Lekce života: Je všechno zlé pro něco dobré?

| Autor: | Rubrika: Láska a vztahy

Někde jsem četla, že i „pád na hubu je pohyb vpřed“. Jenže bolí. A když sebou mlátíte u dna, topíte se leda tak v pocitu, že líp už prostě bylo. Pak někdo řekne: I tohle zlé bude pro něco dobré. A vy byste mu měli věřit…

Lekce života: Je všechno zlé pro něco dobré?

Je jedno, jestli si s vámi pohraje zdraví, život vám do cesty postaví smrt, vezme vám práci, jestli vás souhra náhod pošle k osobnímu bankrotu nebo vmete do náruče… co já vím, třeba sekty. Život se v tu chvíli obrátí vzhůru nohama. Co bylo, není a co bude, jen těžko říct. Spolehnout se můžete jen na to, že nic už nebude jako dřív. Otázkou je, jaké to vlastně bude?

SÍLA PROPADU

To závisí na tom, jak se se svou situací poperete. Do jaké míry budete naštvaní, ochromení. Jak moc vás to zlomí. Každá špatná událost má svou konkrétní sílu, která se ještě mění člověk od člověka. Ale schéma toho, co se odehrává, je – aspoň v začátku – podobné. „První reakce je zahlcení. Šok. Je-li někdo v šoku, vidí pouze hroznou událost, která zaplňuje nejen vizuálně jeho prostor, ale i jeho vnitřní svět. A dokud se na to koncentruje, nemá šanci vidět, že existují i další možnosti. To, co může dělat, anebo to, co může ze situace vytěžit,“ nabízí pohled odborníka psycholog a gestalt terapeut Martin Krajča. Když se to „něco“ stane, může do vás kdekdo hučet, že bude dobře, vy mu nevěříte. Okolí to navíc dělá tak trochu sobecky. Chce utišit i sebe, neb si s vaší situací neví rady. „Sociální psychologie tento jev popisuje jako obranný mechanismus zvaný sladké citrony. Jako snahu za každou cenu hledat dobré na tom špatném,“ doplňuje Krajča. Ve chvíli šoku je na to však brzy.

BEZ PEVNÉ PŮDY POD NOHAMA

Vzápětí si vás totiž začne podávat pocit, že všechno odvál vítr. Jste mimo. „Charakteristická je ztráta jistot, pocity paniky, ohrožení. Jáství člověka a krizová situace jsou vnímány, jako by splývaly do jednoho: existuje jen krize a nic okolo,“ podotýká odborník. Začínáte také jednat jako někdo úplně jiný. „V kritické fázi většinou reagujeme pudově a podvědomě. Proto také moc nepomáhá rozumné přemlouvání druhými. Někdy se lidé také dostávají do regresního stavu, reagují na nižší vývojové úrovni a potřebují, aby jejich život chvíli vedl někdo jiný,“ vysvětluje Martin Krajča mimo jiné to, proč se říkává, že všechno potřebuje svůj čas. Ztráta musí přebolet, nemoc musíte přijmout, svou závislost si uvědomit… Což navíc u každého těžkého období i u každého člověka trvá pochopitelně jinak dlouho.

ROCHNĚNÍ V UTRPENÍ

Po pádu, ztrátě či zdrcující diagnóze může přijít také popírání. Snaha chovat se jako by nic. „Nahlížení na projevy vážného emociálního pohroužení, například smutek, bolest ze ztráty blízkého…, podle dnešní společnosti nepatří do našeho života a před ostatními bychom je neměli dávat najevo. Neprojevování pocitů nicméně není zdravé. A je jedno, jestli je nemáte možnost projevit nebo je popíráte,“ upozorňuje psycholog. Zdravý není ani další extrém. Může vás chytit sebelítost, potřeba obviňovat kdekoho, co se vám přihodilo. Uzavírání se, odvracení se od světa. I to je zlé. „Protože čím více se v přílišných emocích z krizových situací utápíte, tím víc vám to ubírá sílu a potřebnou energii pro změnu. Tíživou situaci tak jen dále posilujete. Klid, úleva a možná změna přichází v momentě, kdy jsme situaci schopni přijmout. Takovou, jaká reálně je,“ podotýká psycholog Martin Krajča.

