Kvůli penězům jsme se v rodině rozhádali. Teď nabízejí smír, ale já jim nevěřím

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Se svým bratrem jsem měla celý život dobrý vztah, aspoň jsem si to myslela. Ačkoli jsme bydleli každý v jiném městě, scházeli jsme se i se svými rodinami, navštěvovali se, společně slavili důležitá jubilea, vídali se i v širším kruhu s našimi rodiči. Nejčastějším místem setkání byla chata, kterou mí a Milanovi rodiče postavili. A ta se pak stala i příčinou, kvůli které už spolu skoro pět let nemluvíme. Teď přišla z bratrovy strany podaná ruka ke smíru, ale já mu nevěřím.

Kvůli penězům jsme se v rodině rozhádali. Teď nabízejí smír, ale já jim nevěřím

Začalo to před sedmi lety. Krátce po sobě zemřela nejprve maminka, potom táta. Nezbylo po nich moc peněz, ale poměrně velkým majetkem byla chata. Vystavěli ji v 80. letech, s pomocí celé rodiny včetně mého manžela, který tam udělal opravdu velký kus práce. Když byly moje i Milanovy děti menší, trávily s babičkou a dědou na chalupě celé prázdniny, my jsme tam jezdili také rádi, měla jsem s chatou spojené celé mládí.

Ale zatímco Milan se svou ženou to měli na chatu kousek, protože bydleli ve stejném městě jako naši rodiče a stačilo jim ujet ani ne dvacet kilometrů, já s rodinou bydlím přes dvě stě kilometrů daleko. V našem případě tedy nikdo nešlo se jen tak sebrat a říct si, že o víkendu pojedeme na chatu.

Po smrti mého tatínka se chata stala předmětem dědického řízení. S mým mužem jsme to doma několikrát probrali, ptali se i dětí, a došli k jednoznačnému závěru: Vzhledem k tomu, kde bydlíme, pro nás chata nemá smysl. Pokud by ji Milan chtěl, ať si ji nechá a vyplatí nás.

Přišlo nám to jako naprosto logické a rozumné řešení. O to víc nás zaskočila bratrova reakce. Nejprve se hrozně divil, proč by nás měl vyplácet, když tam můžeme jezdit jako nadále. Vysvětlovali jsme mu, že kvůli tomu, abychom tam jeli jednou za rok, chatu skutečně nepotřebujeme. A pokud bychom ji i nadále vlastnili napůl, museli bychom do ní i napůl investovat, aniž bychom z toho něco měli.

Začal kolotoč hádek a podrazů

„Jestli vy o ni stojíte, mějte ji celou. My tam pak jezdit vůbec nebudeme,“ vysvětlovali jsme. To Milana úplně vytočilo. Můj muž, který je pragmatik a měl od celé situace odstup, na rozdíl ode mě, která se nechtěla hádat s vlastním bratrem, měl brzy jasno. „To je jasné, oni čekali, že to zůstane jako doteď, platit budeme všichni, ale jezdit tam budou v podstatě jen oni. A nechce se jim najednou shánět peníze, aby tě vyplatili.“

Snažili jsme se i nadále o nějakou rozumnou domluvu, ale bratra jako bychom tím čím dál víc vytáčeli. Navrhovala jsem mu splátkový kalendář, nechtěla jsem peníze hned, ale marně. Nejprve se začal chovat jako typický nelítostný podnikatel, kterým byl, a snažil se nás zmást různými výklady o daních a nevýhodnosti takového řešení. Probrala jsem to s kamarádkou právničkou a přišla na něj s fakty, která jeho slova vyvracela. Začal na mě křičet, že se snažím podrazit vlastního bratra!

Pak vytáhl ještě silnější kalibr. Prý by se rodiče museli v hrobě obracet, kdyby viděli, že se chci chaty zbavit. To už mě nadzvedlo. „Ne, obraceli by se, kdyby viděli, jak se chováš k vlastní sestře. Nechci se zbavit chaty, chtěla jsem ti vyhovět. Je normální, že se to takhle s dědictvím dělá.“

Milanovy výpady se stupňovaly. Začal do nich zatahovat i širší rodinu. Když se mu můj muž pokusil domluvit, řval, že nikdo CIZÍ do toho mluvit nebude! Pak naočkoval svoji ženu, která k tomu přišla nevinně, aby si přisazovala i svými poznámkami. Do toho neustále opakoval, že na vyplacení nemá peníze, protože se mu teď v podnikání nedaří. To ale nevadilo tomu, aby o několik měsíců později prodali byt a začali si stavět dům!

