Třináctá komnata našeho manželství
Asi každé manželství má nějaké slabé místo, svou třináctou komnatu. Když otevřete tu naší, najdete v ní sedět nafrněného chlapa s pásem cudnosti zamčeným na pět západů. Kdyby mohl, tak snad demonstrativně sedí ještě za elektrickým ohradníkem, aby mi dal jasně najevo, že se nemám za trest vůbec přibližovat, že nic nebude. Snažím se brát život s humorem a nehroutit se z prkotin, ale tohle dětinské chování jinak vcelku fajn chlapa mi leze víc a víc na nervy.
Čtyřicítka mi klepe na dveře, tělo sice už není po dvou porodech, co bývalo, ale stále se za mnou ještě pár pánů ohlédne. Sex mám ráda a nechce se mi smiřovat s tím, že když se můj ješita naštve, tak dělá, jako bych byla jeho kamarád z fotbalu a ne zachovalá dáma v nejlepším věku. Navíc musím podotknout, že jsem po rodičích a celé naší rodině „splachovací“ flegmatik a optimista a manželovi nedávám příliš záminek k tomu, aby urputně křížil nohy a chodil spát do ateliéru na půdu. Naposledy to vydržel čtrnáct dní! Celé vzácné dva týdny, co byli naši kluci na skautském táboře…
Jak se vyvíjel Lucie příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Zapomněla jsem natankovat a odnesla jsem to přes postel
Přesně si vybavuji onen okamžik, kdy jsem si řekla: „Ááá, do Prčic!“. Nakládali jsme klukům kufry do auta, aby je manžel odvezl k vlaku a já si uvědomila, že jsem zapomněla natankovat. Manžel naprosto nesnáší, když někam vyráží a pomrkává na něj „žíznivé oko“. Když tehdy otočil klíčkem a „oko“ mu laškovně mrklo do kyselého obličeje, bylo mi jasné, že víno ze sklepa do lednice rozhodně dávat nemusím, natož abych chystala maso na gril. Žádná romantika se večer konat nebude – nebyl benzín, nebude sex.
A také nekonala. Manžel přijel, hleděl, mlčel a pak šel sekat asi centimetrovou trávu. Večer zalezl do ateliéru a viděla jsem ho až druhý den. Můj muž se totiž nehádá. Můj muž mlčí nebo mručí, maximálně problém pedagogicky vysvětluje svým temným barytonem. Sice jsem se mu v sobotu večer snažila vnutit s večeří, nedělá mi problém udělat první vstřícný krok…, někdy to dokonce zabere, ale tentokrát ho „žíznivé oko“ uhranulo natolik, že ani nejedl. V týdnu se naštěstí rozmluvil a dokonce došlo i na letní kino. Bohužel stále bez muchlování, ale vše už vypadalo slibněji.
Jenže to bych nebyla já, abych zas na něco nezapomněla. V pátek ráno, před slibně se vyvíjejícím víkendem, jsem zapomněla zajistit skleník a naše rozežraná bíglice ho přes den vyplenila a zryla. Kdo máte psa gurmána, asi si umíte představit, jak skleník vypadal. Čekal mě další týden bez manželského sexu. Nechápu, jak to ten můj chlap může vydržet!
Pokračování 3 / 4
Nejsem nymfomanka, ale virtuální sex mě neuspokojuje
Nemyslím si, že bych byla nymfomanka, sex mám jen úplně obyčejně ráda, a kupodivu myslím, že i můj muž. Jenže v době internetu už partnera k sexu takřka nepotřebujete, tedy pokud nejste typ jako já. Mně přijde virtuální vzdychání trapné až směšné, já potřebuji „maso, kosti, pachy a vůně“. Vlastně by se dalo říct, že jsem z tohoto pohledu ze staré školy, poctivě a tradičně založená, navíc až trapně monogamní.
Pochopitelně mi některé spřízněné moudré hlavy doporučovaly nezávazný sex s nějakým prověřeným „kamarádem přes postel“, ale mně takový model nevyhovuje. Manžela mám i přes jeho mouchy ráda. Byla bych ale mnohem šťastnější, kdyby ve vzteku třísknul do stolu, něco zařval a pak byl klid, ale tichá domácnost a prázdná postel je pro mě šílená kombinace.
Pokračování 4 / 4
Mám si snad najít chlapa?
Podobných scénářů, jako je ten, co jsem popsala, se u nás odehrálo už mnoho. Uznávám, že jsem občas roztržitá, zapomnětlivá a nedochvilná, což může být pro zemitého chlapa, který má rád vše na svém místě docela těžké. Nicméně když muž před lety strkal hlavu do chomoutu, tak dobře věděl, do čeho jde. Znali jsme se dlouho a už nám dávno mi nebylo dvacet. Někdy si říkám, že kdybych věděla, že mě bude muž trestat – nebo jak to nazvat – tím, že se mnou nebude spát, tak bych si své „ANO“ rozmýšlela o něco déle a pečlivěji.
A tak tu teď sedím, píši a je mi tragikomicky, když to po sobě čtu. Ve vztahu dvou dospělých na prahu středního věku řeším polopubertální problém hodný náctiletých. Mám snad odstřihnout internet? Demonstrativně si najít chlapa? Jít k psychologovi? Všechno mi to přijde jako blbost.