Když do vyhledávače zadáte heslo „luxusní společnice“, internet vychrlí takovou nabídku služeb, že to skoro vypadá jako by na světě neexistovalo nic jednoduššího než si najít ženu na večer. Má to dva háčky: zaprvé – jde o to, jakou ženu a zadruhé – co si představujete pod pojmem společnost.
Při bližším pátrání zjistíte, že tak jednoduché to nebude. Skutečná nabídka, zvlášť pokud chcete ženu z kategorie, která se opravdu může pyšnit označením „luxusní“, je podstatně skromnější, než by se na první pohled mohlo zdát a vlastně na internetu ani neexistuje.
Kontakt s placenou sexuální společnicí přiznává podle průzkumu sexuálního chování sexuologů Jaroslava Zvěřiny a Petra Weisse zhruba osm procent českých mužů. Mezi ně nejčastěji patří muži se základním vzděláním, nebo naopak muži vysoce postavení. První si placenými službami většinou kompenzují nějaké sexuální nedostatky, druzí si tyto ženy platí spíš z rozmařilosti.
„Pořizují si ženu a zážitky s ní do sbírky,“ říká psycholog Petr Šmolka. Už si dopřáli spoustu přepychových zbytečností, a tak k nim ještě přikoupí atraktivní ženu a sex s ní. Někteří si tím dodávají ještě hlubší pocit vlastní důležitosti a vyjadřují svou úspěšnost, myslí si psycholog. Zatímco mužům z první skupiny většinou stačí jakákoli, která se podvolí, muži z druhé hledají dívku, za kterou se všichni ohlédnou a která ještě zvýší jejich prestiž. Půvabnou, elegantní, inteligentní. A zdánlivě nedostupnou.
Proto ty velké peníze, které létají kolem. Jen bohatý muž, který si takovou dívku pronajal, ví, že jí za hodinu dává tisíce korun a pochopitelně platí i všechno ostatní: cestovní výlohy, pokud se scházejí jinde než v místě ženina bydliště, večeře, drinky, hotel a další servis.
Není asi žádným tajemstvím, že mezi tyto klienty patří profesionální sportovci, investoři, vysoce postavení manažeři nebo takzvaná zlatá mládež. Všichni tihle jsou vesměs mladí, chtějí se bavit a nehledí přitom na korunu, respektive na tisícovky. Objednávat si drahou společnici patří ve světě zlatých kreditních karet prostě k dobrému tónu. Otázka je jiná: opravdu si tito muži musí takové ženy kupovat? Nestačilo by je prostě sbalit?
Stačí se v pátek nebo v sobotu večer vydat do některého z vyhlášených pražských klubů a uvidíte tady spoustu cizinců, kterým očividně někdo řekl, že ženy na východ od jejich domoviny jsou nejen krásnější, ale také povolnější a očividně čekají na příležitosti přicházející ve formě dobře situovaného západoevropského muže, jenž poté, co jim koupí dva míchané drinky, může očekávat až nevýslovnou ochotu. To platí i pro Čechy. Tedy pro ty dobře oblečené a pro ty ochotné utrácet, aspoň za zmíněné dva drinky.
Můžete se jít na vlastní oči přesvědčit, že to funguje víc než spolehlivě. Proč tedy utrácet za drahé společnice? „Protože sbalit takovou v baru dá i přes tu jednoduchost stejně moc práce,“ shrnul to jedinou větou člověk, který má v této problematice zkušenosti.
Prostitutka, nebo modelka?
Na téma sexbyznys bude muset někdo sepsat slovník. Eskort, společnice, hostestka, caddy girl plus desítky dalších podobných výrazů totiž nejsou ničím
víc než synonymem pro prostitutku, která nešlape chodník ani otrocky neslouží v nevěstinci, jemuž se v Česku většinou říká night club, kabaret nebo taky masážní salon.
To ostatně přiznává i Lucie Šídová, výkonná ředitelka a terapeutka z občanského sdružení ROZKOŠ bez RIZIKA: „Některé ženy pracující v sexbyznysu používají různé názvy profese. Jde o jeden ze způsobů, jak se s touto prací vyrovnat.“
Nejnižším patrem pomyslného žebříčku sexbyznysu je pouliční prostitutce, která, přestože přestala být masovým jevem jako na přelomu tisíciletí, tak z pražských ulic nebo okolí některých silnic po celé zemi nikdy nezmizela. Vyšším stupněm jsou různě nazývané priváty se sexuálními službami, nejvyšším pak – alespoň v rámci tohoto jednoduchého rozdělení – právě ony hostesky nebo luxusní společnice.