Po prodeji nastalo pět let mlčení

Já už v tu dobu byla zralá na psychiatra, strašně těžce jsem celou situaci nesla. Nikdy by mě nenapadlo, že se můj bratr dokáže takhle chovat, nechápala jsem to. Z poslední návštěvy u nich jsem odcházela jako spráskaný pes, rozhodnutá už tam nikdy nevkročit. Ječel na mě jako na malou holku, skoro jsem se bála, že mě snad uhodí.

„Tak si to teda prodejte, ale mě u toho neuvidíte!“ zařval nakonec. Nebýt mého manžela, který mě podporoval, asi bych to ukončila něčím ve smyslu „Tak si chatu nech, hlavně ať už mám klid“, ale Honza mě přinutil se vzpamatovat a nenechat sebou takhle orat.

Milan z chaty vyklidil věci, které si chtěl vzít, aniž by se ptal, jestli bych o něco po rodičích nestála i já. Pak jen stroze vzkázal, že on už tam nepáchne a ať to tam ukazujeme, komu chceme. Takže jsme víkend co víkend jezdili 200 kilometrů a prováděli zájemce. Zaplaťpámbůh se hned z páté prohlídky vyklubali opravdu vážní zájemci a do měsíce byla chata prodaná. Obrečela jsem to, ale zároveň se mi strašně ulevilo, že už je to za námi. Milanovi jsme poslali polovinu peněz na účet, aniž bychom se dočkali jakékoli reakce.

To bylo před skoro pěti lety. Za tu dobu jsme spolu nepromluvili ani slovo. Vzpamatovávala jsem se skoro rok, s manželem jsme se kvůli tomu nesčetněkrát hádali. On nemohl jako jedináček pochopit, proč mě tak trápí, že nemluvím s vlastním bratrem. Kolikrát jsem měla chuť zvednou telefon a zavolat, ale pokaždé jsem si řekla, že já jsem nic neprovedla a jestli by se měl někdo omluvit za své chování, je to on. Když jsem si připomněla některé lži, co mi vmetl, dělalo se mi úplně fyzicky špatně a měla jsem vztek.

Pozvání na oslavu mě zaskočilo

Ten ale během let postupně vyprchává, vystřídal ho jen smutek, proč to takhle muselo dopadnout. Před zhruba měsícem Milan oslavil 50. narozeniny. Po dlouhém zvažován mi to nedalo a poslala jsem mu poštou přání s gratulací. Jen prosté „Všechno nejlepší přeje Markéta s rodinoum,“abych měla klid. Vůbec jsem nečekala odpověď, ale za pár dnů přišlo pozvání na velkou rodinnou oslavu, abychom se „sešli, jako jsme to vždy dělávali“.

Seděli jsme nad tím kusem papíru s Honzou a dokola přemýšleli, co s tím. Opravdu nemáme chuť po pěti letech mlčení přijít rovnou na velkou oslavu, kde budou desítky dalších lidí. Po několika dnech váhání jsme opatrně odepsali, že za pozvání děkujeme, ale raději bychom se nejdřív sešli jen ve čtyřech. Odpověď byla, že to můžeme kdykoli, ale oslava je jen jedna.

Míchá se ve mně znovu vztek proti němu a touha konečně se vrátit k normálním vztahům. Jenže Milan se chová, jako by se nic nestalo, a neumím si představit, že bychom všechno hodili za hlavu nakreslením tlusté čáry a mlčením. Čekala bych z jeho strany omluvu, nebo alespoň náznak, že si je vědom toho, co se dělo. Ale tohle? Připadá mi, jako by chtěl v příbuzenstvu demonstrovat, že je všechno v pořádku, ví, že na rodinné oslavě by se tohle téma vůbec neotevíralo.

Zároveň ale tuším, že pokud bychom nepřišli, nezačneme spolu mluvit už nikdy – a to si neumím představit. Znovu jsme tedy odpověděli, že bychom přece jen raději nejdřív komorní setkání, když jsme si tak dlouho nepopovídali, a navrhli i termín. Byl odmítnut s tím, že už něco mají, a že se uvidíme na oslavě.

Tak je toto podaná ruka ke smíru? Vůbec nevím, co dělat. Oslava se blíží a my se ještě nerozhodli, jestli tam půjdeme, nebo ne…

Markéta, 48 let

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

Včera | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Včera | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…