Já toužila po holčičce, manžel chtěl kluka
Šílím, když ho slyším, jak Laděnce říká Ládíku! Dcerce je deset let, hraje florbal, chodí na plavání, muž s ní jezdí hodně na kole, chodí spolu na cvičák, na ryby, mají hodně společných zájmů. Dcera tátu miluje; potud bych mohla být v sedmém rodičovském nebi. Jenže manžel se k dceři chová jako ke klukovi, a to jsem typ ženy, který má k přehánění daleko a navíc mi jako malé holce nebyl chlapecký svět vůbec cizí! Sama jsem jako dítě bývala spíš rošťák než růžová princeznička. Moji nejlepší kamarádi byli dlouhou dobu dva bratři od sousedů, lezla jsem s nimi po stromech, chodila „na výpravy“ do lesa, prala se, dělala lumpárny, ale ve třinácti mě to přešlo. Jenže mě do chlapecké role doma nikdo netlačil! Spíš naopak, maminka ze mě byla občas „na prášky“ – byla jsem dračice z vesnice, jak říkával můj táta.
U Laděnky je to jiné. Oba jsme starší rodiče, oběma nám je přes 40 let, Laděnka je naše první a poslední dítě. Já toužila po holčičce, manžel chtěl kluka. Jeho bratři mají dcery a celá mužská část jeho rodiny těžce nese, že nemají „pokračovatele rodu“. Moje těhotenství pro ně bylo velkou nadějí. Tchán narození další holky údajně obrečel.
Oba jsme pochopitelně rádi, že dítě vůbec máme, navíc zdravé a šikovné, ale příroda nám nadělila holčičku a mně přijde, že to manželovi stále nějak nedochází. Že stále nepřijal a nechápe, že jeho Ládík bude jednou menstruovat, porostou mu prsa a bude se chtít líbit klukům. Když nedávno radil Laděnce, jak vyřešit spor se spolužačkami řekl: „Holky jsou ufňukaný měkoty, furt kvůli něčemu kňouraj, z toho si zkrátka nic nedělej, to nezměníš! Ono je to přejde.“ Chápete to? Vždyť mluvil s holčičkou!
Jak se vyvíjel Ladislavy příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Manžel ignoruje, že má doma dceru
Nevadí mi, že Laděnka hraje florbal jako manžel, chodí s tátou na fotbalové zápasy a bez problémů vykuchá rybu, kterou chytila, a manžel zabil. Vadí mi, že manžel celou svou bytostí ignoruje, že má doma dceru. Nejsem odborník, neumím to vysvětlit, ale myslím, že to pro Laďku není dobré. Už teď si všímám, že neumí a ani nechce vycházet s holkami, jakoby jimi pohrdala. Spolužačky ji kvůli jejím zájmům nezajímají a ani holky z florbalu ji moc neberou. Zatím má kamarády kluky, ale jak dlouho ji budou kluci ve svém středu tolerovat?
Puberta jí klepe na vrata a pubertální kluci mívají už trochu jiné zájmy, než kloučci, co si hrají s auty a střílí mutanty na PC. Došlo mi to, když se Laděnka doma nedávno rozplakala, kluci jí prý v družině řekli, ať „táhne za babama“, že s nimi fotbal už hrát nebude. Laďka se s jedním klukem kvůli tomu strašně poprala a přinesla domů dlouhou poznámku. Když jsem to rozebírala s družinářkou, tak mi řekla, že Laďce doporučila, ať kluky nechá na pokoji, vždyť je přeci holčička a měla by se jako holčička chovat. Uznávám, že to nebylo úplně dobré vysvětlení, ale s podobným přístupem se bude dcera setkávat víc a víc a mně jí bude víc a víc líto. Manžel to bohužel není ochotný vidět a vše bagatelizuje.
Pokračování 3 / 4
„Tak Láďo, už jsi velký chlap!“ řekl jí, když slavila narozeniny
Dcera nedávno oslavila desáté narozeniny, manžel jí koupil boxerské rukavice a pytel, a místo oslavy s kamarády vzal Laďku a pár jejích spolužáků na paintball. Nadšená jsem nebyla, ale Laděnka si to přála. Horší a naprosto nepochopitelné bylo, když pak manžel doma u slavnostní večeře pronášel přípitek a dceři řekl: „Tak Láďo, už si velký chlap a konečně si uděláš vlastní rybářský lístek!“
V tu chvíli by klid zachovala snad jen Panna Marie! A tak jsem podotkla něco o tom, že to úžasné stvoření, které má narozeniny, se jmenuje Ladislava, což je ženské jméno, a za chlapa se tak maximálně jednou vdá a bude s ním mít dokonce děti. Což samozřejmě znamená, že se její tělo vyznačuje určitými atributy, které to dovolují – no a právě v tomto těle by měla být naše dcera šťastná a mít ho ráda, protože jinak bude v životě jen těžko spokojená a vyrovnaná. Na můj emotivně poněkud přehnaný výlev zareagovala bleskurychle dcera, která mi důrazně sdělila, že se vdávat nebude a žádné „uřvané haranty“ mít rozhodně nehodlá. Manžel kupodivu mlčel.
Pokračování 4 / 4
Brání se vzít na vědomí, že je holka
Po narozeninách jsme měli tichou domácnost, snažila jsem se manželovi vysvětlit, o co mi šlo, pokoušela jsem se mu v klidu už po několikáté říct, že se o dceru bojím. Že mám obavy, že se v pubertě ocitne mezi dvěma světy, kdy nebude zapadat ani do jednoho. Holky a holčičí věci ji vzhledem k manželově „chlapské“ výchově nezajímají a kluci už ji tolik nebudou chtít brát mezi sebe. Možná ještě horší budou situace, kdy bude řešit, co si počít s ženským tělem, které je u ní stále více nápadné.
Samozřejmě mluvím i s dcerou, jenže v našem vztahu se něco pokazilo a dcera se vůči mně staví strašně moc do opozice. Jako by se bránila vzít na vědomí, že je holka a nechce mít se mnou nic společného, protože i já jsem holka. Hrozně si vyčítám, že jsem vše nechala zajít tak daleko, protože pokud se něco nestane, odnese to jen a jen naše dcera.