„Na ulici se častěji objevují ženy, které si prostitucí vydělávají na drogy, také bezdomovkyně, Romky a migrantky. Na ulici jim práce připadá zábavnější a do klubů by pracovat nešly nebo by je kluby ani nepřijaly.
Obecně však pouliční a parkovištní prostituce pomalu, ale jistě mizí. Ženy se přesouvají nejčastěji do privátní sféry, do klubů nebo pracují na videochatech,“ říká Lucie Šídová. Rozdíl mezi ženami z nejnižšího a nejvyššího patra tkví ve vzdělání a výdělcích. Na ulici se zpravidla častěji objevují ženy s nižším vzděláním, ceny jsou pak také odpovídajícím způsobem nižší. V klubech je nabídka služeb širší od striptýzu po různé druhy sexuálních praktik.
A jak to funguje v kruzích nejvyšších? Tam to vypadá třeba takto: „Na stomatologický kongres mě pozvali sami organizátoři, kontaktovali mě přes agenturu. Vybavili mě cedulkou s titulem, dokonce jsem dostala uvítací balíček s programem, zubními pastami a sadou dentálních nití. V průběhu akce poznávám, že nás, děvčat, pozvali celkem pět a napadá mě, že výhodou práce pro tento kongres bude fakt, že zákazníci voní alespoň po ústní vodě, když už nic jiného... Sex ve smlouvě pochopitelně nebyl. Každopádně naznačeno mi to bylo zcela jasně: Co si kde domluvíme, s kým a za kolik, to už je zcela na nás,“ přiznává se čtyřiatřicetiletá Anna.
Sexbyznys je můj svět
Stejně jako kdysi zaplavily Čechy nabídky na prodej Herbalife, Brno na přelomu tisíciletí žilo nabídkami snadného zisku pro každou dívku. Reklamy na práci operátorky erotického videochatu běžely snad ve všech rádiích, plakáty visely i v tramvaji. Anna v moravské metropoli tenkrát studovala medicínu. V prváku po nocích doplňovala zboží v hypermarketu, ale brzy toho měla po krk.
„Vydělala jsem si sotva na zaplacení koleje.“ Když jí kamarádka navrhla, ať zkusí práci na videochatu, neváhala, protože, jak říká: Nebolí to, nahá jsem jen před kamerou a výplatu dostávám v dolarech. Respektive ve stovkách dolarů. A několikrát za měsíc.
„Zkušenost s jakýmkoli typem sexbyznysu má u nás každá třetí holka – to je můj odhad,“ vypráví Anna. „Každý viní prostitutky, že jsou špatné, ale kdyby je nikdo nevyhledával, nejsou. Dnes má každá druhá mamina privat a žádná vám to dobrovolně neřekne. Nejde o tu práci, Češi jsou k sexbyznysu tolerantní, ale o odsouzení rodinou, přáteli, příbuznými,“ dodává žena, která s prací v sexbyznysu skončila teprve před dvěma lety, když otěhotněla.
Že na jejích slovech něco bude, dokazuje i průzkum společnosti SANEP, zaměřený na problematiku prostituce. Proběhl sice už skoro před dvěma lety, ale není proč domnívat se, že jeho závěry neplatí dodnes. Zjišťoval postoje naší populace a zjistil, že jsou Češi v tomto ohledu překvapivě tolerantní. Téměř absolutní většina dotázaných, kteří představují reprezentativní vzorek domácí populace, je přesvědčena, že prostituci nelze zcela vymýtit.
Většina dotázaných je rovněž přesvědčena, že prostituce představuje pro některou část populace jedinou možnost, jak se finančně zabezpečit. Ostatně, počet žen financujících své životy právě placeným sexem podle mnoha zdrojů stále roste. Týká se to především vysokoškolaček. Nedávný průzkum odborníků z britské Kingston University v Londýně například hovoří o tom, že každá desátá studentka má kolegyni nebo sama pracuje jako striptérka, erotická tanečnice, masérka nebo luxusní společnice. Více než šest procent dotázaných pak chodí na přednášky s prostitutkou.
I v Česku si řada dívek a žen na školu přivydělává různými formami sexbyznysu. Lucie Šídová odhaduje počet vysokoškolaček v erotickém průmyslu zhruba na tři procenta. „Ženy, které využily v loňském roce naše služby, byly nejčastěji středoškolsky vzdělané (37 %) nebo měly střední vzdělání s maturitou (32 %). Čtyřicet procent z nich byly samoživitelky. Některé
k tomu splácejí dluhy po manželovi, příteli nebo rodině.“
(Dokončení v druhém dílu)