Možná už jste si toho také všimli, v dnešní době se obecně od nás všech čeká, že ze sebe vydáme za každou cenu maximum. Ale dostat stejnou „dávku“ zpátky? To už není samozřejmostí. A tak pracujeme jako diví, zatímco s výplatou nebo oceněním alespoň ve formě pochvaly moc spokojení nebýváme. Také jsme si zvykli, že jsme tu pro své přátele v nouzi, ovšem když budeme potřebovat pomoct my, není vůbec jisté, že se to našim přátelům bude chtít oplácet. A nejde jen o to, že nás šidí a mnohdy i využívají ti kolem nás. Možná vůbec nejhorší na tom je, že šidíme i sami sebe…
Revoluční změny
Že se takový způsob existence rozmohl právě v naší malé zemi, přitom není vůbec náhoda. Českou povahu do této podoby „vytvarovaly“ události z historie. „Určitě jedním z aspektů, které na toto měly vliv, byly války. Ovlivnily naše prarodiče, rodiče a prostřednictvím jejich výchovy jsme jimi ovlivněni dodnes i my.
Potom přišla 50. léta, a zase nás jako národ někdo nutil být tu pro druhé a nic moc nechtít. Že to může být nějak jinak, jsme zjistili až po sametové revoluci, kdy jsme konečně měli možnost vidět, že existuje daleko širší spektrum možností, jak se realizovat, jak existovat,“ říká o možné historii života v nerovnováze koučka a zakladatelka pražské instituce Životní průvodce, Mgr. Nikola Šmorancová.
„Naneštěstí pro nás jsme ale široké spektrum možností opět neuchopili příliš dobře. A zachovali se tak trochu jako děti před plnou vitrínou v cukrárně. Najednou jsme všechno chtěli vyzkoušet, do všeho se pouštět a zpočátku jsme mnohdy ani neřešili, jestli se nám to v nějaké formě vrátí. Stačil dobrý pocit...
A v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že takhle nejsme šťastní? V tu chvíli už si zase všichni kolem nás tak zvykli na to, že se pro ně obětujeme a jsme přespříliš vstřícní, až pro nás bylo pohodlnější zůstat v tom, co jsme si sami zavinili, než abychom to zkusili změnit. Protože změny ,bolí‘ nejvíc,“ domnívá se odbornice.
Životní „rychlovky“
Dalším faktorem, který hraje roli v naší životní nerovnováze, je skutečnost, že svět jako takový se stále zrychluje. Už to sice trvá několik staletí, ale až v posledním desetiletí jako bychom chtěli letět s větrem o závod a stíhat toho tolik, až by na to byly potřeba dva lidské životy.
Technika a technologie nám do značné míry pomáhají, přesto nemohou změnit fakt, že jsme jen lidé – s omezenými silami, zásobami energie i schopnostmi. „Technologický pokrok a život ve zběsilém tempu také vnímám jako jednu z hlavních příčin, proč naše planeta bojuje neustále s obezitou, civilizačními chorobami, jako je rakovina nebo kardiovaskulární onemocnění, a nejrůznějšími psychickými poruchami. Tedy nejčastějšími následky životní nerovnováhy.
Rychlost ve vývoji nás nutí neustále se přizpůsobovat – být více ve stresu, tudíž více nebo zase méně jíst, méně se hýbat, protože na to paradoxně nemáme čas a protože je právě ,in‘ být pod tlakem a nic nestíhat,“ říká Nikola Šmorancová a pokračuje: „Přestože je už mezi námi hrstka, řekla bych, osvícených lidí, kteří cestu do rovnováhy hledají, většina lidí stále v mnoha směrech zapomíná sama na sebe, na své zdraví, potřeby, touhy, sny. Jako by se nechávali nést davem a okolními požadavky.“
Nevyrovnanost
Výsledkem toho všeho je pak naše nerovnováha – jednak fyzická, projevující se nadváhou, ztrhaným obličejem, kruhy pod očima a snižující se imunitou i kvalitou zdraví, jednak nerovnováha psychická spojená s pocity, že nejsme šťastní, že jsme si život představovali úplně jinak. „Obě dvě tyto dysbalance jsou závažné. A nemůžeme plnohodnotně žít, pokud jedna nebo druhá, případně obě, ovlivňují náš život. Dříve bylo daleko více fyzické dřiny a kupodivu si na duševní nerovnováhu stěžovalo mnohem méně lidí. Tím, že lidé zanedbávají svoji fyzickou stránku, která se doplňuje s tou duševní, jdou nakonec ruku v ruce ke dnu obě,“ říká Mgr. Nikola Šmorancová.
