Za vlastní hloupost se platí. Přesvědčila jsem se o tom bohužel až příliš nevratně. Vždycky jsem měla spořádaný milostný život, zažila jen dlouhé vztahy, byla věrná a nechápala holky, které střídají partnery jako na běžícím páse. Pak jednou, jedinkrát šlápnu vedle – a výsledkem je těhotenství. Můžu si za to sama, to uznávám. Ale stejně cítím pocit křivdy, snad vůči osudu.
1. Měla jsem jeden úlet. A jsem těhotná!
S randěním jsem na dnešní poměry začala poměrně pozdě. Zatímco spolužačky na střední proháněly kluky už zhruba od čtrnácti a ty nejzdatnější měly v šestnácti vážné vztahy, já se věnovala všemu možnému a opačné pohlaví mě zas tolik nezajímalo.
A především jsem nechtěla chodit s někým jen tak, abych někoho měla, jako to dělala většina kamarádek. Čekala jsem zkrátka, až se zamiluju – a nebude to jen můj filmový idol, ale opravdu reálný člověk z masa a kostí. To se mi povedlo až v osmnácti, když jsem odmaturovala a užívala si poslední bezstarostné prázdniny před nástupem do práce.
Měla jsem asi víc štěstí než rozumu, protože jsem byla nezkušená a naivní, ale zároveň i docela opatrná. A tak se stalo, že z letní lásky, která obvykle mívá jepičí život, se vyklubal krásný tříletý vztah. A podobným způsobem jsem pokračovala i později a zažila další dva vážné vztahy. Ten poslední trval pět let a myslela jsem, že bude i můj poslední, že s tímhle mužem zůstanu napořád.
Milovala jsem ho strašně moc, byl pro mě prototypem takřka dokonalého chlapa. Zatímco kamarádky v tu dobu jely na vlně „Musím si ještě užít, než se usadím,“ a střídaly jednu náruč za druhou, já spokojeně budovala naše hnízdu a tajně snila o svatbě.
Čas od času jsem se nechala zlákat na nějakou dámskou jízdu, ale ta mě pokaždé jen utvrdila v tom, že o nic nepřicházím. Sledovala jsem své přítelkyně, jak loví chlapy na baru, pak s nimi mizí v taxíku a druhý den mi do telefonu vyprávějí, že to bylo skvělé, ale vázat se nechtějí. Moji věrnost a spokojenost nechápaly. „Vždyť se musíš hrozně nudit, nikdy sis pořádně neužila, měla bys ještě pár mužskejch poznat, než se upneš na jednoho…“ říkaly. Smála jsem se, že z nich jen mluví závist, a že pokud je sex doma skvělý, tak proč ho hledat jinde.
- Jak se vyvíjel Lindin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou pátou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Po rozchodu jsem se sesypala
A pak najednou přišel šok. Rozchod. To, co hučely kamarádky do hlavy mě, slyšel on zřejmě v bleděmodrém od svých kamarádů. Nebo na to přišel sám, to nevím. Ale najednou jsem slyšela tu trapnou frázi o tom, že se ještě necítí připravený se natrvalo usadit a potřebuje ještě chvíli hledat, co chce. Vůbec jsem to nechápala. Brečela jsem, přemlouvala, ponižovala se, ale vedlo to jen k tomu, že se přiznal k nevěře. V tu chvíli jsem ho nenáviděla!
Naštěstí byt, kde jsme spolu bydleli, byl můj. A tak si ze dne na den sbalil věci a zmizel z mého života. Zůstala jsem v poloprázdném bytě sama a prořvala dny i noci. V práci jsem si vzala na pár dní volno a další dny přežívala ani nevím jak. Kamarádky volaly, zvonily, ale nikomu jsem neotvírala, chtěla jsem být sama a nějak si protrpět to nejhorší prvotní období, kdy vám stejně nikdo nepomůže.
