Není možné, že jsi to nevěděla, to ti prostě nevěřím! Tuhle větu slyším ze všech stran. Jsem těhotná, mám měsíc do porodu, a místo abych slyšela ze strany blízkých slova podpory, většina mě odsuzuje. Ale já jsem opravdu o tom, že čekám dítě, neměla přes půl roku ani tušení.
1. Není možné, že sis toho nevšimla!
Hormonální antikoncepci beru už víc než deset let, od svých sedmnácti. Za celou tu dobu nikdy neselhala, takže jsem neměla důvod o její spolehlivosti pochybovat. Začala jsem ji brát na střední škole, když jsem měla první vážný vztah, a užívala ji bez přestávky až do nedávna.
Se svým partnerem Mikulášem žiju dva roky. Není to zas tak dlouho, ale ani to není úplně krátce. Měla jsem za to, že je to ten pravý, se kterým už zůstanu, přesto jsme rodinu zatím neplánovali. No – a teď čekám jeho dítě, ale jestli je to pořád ten pravý, si už tak jistá nejsem. Jeho reakce na zprávu o mém těhotenství mě totiž strašně zklamala.
Zpočátku našeho vztahu – jsme kolegové z práce – jsme samozřejmě používali kondom, společně s prášky. Po půl roce jsme se chránili už jen antikoncepcí. Byla jsem zvyklá brát ji každý večer ve stejnou dobu a za těch deset let se mi nikdy nestalo, že bych zapomněla. Bylo to pro mě stejně automatické jako si před spaním vyčistit zuby.
Zpětně ale tuším, kde se stala chyba. V červenci jsme byli na dovolené v Turecku a já tam dostala docela silný průjem, zřejmě z ledu v pití. Trápil mě několik dnů a jak známo, při průjmu může být spolehlivost antikoncepce snížena. Jenže já příští měsíc dostala menstruaci jako obvykle, a tak mě samozřejmě nenapadlo mít jakékoli podezření.
A co víc, krvácení se dostavilo ještě v dalších třech měsících. Nebyla to samozřejmě klasická menstruace (což při hormonální antikoncepci nikdy není), a trvala trochu kratší dobu, než bylo u mě obvyklé. Ale napadlo by někoho z vás, když každý měsíc ve stejnou dobu krvácíte, že můžete být v jiném stavu?!
- * Jak se vyvíjel Kristýnin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Neměla jsem žádné těhotenské příznaky
Mě tedy ne. Protože já jsem neměla zkrátka vůbec žádné těhotenské příznaky. Aspoň na tak výrazné, aby mě to varovalo. Zpětně si uvědomuji, že mi jednu dobu bylo maličko těžko od žaludku a že mi na čas přestala nějak vonět káva, na které mám jinak téměř závislost. Ale to bylo tak nějak všechno, a pokud nemáte podezření, tak si tyhle věci dohromady nedáte.
Další věc – přibírání. „Přece sis musela všimnout, že přibíráš!“ tvrdí mi všichni. Ruku na srdce, nevšimla. Sama o sobě nejsem úplně hubená, jsem takový ten typ „pevné tloušťky“, jak s oblibou říkává můj brácha. Tedy že sportuji, hýbu se, jsem zpevněná, ale přitom pořád taková oplácaná s pár kily navíc. A k tomu jsem poměrně vysoká, takže kila se na mě rozkládají rovnoměrně.
Jak podotkla i moje gynekoložka, na tomto typu postavy se postupující těhotenství projevuje pomalu. K tomu je třeba říct, že nenápadné nabírání začalo až někdy v říjnu, kdy jsem byla ve čtvrtém měsíci. A já přibírám na podzim každoročně, zkrátka mi s klesajícími teplotami víc chutná a přes zimu se zakulacuji. Možná, že kdybych otěhotněla v jinou dobu, všimla bych si toho dřív.
A tak jsem nakonec odhalila své tajemství až na začátku ledna. V tu dobu totiž začalo miminko v břiše opravdu řádit. Nějaké pohyby byly určitě už předtím, ale slabé, takže jsem je ve svém běžném denním rytmu v podstatě nevnímala. Ale teď se přesunuly do pozdního večera, kdy jsem ležela v klidu v posteli – a to už nešlo přehlédnout.
