„Je to každodenní boj a někdy si připadám tak strašně psychicky vyčerpaná, že nevím, jak dám druhý den. Pak se ale podívám na Luisičku, jak spinká v postýlce, nebo si prohlídnu její fotky a uvědomím si, jak jsem strašně šťastná a že pro ni udělám všechno na světě,“ říká Lenka.
Neveselá diagnóza
„Maniodepresivní psychózu (odborně bipolární poruchu) mi diagnostikovali před 20 lety krátce po smrti mámy,“ začíná vyprávět svůj příběh. „Pamatuju se, že na jednom z prvních sezení mi můj psychiatr oznámil, že s mou diagnózou a medikací se těhotenství a následné mateřství spíše nedoporučuje, a že bych se měla raději vzdát myšlenky na to mít v budoucnu děti.
Pod kontrolou
Tehdy mě to zas tak netrápilo, měla jsem dost práce sama se sebou. Když si projdete dvěma pokusy o sebevraždu, není založení rodiny zrovna na prvním místě žebříčku vašich priorit. Časem mi to samozřejmě přišlo líto, ale smířila jsem se s tím, že jinak to prostě nejde. I když jsem brala silné dávky prášků, stejně jsem zažívala nepříjemné výkyvy nálad. Bylo to jako takové bezesné balancování nad propastí. Neustále mi připomínaly tu černočernou hlubinu, do které bych se mohla lehce opět zřítit.
Zázrak?
O to větší byl můj šok, když jsem loni v lednu zjistila, že jsem těhotná. Antikoncepci jsem brala už několik let, párkrát se mi sice stalo, že jsem si pilulku večer zapomněla vzít, ale komu ne? Když jsem to řekla svému manželovi, byly jeho první reakcí obavy. Prožil se mnou opravdu těžké časy a znal mé stavy mánie i deprese, jak nikdo jiný. I já měla strach, ale tak nějak vnitřně jsem cítila, že moje těhotenství je dobrá věc a že ho stoprocentně nechci ukončit uměle.
Euforie. Jde to!
Můj gynekolog neměl žádné předchozí zkušenosti s těhotnými maniodepresivními ženami, ale po poradě s mým psychiatrem se rozhodli, že mi prášky úplně vysadí. Přinejmenším na první trimestr a pak se uvidí podle mého stavu. Upřímně, měla jsem z toho strach, ale kupodivu se ukázal naprosto zbytečný. Bylo mi báječně. Skvěle. Myslím, že za to mohl těhotenský hormon, který nějakým zázračným způsobem nastolil rovnováhu v mém jinak chemicky nestabilním těle.
Propad do propasti
A pak se to stalo. Narodila se Luisa. Zdravá, krásná, bez jakýchkoli vad či poškození způsobených mými předchozími dvaceti lety na prášcích. A můj stav se rapidně zhoršil. Po euforických devíti měsících bez léků jsem si nebyla schopna připustit, že je opět potřebuju, a po hlavě jsem se zřítila do maniodepresivní propasti.
Do propasti bez konce
Jestli jste někdy rodila, víte, že propady nálad jsou v šestinedělí běžné. I zdravé ženské brečí a smějou se (častěji ovšem brečí) několikrát denně. No představte si to zhruba tak tisíckrát silnější. Měla jsem momenty - a ne zřídka -, kdy jsem svou malou holčičku nenáviděla. Z duše, z celého srdce nenáviděla. Je to strašné, že to tak musím říct, ale nebyla bych upřímná, kdybych to popsala jakkoli jinak.
Naprostá bezmoc
V takových stavech jsem se zavírala do koupelny a bylo mi úplně jedno, že Luisa brečí, je hladová nebo pokakaná. Manželovi jsem samozřejmě tvrdila, že jsem prášky opět začala brát a že to zvládám. Když byl doma, dokázala jsem se jakžtakž držet nad vodou, ale jakmile jsem se ocitla sama, propadala jsem se hloub a hloub. Vyvrcholilo to jeden den, kdy se po hodině v koupelně a s brečící Luisou v obýváku zrodila v mé hlavě myšlenka, že bych jí mohla ublížit.
Spásná pomoc
Tehdy jsem si uvědomila, že potřebuju pomoct. Zavolala jsem manželovi, který okamžitě přijel z práce a cestou vyzvedl mého psychiatra. Odevzdaně jsem spolykala všechny prášky a … bylo to jako závan čerstvého vánku, který mi naplnil plíce a vyjasnil mozek. Najednou jsem mohla zase volně dýchat a myslet.
Je to boj, ale jsme v tom spolu
Každý den teď beru svůj chemický koktejl a jsem za to vděčná. Udržuje mě ve stavu, ve kterém jsem schopná se starat o mou milovanou holčičku, a to je pro mě to nejdůležitější. Vím, že už v životě nebudu moct přestat prášky brát, ale dokud budou fungovat alespoň tak, jak doteď, jsem s tím smířená. Už nikdy a za nic na světě nedopustím, aby si Luisička prošla tím, co do teď. To ji slibuju.“