Až někdy po měsíci jsem se s nimi viděla a až po dalším se nechala přemluvit, abych vyrazila ven mezi lidi. Šly jsme do baru a já se poprvé v životě opravdu opila. Nějak to na mě v atmosféře veselých lidí ještě víc dolehlo a kumpánky mě v pití vydatně podporovaly. Prý na chvíli zapomenu na smutek a budu se bavit!
Když mě na další skleničku pozval pohledný chlap, který mě už delší dobu pozoroval od baru, přijala jsem. Pozornost muže jsem potřebovala jako sůl. Jeho obratné komplimenty, které sypal z ruky jeden za druhým, byly pro mé pošramocené sebevědomí jako hojivá mast. Přes opileckou clonu jsem moc nevnímala, že jsou to naučené fráze, kterým bych se zastřízliva a v pohodové náladě jen vysmála. Teď jsem se ale všech těch řečí o krásných očích, vlasech a tanečním umění chytala jakou tonoucí stébla.
A k ránu jsem najednou seděla v taxíku, který nás vezl k němu domů. Všechna varovná světélka v mé hlavě byla vypnutá, prostě jsem si řekla, že když teď můžu, konečně jednou zkusím, jaké to je, užívat si bez závazků a lásky.
Pokračování 3 / 4
3. Jediná opilecká noc zanechala následky
Probudila jsem se až odpoledne s příšernou kocovinou. Vedle mě ležel muž, o kterém jsem vůbec nic nevěděla. Nepamatovala jsem si ani skoro nic z toho, co jsme dělali. Jen podle pocitů v podbřišku jsem poznala, že došlo na sex.
S třeštící hlavou se mi podařilo posbírat rozházené svršky a z bytů odejít, aniž by se jeho majitel vzbudil. Dopotácela jsem se domů, složila se na gauč a k alkoholové kocovině se přidala i ta morální. Neměla jsem se proč cítit provinile, byla to jen moje věc, ale přesto jsem si připadala jako spráskaný pes. Už nikdy víc, zařekla jsem se.
Po přívalu zvědavých telefonátů od kamarádek se mi v dalších dnech podařilo celý zážitek téměř vytěsnit, jako by se nestal. S o to větší razancí se mi ale po pár týdnech připomněl! Až s několikadenním zpožděním jsem si uvědomila, že jsem nedostala menstruaci. Protože mozek mi pořád pracoval tak napůl, nejdřív jsem si jen řekla, že se to ze stresu zpozdilo.
Pokračování 4 / 4
4. Nevím, co mám dělat
Pak jsem se najednou uprostřed noci s hrůzou posadila na posteli a došlo mi, že jsem zřejmě měla nechráněný sex. Prášky neberu a jestli si můj barový společník vzal kondom, jsem opravdu netušila! Do rána už jsem neusnula a do lékárny pádila se sevřeným žaludkem. A moje tušení se potvrdilo: Jsem těhotná!
První pocity byly strašné. Měla jsem pocit, že se proti mně spiknul celý svět. Seděla jsem v koupelně na podlaze a snad hodinu v kuse brečela. Co teď? Co budu dělat? Prvním impulsem samozřejmě bylo jít okamžitě na potrat. A přemýšlím o tom doteď, nějaký čas na rozmyšlenou ještě mám.
Jenže zároveň ve mně hlodají úvahy, že je mi třicet a zbavit se dítěte jen proto, že jsem o něj nestála, je dost zbabělé. Kdo mi zaručí, že najdu muže, se kterým založím rodinu? Kdo zaručí, že zákrok proběhne v pořádku a budu moct mít děti? Co kdybych pak jednou litovala? Kdyby se mi tohle stalo ve dvaceti, asi nad ničím nepřemýšlím a jdu na interrupci. Teď už to ale tak jednoznačné není.
Je tu samozřejmě možnost kontaktovat otce dítěte – jeho byt bych najít dokázala. Ale k čemu by to bylo? Šance, že bychom se na druhý pokus dali dohromady, je směšná. A asi o to ani nestojím. Ovšem vyhlídky na to, být svobodnou matkou s dítětem, kterému ani neřeknu, jak se jeho tatínek jmenuje, taky nejsou nijak radostné…
Linda, 30 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!