Je mi jasné, co si hodně z vás řekne: Co bych po padesátce chtěla, taky nevypadám jako ve dvaceti, že manžel se určitě nezměnil ze dne na den, tak proč jsem to neřešila dřív, a že proč si teď stěžuji? Ano, taky by se na to dalo dívat takhle. Ale já to vidím přece jen jinak.
Když jsem si Miloše brala, bylo mi 24 a jemu o pět let víc. Vzhlížela jsem k němu, byl to chytrý kluk, sportovec, navíc opravdu pěkný. Vdávala jsem se po dvou letech známosti, na vrcholu zamilovanosti. Ta nám vydržela i po narození dětí - máme dva syny a dceru. Dnes už jsou všichni dospělí, odstěhovali se a já jsem s manželem sama. Dívám se na něj a nechápu, jak se mohl někdo tak proměnit.
Jak stárneme, měníme se všichni. Ale připadá mi, že u chlapů je změna s věkem mnohem výraznější - nemyslím teď vzhledově, ale povahou. Rozumná ženská podle mě umí stárnout. Dokáže se smířit s tím, že roky přicházejí, a nové situaci se přizpůsobuje. Ale chlap? Čím je starší, tím hůř se s tím smiřuje!
Když mi minula čtyřicítka, pak pětačtyřicítka, děti postupně dospívaly, začala jsem se zase víc věnovat svým koníčkům, na které dřív nebylo tolik času. Bylo mi sice smutno, že už mě ratolesti nepotřebují, pohled do zrcadla už taky občas nebyl nic moc, ale rozhodně jsem kvůli tomu netrpěla depresemi a neutápěla se v sebelítosti.
V padesáti se začal chovat jako sedmdesátník
Zato s mým mužem to začalo jít s padesátkou z kopce. Přičítala jsem to krizi středního věku, asi se ji nevyhne nikdo z nás. Z počátku jsem si libovala, že se v jeho případě neprojevuje snahou omládnout a naháněním mladých holek. U Miloše to bylo naopak - v padesáti se začal chovat na sedmdesát. A to mu vydrželo doteď.
Od určité doby, nedokážu to přesně datovat, ale plus minus to souvisí s tou padesátkou, začal prostě chátrat. Fyzicky i duševně. Je přitom naprosto zdravý, to víme oba. Ale připadá mi, jako by ho zkrátka přestal bavit život. Začal fňukat, že už nás nic pěkného nečeká, že už to máme za pár, že jsme staří a co tak ještě můžeme od života čekat.
Zpočátku jsem tyhle věci brala s humorem a trpělivě mu odpovídala, že jsou to nesmysly, ať neblázní. Máme se přece skvěle, máme tři krásné děti, které nám dělají radost a už jsou samostatné, jsme oba zdraví, máme práci, můžeme cestovat, mít svoje zájmy, zkrátka si užívat života.
"Čeho si chceš v tomhle věku užívat?" opáčil on na to tónem, jako že ten, kdo se zbláznil, jsem já. Přitom nám to v tu dobu ještě klapalo i v posteli, takže tady problém taky nebyl. Po čase jsem si zvykla tyhle jeho nálady prostě ignorovat nebo je odbývat nějakou odlehčenou poznámkou.
Všechno už je podle něj zbytečné
Jenže s Milošem to bylo a je čím dál horší. Jako by rezignoval na všechno kromě nadávání a stěžování si. Přestal se o sebe víceméně starat - nosí oblečení, dokud se na něm div nerozpadne, prý v jeho věku už je škoda kupovat nové. Jako bychom snad museli šetřit! Když ho prosím, ať nedělá ostudu, jen se na mě utrhne, že je to jeho věc a že on ze sebe nemusí dělat frajera jako ti mladí hlupáci u nich v práci.
Úplně přestal sportovat, protože v jeho věku je prý směšné tvářit se jako mladík. Ještě před pár lety chodil plavat, na kolo, běhal, teď se o víkendu vydá na procházku jak nějaký důchodce, už mu jen dát do ruky hůl! Ani o ten sex už prakticky nestojí. Zato začal nějak víc jíst a je to na něm vidět. Vždycky to byl štíhlý vysportovaný chlap, teď je to shrbený zamračený mrzout s pupkem.
Ale to všechno bych ještě brala, já už taky nevypadám jako v den svatby, to je jasné. Mnohem víc mi vadí, jak se z veselého mužského stal zapšklý mrzout, samotář, náladový dědek! Nejradši je někde zavřený sám, obvykle si čte noviny nebo zprávy na internetu, a když konečně vyleze ze své ulity a je ochotný se bavit, tak jen o tom, co je zase špatně. Ať už jde o politiku, cokoli jiného, co se dočte nebo dozví v televizi, nebo o věci, které se týkají přímo nás dvou.
Už mi docházejí nápady, jak na něj
Já jsem od přírody veselá povaha a zpočátku jsem se snažila všechno obracet v žert a rozveselovat ho, přivádět na jiné myšlenky, jeho stížnosti zlehčovat. Ale když mi na všechno odpovídá "ty jsi tak nezodpovědná, jak si z toho můžeš dělat legraci?" nebo "dej mi pokoj, vůbec tomu nerozumíš", případně "že já jsem vůbec něco říkal", přestává mě to bavit.
Několikrát jsem už manželovi řekla, že se mi nelíbí, jak se chová, že je těžké s ním vyjít, když je pořád naštvaný a ublížený, že nechápu, co se mu stalo. "Smiř se s tím, že už jinej nebudu. Já ti taky nevyčítám, jaká jsi," řekl mi na to. To je pravda - jenže to neberu jako plus. Spíš už jsem mu úplně jedno a vůbec ho nezajímám. Kdybych přibrala dvacet kilo, anebo se nechala obarvit nazeleno, zřejmě si toho ani nevšimne.
Poslední rok, dva už jsem z něj opravdu otrávená. I děti to vidí a snaží se mu domluvit, ale je to marné. Když nás tahají třeba na výlet, pošle nás, ať jdeme sami, jemu se nechce. Žijeme spolu, ale skoro jako bych byla sama! Manžel jde do práce, z ní přijde, posadí se do křesla nebo k počítači a jinde ho nenajdu. Přestává mě to bavit. Samozřejmě se nechci rozvádět, nemám pocit, že si musím ještě dvacet let užít s někým akčním. Mám ho pořád ráda a chci stárnout s ním. Ale ne takhle!
Květa, 52 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
