Někdy mi připadá, že se něco stalo s mužským pokolením, že prochází nějakou hodně zásadní krizí – a totéž slýchám od mužů o ženách. Jako by se dva druhy k sobě až příliš přiblížily, a místo aby do sebe zapadly, spolu zápolí. Když na tohle téma dva jedinci opačného pohlaví narazí, stejně si nic nevyjasní, ba naopak.
Je pěkný večer. Sedíme s kamarádem ve vinárně, doušek stáčené pálavy se povaluje po patře a pražená mandlička romanticky zapadá do špatně zaplněné pětky vlevo nahoře. Bavíme se o umění, konkrétně o filmu Přežijí jen milenci. O jeho stylu, barvách, hudbě. A hlavních postavách.
„Ta Tilda Swinton je tak charismatická,“ říkám zasněně.
Ondra: „Charisma u ženy neexistuje, že jo.“
Já: „Cože? A co třeba Janis Joplin a Patti Smith?“ Když miluješ hudbu.
„Jsou výjimky, ale většinou je charisma u žen myšlený jako krása,“ říká Ondra a pohotově zadává do Googlu heslo „charismatická žena“. Opravdu vyjíždějí samé krasavice.
Nedám se a vyťukávám heslo „charismatický muž“. Na obrazovce vyskakují desítky Bradů Pittů.
Pokračuju: „Je spousta žen naplněných tím, co dělají, bez ohledu na to, jestli jsou krásný, nebo ne.“
„To je možný. Ale když na to přijde, jste všechny nakonec stejný povrchní fifleny, který chtěj hlavně vypadat dobře,“ tvrdí Ondra, který má doma na štendru dvě stě košil a tři sta kusů kalhot.
Mlčky hypnotizuji jeho boty z krokodýlí kůže.
Ondra: „No dobře, já si zrovna na vzhledu zakládám, i když jsem chlap. Ale to proto, že jsem estét!“
Já: „A zajímala by tě coby estéta víc ženská, která není moc atraktivní, ale je osobnost, nebo přihlouplejší krasavice?“
Ondra: „Ta druhá samozřejmě.“
Já: „A není to teda spíš tím, že krása je priorita pro vás?“
Ondra: „Jsme tak nastavený, tak co nám zbývá. Samozřejmě že každej chlap chce mít spíš tu nejhezčí holku, i když bude kapánek blbější. Proto se za nima honíme, abychom si dokázali, že si je můžeme dovolit.“
Já: „A nesvědčí to trochu o vaší povrchnosti?“
Ondra: „Nemusíte na ni přistupovat. Tak si mají neatraktivní holky za svým vzhledem stát, když chtějí bejt osobnosti.“
Já: „A mají se pak po večerech toulat single po parku a kopat do kamínků? Nikdo nechce bejt sám.“
„A právě proto vyrážím na lov,“ řekne Ondra a odchází do tmy hledat holku, která bude hezčí než ta, kterou má doma. Nebo aspoň stejně hezká, ale jiná.
Uvědomila jsem si, jaké je dohadování na tohle téma vždycky inferno.
Nejlepší by bylo, kdyby se na několik let všechny ženy domluvily, že se nebudou malovat, píchat si do čela jed z klobás a zabíjet se na podpatcích, a trochu by si odpočinuly od té štvanice za krásou. Což je samozřejmě utopie, protože je to hra, která vlastně baví všechny zúčastněné.
Vzpomínám si, když jsem začala hrát na basu a uměla asi jen dva tóny, jak se kolem mě vždycky vytvořil kroužek gratulantů, protože jsem měla krátkou „vostrou sukni“. Dnes už jich tolik přijde, jenom když vyseknu závratné sólo.
Jdu domů, kde na mě čeká dcera, která už je dospělá; poslední dobou úplně rozkvetla, ještě nedávno si nebyla jistá hlavním městem Bulharska a dnes mi mává před očima pracovním vízem na Nový Zéland. Je krásná, ostrovtipná a jde si svou cestou. Doufám, že její generace kluků bude umět vnímat vnější krásu stejně jako tu vnitřní.
Dorazím domů.
Dneska půjdu najust spát nalíčená a zítra si nedám make-up.
Ráno u snídaně: „Mamko, promiň, ale nechceš si před odchodem udělat něco s vobličejem? Vypadáš hrozně ztrhaně,“ řekne dcerka starostlivě.
autor: EVA TURNOVÁ