Ženská otázka
K pocitům životní nerovnováhy jsou náchylnější ženy. Koneckonců po celá staletí byly vychovávány k tomu, aby tu byly pro druhé a na sebe příliš nemyslely. A v poslední době se jim k mateřským, partnerským a společenským povinnostem přidala ještě touha být rovny mužům, což s sebou nese zase další vychýlení z harmonie, vyčerpání, obětování a přemáhání se.
Pod vlivem toho všeho pak ženy snadno naplňují pořekadlo, které o nich šíří muži: že vlastně nevědí, co chtějí. A to při všech požadavcích okolí a zanedbávání vlastních pocitů tedy skutečně vědět nemohou. „I proto důsledek duševní nerovnováhy vidím v nedostatečném respektu k sobě samým,“ konstatuje koučka. „Kdy si hlavně my ženy říkáme, že toho přece tolik nepotřebujeme, hlavně aby se děti a muž měli dobře. Setrváváme na pracovních pozicích, které z hloubi duše nesnášíme, a vlastně neustále děláme přesný opak toho, co bychom měly.
Chybná je také naše obecná tendence porovnávat se s těmi úspěšnějšími, krásnějšími a štíhlejšími bez ohledu na to, zda to je srovnatelné. Tak stále více sabotujeme samy sebe, místo abychom se odhodlaly, vzaly život do vlastních rukou a už se nenechaly vláčet ode zdi ke zdi.“
Velký rozhled, malý vhled
Zvykli jsme si neustále se vzdělávat, rozšiřovat si obzory, nasávat informace zvenčí – to abychom se ve světě ještě vůbec orientovali, když je pořád v poklusu a mění se. Ale to, že se časem měníme i my, že my něco vnímáme a cítíme jinak? To velice často jen opomíjíme.
Nikola Šmorancová k tomu říká: „Pro náš mozek je daleko jednodušší řešit cizí problémy. Lidé se totiž bojí odhalovat svoji pravdu. Kdyby ji náhodou odhalili, mohli by zjistit, že by se měli rozejít s partnerem, se kterým si už roky nerozumí, že by měli opustit práci, která už je po letech nudí a nic jim nedává, nebo že by si měli hledat jiné přátele, protože ti současní je jen zatěžují svými problémy a neustále si na něco stěžují.
Takže strach ze změn, strach z něčeho nového, co by mohlo přijít, nás většinou paralyzuje a drží na místě. Někdy jsme si dokonce i dobře vědomi toho, co bychom měli dělat, ale stejně to raději neuděláme – ze strachu, že se zase spálíme nebo se bude příběh opakovat. Přitom je to jen fikce, kterou vykonstruoval náš emoční mozek, který nás tím ,uměle‘ ochraňuje.“
Lepší cesta
Ruku na srdce, je velmi pravděpodobné, že alespoň v nějaké své životní oblasti jste nespokojení a toužíte po změně. Cítíte se často vyčerpaně, neuspokojeně, nešťastně? Věřte, že tak to má většina z nás. A je jen otázkou, kde a jak začít, aby se věci konečně pohnuly k lepšímu. „Ze zkušenosti s klienty vím, že lidé většinou čekají na velký problém, který je dostane do situace, kdy už nevědí jak dál a tím jsou donuceni ke změně,“ říká odbornice.
„Takové vyčkávání ovšem nepokládám za šťastné. Kdyby každý, kdo hasí problém, až když je požár na střeše, přišel, sotva se objeví první plamínek, bylo by vše daleko jednodušší a rychlejší. Ale lidé zkrátka potřebují dostat tvrdé lekce, aby se definitivně rozhodli, že takhle to už dál nejde. Věřím však, že každý problém, který se v našich životech objeví, má svůj smysl a jenom nám ukazuje, že máme jít jinudy, vidět jej jako příležitost a ptát se sami sebe: co mi to život chce naznačit, jakým směrem se mám ubírat?“ uzavírá Nikola Šmorancová.
