Prý to tak vždycky bývá, že vnouče od dcery je pro babičky něco trochu víc než vnouče od syna. Pár kamarádek mi potvrdilo, že někde to tchyně hrotí míň a někde víc. Nikdy jsem si ale nemyslela, že bych podobnou story měla zažívat já.
Moje tchyně je trochu ledová královna, která prý velké city nechovala v dětství ani k mému muži, ani k jeho mladší sestře. Vychovávala je skvěle, ale nebyla to taková ta citlivá máma, která se ráda mazlí a fouká na všechny bolístky.
Jsem šťastně vdaná, narodili se nám dva zdraví kluci, kteří jsou pro manželovu matku první vnoučata. Jeho sestra je totiž o dost mladší. Vždycky mi přišlo, že se babička, manželova matka, zajímá o naše kluky tak akorát přiměřeně. Byla korektní, nevpadávala nám do bytu, ačkoli klíče vždycky měla. Kluci ji měli rádi. V době, kdy byli úplný prťata, ještě babička pracovala. A tak k nám vždycky přijela, když byl čas. Ven si kluky sama nebrala, ale já byla ráda, že je alespoň u nás a chvíli si s nima pohraje. Když jsme potřebovali, tak jsme jí a tchána požádali o hlídání a někam jsme vyrazili, ale nebylo to tak často.
Sama tchyně se do hlídání moc nehrnula, ale to jsem přičítala tomu, že dělá a je prostě unavená. Chápala jsem to. Hlavně já jsem neměla potřebu děti pořád odkládat, chtěla jsem si je užít. Na začátku mě zaráželo, že babička jednoznačně preferuje na hraní staršího z kluků, Péťu. Mladší Vašík byl trochu otloukánek, babička o něm čas od času řekla, že není tak hezký a přijde jí i hloupější. Každá taková poznámka mě samozřejmě hluboce ranila.
Ale protože opravdu stojím o to, aby se děti s babičkou a dědou vídali, snažila jsem se to shazovat větami typu: Babička to tak nemyslí, má ráda všechny svoje vnoučátka stejně. Jenže to jsem si asi jenom myslela. Začínám přemýšlet o tom, že tchyně prostě není schopná svoji lásku dělit.
Když předloni moje švagrová přišla s novinkou, že s přítelem čekají děťátko, začaly se dít doslova veletoče. A já nestačila zírat, čeho všeho je mužova mamka schopná. Žijeme na menším městě, a tak jsem ji několikrát potkala, jak nakupuje ovoce pro tehdy těhotnou švagrovou, nosí jí kastrůlky s obědem.
Ano, švagrová měla sice rizikové těhotenství, ale prý kvůli tomu, že jako laborantka přijde do styku s potenciálně nebezpečnými látkami. Jinak byla úplně zdravá. Švagrová si nechala říct pohlaví dítěte dopředu, a tak tchyně rovnou už říkala, že nese banánky Sofince. Přišlo mi to divné, ale měla jsem dost starostí se svojí divokou klučičí dvojkou, tak jsem se vždycky jen usmála a nechala pozdravovat.
Tahle super péče od tchyně ale neustala ani po narození miminka. Ale co bylo horší. Babička téměř přestala chodit za našima klukama. Prý musí pomáhat s malou. Dokonce si zkrátila úvazek, takže každé odpoledne, kdy nepracuje, jezdí s kočárkem. Chodí koupat. Když má až odpolední, přijde za švagrovou na kávu, přebaluje. A ještě to všechno vypráví mému muži po telefonu. Toho to šíleně štve, protože tolik péče našim klukům nikdy nevěnovala.
Vždycky teď přijdou s tchánem, když mají kluci svátek, narozeniny. V poslední době nám odmítali i hlídání, když jsme chtěli vyrazit do kina. Prý byli za Sofinkou a jsou unavení. Takže buď mohli naši, nebo jsme si zaplatili hlídání.
Celá ta situace mě mrzí, i když nevím, proč to tak je. Nedošlo mezi námi k žádnému sporu a je mi jasné, že jsou z mimča nadšení. Je mi taky jasné, že cítí ke své dceři větší pouto, než ke mně. Ale přeci i můj muž je jejich dítě...
Je to šíleně nespravedlivé hlavně kvůli klukům, kterým se snažíme vysvětlovat, že babička s dědou pomáhají s jejich malou sestřenicí a nemají tolik času. Oni to těmi svými hlavičkami nějak pochopí. Ale výsledek je, že se po babičce a dědovi pomalu přestávají ptát. A to mi přijde strašná škoda.
