Vždycky jsem byla „ta druhá“. Má matka ve všem preferovala starší sestru. Bohužel se zdá, že situace se posunula o generaci dál. Máma upřednostňuje dítě mojí sestry. To snad bolí ještě více!
Moje první vzpomínka z dětství je smutná; sedíme se sestrou u vánočního stromku, sestra rozbaluje velkou krabici, v níž na ni čekalo chundelaté plyšové štěňátko. Roztomilý pejsek navíc štěkal a vrtěl ocáskem. Obě jsme si štěňátko strašně moc přály a plánovaly, jaké mašle pejskům uvážeme, abychom si je nepletly.
Nadšeně otvírám svůj balíček, pod barevným papírem a tvrdým kartónem se ukrývá velké zklamání – v mé krabici je obyčejný malý plyšový pejsek! Mohlo by se zdát, že šlo o nešťastnou náhodu, nedorozumění, jenže takové okamžiky mě provázely celé dětství. Máma měla vždy radši mou o rok starší sestru. A bohužel, i můj syn bude mít možná na babičku podobné vzpomínky.
Cítila jsem se jako Popelka
Uznávám, že to naše maminka neměla lehké. Vyrůstaly jsme bez otce, který nás opustil krátce po mém narození. Někdy si myslím, že někde v této době je „zakopaný pes“ matčina vlažnějšího vztahu ke mně. Nikdy jsem ale nenašla odvahu se zeptat. Vzpomínky na dětství mám smíšené, hodně věcí bylo samozřejmě krásných. Jsme z malého města, měly jsme spoustu kamarádek, zájmů, stále jsme byly někde venku, něco vyráběly, podnikaly, vymýšlely a později se i zamilovávaly.
Rodinné vzpomínky jsou naopak převážně negativní, sestra dostala na rozdíl ode mne málokdy vynadáno, v mých očích jsem vše odnesla já. I když jsme žily skromně, sestra měla vždy nové oblečení, já vše dědila. Také si mohla vybrat kroužky, mně byly obvykle přiděleny. Strašně jsem například toužila chodit jako sestra na step. Maminka se mi ale vysmála, prý jsem „kopyto“, co bych tam dělala! Plakala jsem celou noc. Cítila jsem se jako Popelka, kterou jsem milovala a často si představovala, že se všechno jednoho dne změní. Nezměnilo…
Sestra na gymnáziu, já na „učňáku“
Sice jsem se učila dobře, ale sestra dostala opět přednost. Studovala jazykové gymnázium a mně maminka, i přes přímluvy mé třídní, podala přihlášku na kadeřnici. Prý se to bude v rodině hodit! Také budu brzy vydělávat a budu moci podporovat sestru na studiích a přispívat do domácnosti. V učení jsem byla nešťastná. I přes odpor mé matky jsem si dodělala maturitu a později dálkově i vysokou školu (ale to už jsem nebydlela doma). Vždy jsem totiž toužila být učitelka, a to se mi povedlo! Při studiu jsem samozřejmě pracovala, přispívala jsem na domácnost a sestře „na studia“, jak říkala máma. Sestra vše brala jako samozřejmost. Osobně si myslím, že jí matka svou nerovnou výchovou pokřivila charakter. Nyní se k sobě chováme korektně, ale chladně.
Nejen sestru, ale i její dceru má radši
Historie se bohužel opakuje. Před rokem jsem se rozvedla a zůstala sama se synem. V té době mi matka hodně pomohla, mohla jsem u ní dva měsíce zůstat, než jsem si našla jiné bydlení. A právě v té době jsem teprve pochopila, jak moc upřednostňuje dcerku mé sestry. Vůbec jsem netušila, jak často holčičku hlídá, měla ji takřka každý víkend. Mého syna hlídala do té doby snad dvakrát za život. Vím, že mi do toho nic není, je to její rozhodnutí a na hlídání a péči o syna žádné právo nemám, ale když se mě syn zeptal, proč ho babička nevezme spolu s Klárkou také do ZOO, bylo mi do breku. Když se za mou matkou a holčičkou zaklaply dveře, nejradši bych si sedla a brečela s ním. V té době jsem totiž čekala na finanční vyrovnání od manžela a počítala každou korunu – se synem jsem do ZOO prostě neplánovaně jít nemohla.
Nebýt syna, tak k mámě už snad ani nejezdím, jenže syn trpí tím, že o něj nemá zájem ani táta, ani druzí prarodiče. Z rodiny má jen mě a babičku. A k té, i přes zjevnou nespravedlnost ve vztazích k vnoučatům, jezdit zatím chce. Vždy když k matce jedeme, bývá mi úzko. Když tam syna nechávám na noc (sestřenice ho má moc ráda, tak si ho babička začala brát jako parťáka pro Klárku), mám obrovské výčitky. Čekám na den, kdy sám řekne, že k babičce nechce, jako na smilování.
(Soňa, 36 let)