Lenka se dostala do prekérní situace. Je zasnoubená, svatba je naplánovaná, ale budoucí manžel přišel s nečekaným a ne zrovna příjemným překvapením. Jak s ním má Lenka naložit?
Náš vztah s Patrikem měl pár vzestupů a pádů. Když jsme se potkali, bylo nám oběma třiadvacet, a jelikož jsme ze stejného těsta, byly naše začátky slušný adrenalin. Oba jsme divocí a horkokrevní, nesnášíme omezování a také jsme dost žárliví, takže si asi umíte představit tu Itálii.
S věkem jsme se ale přece jen začali uklidňovat, k žárlivým scénám přestávaly být důvody a pomalu jsme si našli způsob, jak spolu vycházet bez hádek a scén. Na druhou stranu to ale začala být tak trochu nuda, takže když jsem dostala v práci zajímavou nabídku, přijala jsem ji.
Měla jsem totiž možnost odjet na roční stáž do zahraničí. Taková nabídka se neodmítá, toho jsem si byla vědoma, a navíc jsem si říkala, že by to mně i Patrikovi mohlo pomoct. Buď zjistíme, že jeden druhému chybíme, a budeme spolu, nebo zapomeneme a situace bude vyřešená. Patrik sice s mým rozhodnutím vůbec nesouhlasil a dost vyváděl, ale neměl na výběr, už jsem byla rozhodnutá.
Zároveň jsem chtěla, abychom se na sebe nevázali a ten rok si užívali každý po svém. Dovolila jsem mu jednu návštěvu hned zkraje pobytu, ale pak jsem veškerou komunikaci omezila na minimum a užívala si „velký svět“. Čím víc se ale blížil návrat domů, tím víc mi Patrik chyběl a cítila jsem, že ho opravdu miluju. Sice jsem během toho roku potkala hned několik zajímavých mužů, ale vždy se mé myšlenky vracely právě k Patrikovi. Jen jsem doufala, že on to bude mít stejně.
Hned po návratu jsem poznala, že to tak cítil také. Zjistil si totiž u mých rodičů, kdy přiletím, a přijel pro mě na letiště místo nich. Čekal na mě v hale s velkou kyticí a určitě se stejným strachem, jaký jsem měla při pomyšlení na něj já. Bylo to jako z filmu – jakmile jsme se viděli, padli jsme si do náruče a nebylo pochyb, že jsme zase spolu. Dohodli jsme se, že nebudeme mluvit o tom, co se za ten rok na milostném poli dělo, takže jsme mohli začít s čistým štítem.
Po pár týdnech jsme začali hledat společné bydlení a pak už jsme si žili náš sen. Oba jsme dospěli, náš vztah byl pohodový a hlavně jsme se oba snažili, aby nebyl stereotypní a abychom se zase nezačali nudit. Když jsme pak v létě podnikli road trip po Evropě a Patrik mě na jihu Itálie na pláži požádal o ruku, odpověděla jsem bez váhání: ano. Domluvili jsme se, že dodržíme pověstné „do roka a do dne“ a vezmeme se na začátku příštího léta, aby byl dostatek času svatbu naplánovat. Tak jsme aspoň nebyli ve stresu a plánování šlo jako po másle. To jsem ale ještě netušila, co nás čeká.
Termín svatby byl určen na květen, ale už před Vánoci jsme měli až na drobnosti téměř všechno naplánované a domluvené, takže jsme se mohli jen těšit na náš velký den. Ten je ale teď v ohrožení. Mezi svátky (skvělé načasování, že?) totiž zazvonil Patrikovi telefon a ozval se jeho „hřích“ z doby, kdy jsem byla v zahraničí. Ani já, ani Patrik jsme v té době samozřejmě nebyli svatí a i když jsme nenavázali žádný trvalejší vztah, pár úletů přece jen proběhlo.
A to se Patrikovi stalo osudným. Na telefonu byla dívka, se kterou strávil jednu vášnivou noc bez jakéhokoliv pokračování. Teď mu ale oznámila, že má malé miminko a on že je otec. Nechápali jsme, proč se neozvala už v době, kdy byla těhotná, ale to je už teď vedlejší. Patrik samozřejmě podstoupil DNA testy, které bohužel dokázaly, že je opravdu otcem malé Natálie.
Její maminka naštěstí nechce, aby s ní Patrik začal žít, jen by byla ráda, aby se podílel na výchově své dcery. I když jsem byla na pokraji zhroucení, chápu, že se podobné věci stávají a snažím se ho z ničeho nevinit. I tak je to pro mě ale hrozně zvláštní situace. Vůbec nevím, jaký k tomu všemu zaujmout postoj a hlavně – je teď vlastně vhodná doba si ho brát?