěma dětmi? A tak jsem se znovu vdala a začali jsme nový život v Praze.
První roky byly opravdu úžasné. Ivan si s dětmi rozuměl, žili jsme jako opravdová rodina. Dětem se líbilo ve škole, já byla spokojená s prací a Ivanovi se dařilo. Všechno se začalo hroutit před třemi lety, když začaly první příznaky ekonomické krize. Ivan podnikal ve stavebnictví a jeho obor zasáhly potíže hned v první vlně. Chodil domů čím dál zamlklejší, na děti i na mě se utrhoval, ale co se děje, říct nechtěl. Pak jsem jednou chtěla zaplatit kartou z našeho společného účtu a zjistila, že na něm není ani koruna! Uhodila jsem na Ivana a ten musel s pravdou ven. Firma nedostávala žádné zakázky, všechny složenky platil z našich úspor, až došly i ty.
Strašně jsme se pohádali. Křičela jsem na něj, jak nám to mohl zatajit. On na mě řval, že mi do toho nic není. Není, když jsme jeho rodina?! Hádka skončila zcela nenadále fackou, kterou mi vrazil, aby mě už prý nemusel poslouchat. Byla jsem v šoku. Z té nespravedlnosti a ještě víc z toho, že na mě vůbec vztáhl ruku. Sice se mi okamžitě omluvil, ale už to nešlo vzít zpátky.
Brzy se ukázalo, že jak padne první facka, není už tak těžké dát další. Ivan vyhlásil osobní bankrot, rodinu jsem táhla já. To ho samozřejmě frustrovalo a vztek si vybíjel samozřejmě na mně. Několikrát jsem si nechala fyzické výpady i psychické ponižování líbit. Pak mě ale jednou uhodil před dětmi – nevěděl o nich, a ty se na něj vrhly. Tomáš dokonce zavolal policii, i když jsem mu to rozmlouvala. Já už jsem byla zlomená ženská, která by si nechala líbit víceméně všechno, jen aby byl klid. Nebýt dětí, nevím, jak bych dopadla.
Ale Tomáš i Adéla měli víc rozumu a přiměli mě podat žádost o rozvod. Je to už víc než rok, co jsem zase sama. Bydlíme v malém bytě na kraji Prahy. Peněz na rozdávání nemáme, ale obě děti studují a na brigádách si vydělají tolik, že to zvládáme. Chlapi mi vůbec nechybí a po všech těch zkušenostech, co mám, už o žádného nestojím. Nevěřím, že bych mohla potkat někoho normálního. Někdy trvá dlouhou dobu, než se skutečná povaha ukáže – obvykle ve chvíli, kdy nastanou nějaké problémy a k jejich řešení je třeba celého chlapa. A já už nechci zjišťovat, jestli by ten další takový byl, nebo ne.
ČTĚTE TAKÉ:
České celebrity fotí pro módní značky!
ČTĚTE TAKÉ:
Lásky z filmového plátna v realitě