Jitce je 46, má tři odrůstající děti, fajn manžela a velkou touhu po dalším dítěti. Vlastní už mít ale nechce, touží po adopci.
Jitka má 3 dcery, nejstarší je necelých 20, mladším dvojčatům je čerstvě 17 let. Holky jsou samostatné, šikovné, s rodiči mají hezké vztahy. Nejstarší dcera nastoupila do prvního zaměstnání a dvojčata studují. Jitka má hezkou rodinu, vyrovnaný partnerský vztah, stabilní práci a velkou touhu mít ještě malé dítě. Zkrátka slýchat doma ještě dětský smích i pláč, dostávat upatlané pusinky a foukat na odřená kolena.
Mít „vlastní“ by bylo nezodpovědné
„Vlastní dítě mít možná ještě mohu, ale nechci, je to pro mě velké zdravotní riziko. Porod dvojčat byl velmi komplikovaný a další těhotenství bych zcela jistě strávila na nemocenské, a kdo ví, jak by vše nakonec dopadlo. Taky už mi není dvacet a rizika nejrůznějších postižení plodu věkem prostě přirozeně narůstají.
Myslím, že by ode mne bylo nezodpovědné do dalšího těhotenství za těchto podmínek jít,“ uvažuje paní Jitka. Jenže Jitka po dítěti touží, ani holky by vůbec nebyly proti, a tak uvažuje, zatím možná spíše sní, o adopci nebo alespoň o pěstounské péči.
„Proboha, další babu do baráku!“
Jenže pokud by si chtěla Jitka osvojit dítě, nebo jej přijmout do pěstounské péče, musel by s tím pochopitelně souhlasit i její manžel. Ten sice není úplně proti, ale nadšený z Jitčiny myšlenky také není. Nesouhlasí s tím, aby Jitka přerušila práci, aby byla znova na mateřské, zkrátka už nechce nést hlavní a jedinou zodpovědnost za rodinné příjmy.
„Proboha, další babu do baráku! Když tak jedině kluka – rybáře a fotbalistu! Jinak si balím kufry a jdu k mamince!“ komentoval s trochou nadsázky a humoru Jitčin návrh pan Zdeněk. Zmínka o klukovi dodala Jitce naději, že bude možná zase doma zakopávat o hračky a vyvýšený záhon na zahradě přebuduje zpět na pískoviště.
Už vím, co bych chtěla!
„Samozřejmě jsme s manželem o všem mluvili mnohokrát, a tak se mi v hlavě pomalu začaly rýsovat jasnější obrysy toho, jak vše zařídit. Dítě prostě musí být kluk a měl by být ve věku, kdy bude chodit do školky – to je základ.
Manžel by eventuelně preferoval pěstounskou péči, já naopak tzv. nezrušitelné osvojení, trochu se totiž bojím zásahů do výchovy a péče, na které má zákonný zástupce dítěte v určité míře nárok. Když jsem vše probírala s holkami, byly by z brášky nadšené, samozřejmě beru s rezervou jejich sliby ohledně hlídání, doučování apod., a v žádném případě to nepovažuji za jejich povinnost!“
Rozhodnutí…
Jitka nedávno oslavila 46. narozeniny a sama pro sebe se rozhodla, že do konce roku vše po dohodě s rodinou vyřeší. Touží po dítěti, po tom být ještě jednou maminka se vším všudy, touží po tom dát šanci někomu, komu ji naprosto nespravedlivě život vzal. Jitka ale nechce být sobecká, ví, že její životní přání obrátí na ruby život nejen jí, ale také manželovi, částečně holkám a hlavně jednomu malému človíčku. Co byste Jitce poradily vy?