ŽIVOTNÍ TŘÍDÍRNA

Utápění se je o to nebezpečnější, že lidé kolem jsou stále bezradnější. A jednoho dne jim může dojít trpělivost. Naštve je, že se nesnažíte. Svět je proti vám. V lepším případě se dělí na ty, kteří vás litují, ty, kteří vás odsuzují, a ty, kteří se vaší situace bojí. Je to to další „zlé“, co bude jednou dobré? To záleží. Můžete si protřídit kamarády, můžete si nechat jejich pobízení přece jen trochu rezonovat v uších a jednoho dne se probudit se sebereflexí a otázkou, zda náhodou nemají pravdu a není čas vylézt. Už v tu chvíli se z toho „zlého“ opravdu pomalu stává dobré. Začínáte věřit, že bude líp.

…JAKO FÉNIX

Potřebujete mít ještě ale sílu to nové hledat. „Ideální je vrátit se ke zdrojům energie, které fungovaly v minulosti. Výborně funguje zdravá fyzická aktivita – bez sebedestruktivního přepalování limitů, která skvěle pomáhá organismu vyrovnat se s jinak často přirozenou reakcí touhy po úniku (až útěku) anebo boje (tedy útoku). A mobilizuje energii, s níž je pak možné dále pracovat,“ nabízí zjednodušený návod odborník. Ale můžete začít třeba taky jen vyšívat, to je fakt jedno. Prostě začnete. A v ten moment mají také ti, kteří zůstali při vás, šanci vám začít aktivně pomáhat. „Mohou být u vašeho hledání nových řešení, povzbudit pošramocenou sebedůvěru. A přestože ještě několikrát zažijete pocit propadu, usnadní vám uvědomování si, že to, čím procházíte, jednou skončí,“ konstatuje Martin Krajča.

MOJE „NA VLASTNÍ KŮŽI“

Že se mi to píše, ta teorie? Nenechte se mýlit. Svůj pád na dno za sebou máme všichni. I já. Před osmi lety jsem si potykala s jednou z civilizačních radostí, panickými atakami. Přestože vás neohrožují na životě, stávající vám vezmou. Jak? Sevřou vás zdánlivě neopodstatněným strachem, který vás drtí. Kdykoli. Kdekoli. Srdce máte v krku, žaludek na vodě, bojíte se, že přinejmenším umíráte, a pořád nevíte proč. Několik týdnů jsem nemohla ani vylézt z domu, obyčejné nákupy mě vyčerpávaly tak, že jsem zbytek dne prospala. Jen co jsem mohla, předstírala jsem, že zase můžu fungovat normálně. Což jsem nemohla.

Až po půlroce marné snahy jsem opustila práci, přišla o moře iluzí, známých a při své cestě zpátky „nahoru“ si musela znovu vytvářet své priority a hledat, kdo vlastně jsem. Každé loučení s tím starým bolelo a v hlavě mi jely „filmy“ budoucnosti, která už se prostě nemohla stát. Vím, co je pocit bezradnosti, přesvědčení, že to nejlepší máte za sebou a že už nikdy nebudete šťastní. Ale také moc dobře vím, že to není pravda. Všichni v sobě máme sílu, o které do svého pádu prostě nevíme. Kdysi mi kdosi řekl, že osud každému nakládá přesně tolik, kolik ví, že dotyčný unese. Myslete na to, až se budete muset s něčím poprat. Je to ve vás, ta síla nakopat čemukoli zadek a zase, možná i líp, začít žít. Možná je to ohromný pud sebezáchovy, hluboce zakotvené vědomí toho, že když už jsme jednou dostali dar života, nesmíme ho prostě hodit na zem… Možná. Sama za sebe říkám: opravdu může to zlé být pro něco dobré. Jen díky tomu, že jsem kdysi potkala „paniku“, jsem odešla z práce. Jen proto, že jsem odešla z práce, jsem měla už pár dní poté čas potkat svého muže. Jen proto, že jsem ho potkala, si taky už dva roky můžu hýčkat svou dceru a vnímat, jak je můj život krásný ve své každodennosti, protože právě ona se stala tím nejúčinnějším lékem na všechny panické ataky světa…

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

Dnes | 8 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Včera | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 29 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 32 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…