Najděte svůj směr!
Naslouchejte své intuici
Intuice je velmi spolehlivý ukazatel. Pocit kdesi uvnitř, který se vás ve chvílích rozhodování ptá, jestli opravdu děláte dobře, a zároveň vám napovídá, které rozhodnutí je správné. Problém je bohužel v tom, že intuici necháváme převálcovat rozumem a většinou ji neposloucháme. Proto také často neděláme to, co bychom chtěli a co by pro nás bylo skutečně nejlepší.
Dělat to, co vás baví a naplňuje, je přirozené
Traduje se, že je nutné především poslouchat lidi kolem a pokud možno plnit jejich přání, jen tak prý budeme žít správně… Což je samozřejmě úplný nesmysl. Tak to skutečně nefunguje. Žít správně znamená jediné: žít v souladu s vlastními touhami, přáními a cíli.
Učte se být šťastní nezávisle na někom nebo na něčem
Do životní nerovnováhy nás mimo jiné dostává nastavení „spokojená budu, až…“ Až potkám toho pravého, až dostanu lepší práci, až si najdu nový byt… Anebo si spojujeme pocity spokojenosti jen s přítomností jiných lidí. Dokonce i s věcmi. Takže se stále utvrzujeme v tom, že se budeme cítit lépe, až se partner vrátí z práce, děti ze školy nebo až si pořídíme novou kabelku. Nesmysl. Cesta k životní rovnováze vede přes schopnost být šťastný sám se sebou.
Řiďte se vlastními životními hodnotami
Kolikrát jste s někým mluvili o svém vlastním žebříčku hodnot? Na rovinu, bez srovnávání se s tím, co by jej asi mělo tvořit? O tom, co skutečně vyznáváme a uznáváme, hovoříme na rovinu málokdy. Spíše čekáme, co kdo řekne v našem okolí, a pak – abychom nemuseli nic vysvětlovat – přitakáváme a tváříme se, že sdílíme stejné hodnoty. Také proto, abychom se necítili sami, že ano. Jenže mezi lidmi, s nimiž skutečně nesdílíme stejné hodnoty a principy, se sami budeme cítit tak jako tak.
Učte se novým věcem
Ať se „zaseknete“ v nevyhovující práci, přátelství nebo partnerském vztahu, vždycky se setkáte s pocitem, že jste v pasti a váš život je „o ničem“. Není, ale je pro to třeba něco udělat. Rozhlížet se kolem sebe po nových věcech, objevovat nová místa, poznávat nové lidi. Dopřávat si radost z většího rozhledu i rozletu, pocit svobody a neomezených možností. Pak je riziko ustrnutí minimální a šance na život v rovnováze mnohem vyšší.
Udržujte si klid v duši
Na každého z nás je toho někdy hodně, i na ty nejvyrovnanější lidi pod sluncem. Ale ti dobře vědí, co dělat, aby se cítili v pohodě. Jdou si třeba zaběhat, na procházku, kreslí, poslechnou si oblíbenou desku… Nebo vědí, že jim pomůže, když překopou celou zahrádku nebo se na deset minut někam zavřou a budou meditovat. Váš ventil pro náročné chvíle může být opravdu cokoli. Hlavní je, abyste nějaký měli. A abyste ho používali.
Dejte si poradit
Když vám jednoho dne dojdou nápady, co dál se svým životem, nebojte se obrátit na odborníky, kteří vám pomůžou najít směr. Na hubnutí si také najmete trenéra, tak proč ne na hledání vysněného životního štěstí?
Hlavně už na nic nečekejte!
A to nejlepší na konec: prostě do hledání rovnováhy a žití podle svého skočte rovnýma nohama. Není na co čekat. Čím méně věcí promarníte, tím lépe pro vás samotné.
ČTĚTE TAKÉ:
Když sex bolí a vám to dělá dobře
ČTĚTE TAKÉ:
Má milenku a další dítě. Lze se vyrovnat s existencí druhé rodiny svého muže?