Pokračování 3 / 4
3. Pravdu jsem zjistila, až když jsem ucítila pohyby
Když se to stalo prvně, nejdřív jsem vůbec nechápala, co se mi to s břichem děje. Pak mi to ale okamžitě sepnulo – a vzápětí jsem si zas říkala, že je to blbost, že těžko můžu být těhotná. Ano, poslední dvě menstruace nepřišly, místo nich jen takové zašpinění, ale i to se mi už během let braní antikoncepce stalo. Přesto jsem až do rána neusnula a byla si čím dál jistější, že čekám dítě. Jen jsem si myslela, že mnohem kratší dobu!
Druhý den jsem si nejdřív koupila test v lékárně, a byl opravdu pozitivní. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. A lékařka, ke které jsem šla hned druhý den, můj šok ještě dokonala. Oznámila mi, že jsem na začátku sedmého měsíce!
Sice také trochu nemohla pochopit, jak to, že jsem nic nepoznala, ale prý nejsem první ani poslední, komu se to stalo. „Krvácení se docela často objevuje ještě jednou po otěhotnění, a vzácně i víckrát. Jsou i ženy, které menstruují až do porodu,“ řekla mi, zatímco mně se hlavou honilo, co teď. Na ultrazvuku se ukázalo, že čekám holčičku, ale mně to v tu chvíli bylo tak nějak jedno.
Večer jsem doma čekala na Mikuláše plná obav. Pravda, už se ve mně začínal mísit všelijaké pocity – najednou jsem se tak trošičku i těšila. Koneckonců, proč vlastně ne? Co je špatného na tom mít dítě už teď, stejně jsem ho vždycky chtěla. Tak to jen přišlo dřív. Někomu trvá léta, než se to podaří, měli bychom být vděční.
Pokračování 4 / 4
4. Nikdo mi nevěří, že jsem to opravdu netušila
S těmito myšlenkami jsem nakonec Mikulášovi šokující novinku oznámila s úsměvem. Ten mi ale okamžitě zhasl, protože jeho reakce byla zkrátka hrozná. Nejdřív tomu odmítal uvěřit, pak mi strašně vynadal, že jsem neskutečně blbá, že jen s prominutím idiot může přehlédnout, že má v břiše mimino, a nakonec mě obvinil, že jsem to celou dobu věděla a jen mu to neřekla, aby s tím už nešlo nic dělat.
Prý že když beru prášky, tak být těhotná prostě nemůžu, takže jsem je určitě potají vysadila a ušila to na něj. Seděla jsem na gauči úplně rozklepaná, tohle jsem prostě nečekala. To, že bude trochu vyděšený, to ano, ale myslela jsem, že se k tomu postaví jako chlap a nakonec řekne aspoň něco v tom smyslu, že když už se stalo, tak to společně zvládneme a budeme se na dítě těšit. Místo toho mě můj přítel označil nejdřív za hloupou a potom za lhářku. Jedno lepší než druhé.
Lepší ovšem nebyla ani reakce dalších lidí. Věděla jsem, že není času nazbyt, každá pomocná ruka bude dobrá, a tak jsem to postupně řekla rodičům, bratrovi a jeho ženě, samozřejmě kolegům v práci. Byla jsem tentokrát opravdu hloupá. Měla jsem si schovat svou upřímnost a říct jim, že už to vím samozřejmě dlouho, ale já šla s pravdou ven a řekla, jak to bylo.
Přesně jako Mikuláš, nikdo mi nejdřív nevěřil. Všichni byli ohromně chytří a tvrdili, že jsem si přece musela všimnout toho a toho. Pak se mi někteří smáli, ale ode všech cítím najednou jakýsi despekt, ne-li pohrdání. Hlavně od žen. Co jsem to za budoucí matku, když vůbec nepoznám, že nějaké miminko bude! To je přece nepřijatelné!
Nejvíc mi to dává „sežrat“ moje vlastní máma, a to mě mrzí nejvíc. Místo aby se těšila na roli babičky, pořád dokola mi opakuje, že jsem nemožná, že tohle by ode mě nečekala. Jediný, kdo se na to miminko opravdu těší, jsem tak nakonec já. Ostatní řeší jen to, jak vzniklo, a ne živého tvorečka, který už se brzy narodí.
S Mikulášem spolu dál žijeme, ale atmosféra mezi námi je velmi napjatá. Zatím se ani moc nevyjádřil, jak se k tomu postaví, a já se ho neptám. Beru to tak, že radši nic nečekám, a budu jen příjemně překvapená. Doufám, že až malou uvidí, změkne a začne se konečně radovat, ale ve mně už pořád zůstane ta prvotní reakce, když jsem mu to oznámila.
Kristýna, 27 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!