Vadilo mi to odmalinka, připadalo mi, že to bije do očí, že to všichni přeci musí vidět. Ale když jsem občas mámě v rozčílení vyčetla, jak ségru protěžuje, řekla mi, že je to nesmysl, ať se uklidním. Že se snaží oběma dávat stejným dílem. Myslím, že to nikdy nebyla tak úplně pravda.
Péťa bývala mámina a já zase tátova holčička. U nás to tak prostě bylo rozdělené. Ségra s mámou pekly a vařily, takové dvě puťky. Já jim pečení kazila, tak mě odháněly. Moc mi to nevadilo. Já milovala kolo, brusle, chození ven, prostě adrenalin. Měla jsem fůry koníčků. Zato Péťa se vždycky držela spíš doma. Měla kamarádky, ale nikdy ne tolik jako já.
No a máma svojí holčičce všelijak podstrojovala. Byly to prkotiny, ale mě strašně štvaly. Když se kupovaly tašky do školy, běhalo se po celém městě, dokud jsme nenašli přesně tu, co ségra chtěla. Bývala tak vybíravá s oblečením, šťourala se v jídle a navíc trpěla migrénami. Prostě chudinka. Já se to snažila chápat, ale přišlo mi, že Péťa jenom zakňourá a máma už běží, kdežto mě si všimla, až když jsem měla čtyřicítky horečky.
Po škole začala Péťa pracovat jako sestřička v nemocnici a já šla na Pedagogickou fakultu, chtěla jsem dělat s dětma. Absolvovala jsem několik sportovních kurzů, jezdívala jsem jako instruktorka na hory, umím učit i plavání. Pořád jsem od mámy poslouchala, jak to má Petra těžký, že pracuje dvanáctky, za pár korun. Táta mámu klidnil, že ani mně jako učitelce nelítají pečení holubi do pusy. Jenže mámě přizvukovala i babička a vím, že Pétě strkala při každé návštěvě peníze. Petra si šetřila, aby si mohla složit základ na hypotéku na byt. I když byla sama, toužila po svém bytě.
Jenže já už tou dobou taky myslela na budoucnost. A nikdo to moc neřešil. S mým přítelem Martinem jsme škudlili, abychom mohli zrekonstruovat naše jedna plus jedna, které jsme si taky vzali na hypotéku. Hrozně jsem už chtěla mimčo. Bylo mi 27, ségra je o rok starší.
A pak to všechno přišlo. Péťa poznala v nemocnici o pár let staršího chlápka, který byl sice rozvedený, ale podle slov mamky moc fajn. Jmenoval se Rosťa. Já ho nikdy neviděla. Nějak se mu prý nedařilo v podnikání, a tak poprosil Péťu, aby si na sebe vzala dvě půjčky, se kterými podnikání zase rozjede. Pak že se vezmou. Jenže to byl podvod. Rosťa zmizel, hned jak mu přišly peníze na účet.
Policie tvrdila, že když mu je Petra dala dobrovolně a „z lásky“, nic nezmůžou. Úplně zlomená Péťa se sebrala a odjela do Německa, kde jako sestřička s praxí našla práci okamžitě. Začala splácet dluhy. Nevím, kolik to bylo přesně, ale mamča v slzách říkala, ať se ani neptám. A že Péťa dala Rosťovi i svoje úspory na byt. Bylo mi jí hrozně líto. I jsem žárlila zároveň. Teď jsem měla být hvězdou přeci já…
Konečně jsem totiž otěhotněla a měla jsem takový ten pocit nejdůležitější osoby na světě, co běžně prvorodičky mívají. Máma ale pořád myslela na Péťu, pomáhala jí, jak mohla. Moje rostoucí bříško ji moc nezajímalo. Snažila jsem se to respektovat, ale moc se mi to nedařilo. Kromě Péti měla mamka starosti s babičkou, dojížděla za ní denně do nemocnice.
Když pak babička umřela a řešilo se dědictví, měla jsem už prcka a skoro jsme se v našem bytě nehnuli. Mamka zdědila babiččin domek u Kladna. Byl hodně zchátralý, ale já ji na kolenou prosila, ať nás tam nechá s Martinem a malým Lukáškem bydlet. Bylo by skvělé mít zahradu, nedaleko do města. První patro by se mohlo zrekonstruovat, udělat samostatný vchod, pronajímat a vypomoct tím ségře.
Jenže máma rozhodla jinak. Řekla, že je to šance zachránit Petru a že bych udělala to stejné, kdyby jedno moje dítě bylo v téhle situaci. Vím, že s tím táta nesouhlasil, ale máma dům nakonec stejně prodala. Ne moc výhodně. Splatila Petřiny dluhy a zbytek peněz jí dala, aby se po návratu z Německa mohla osamostatnit. Nám poslala na účet asi dvě stě tisíc, ale to bylo spíš bolestné.
Je to už pár let, co se to všechno semlelo. Ale pořád je z toho taková pachuť. Se ségrou se moc nevídáme. Táta k nám chodí, miluje naše kluky. Už máme dva, Lukáška a Vincka. Rozšířili jsme naši hypotéku a máme teď tři plus jedna na sídlišti. Ale mamka se u nás moc neukáže. Nechce prý, abych jí něco vyčítala. Co asi? Že má Petru radši než mě?