Máma měla vždy raději sestru a nyní má radši i její dítě

Byli jsme 3 děti a mě matka měla ráda nejméně. Vládl u nás matriarchát, já se mu však nikdy nepoddala. Trápila jsem se tím celé dětství - což se projevilo, že jsem na sebe hodně upozorňovala, zlobila...,vše vedlo akorát k neuróze a k žaludečnímu vředu v nízkém věku. Sestra je stejná jako ona a bratr byl mamánek, tak jsem se snažila odejít co nejdříve z domova ( v 15) a svůj život si zařídit jinak. Osvobodila jsem se. Později upřednostňovala i dceru od mé sestry před mou dcerou. Nějak nebyl důvod se navštěvovat, Vánoce, narozeniny - jen ze slušnosti jsem jela na předem nenáviděný oběd. Nyní už je prababička - z mé strany, ale pravnuk pod jejím stromečkem dárek nenašel, za to její pes ano. Téměř se nestýkáme - je to důsledek jejího přístupu ke mně v dětství, poté k mé dceři, její arogance, přehlížení mé osoby. Bohužel, strašně moc mě to mrzí, ale přišla o své milované a opečovávané, zemřeli. Přesto jsme si už k sobě cestu nenašly, je nemocná, stará, život ji krutě vytrestal a já ji nedokážu odpustit. Pouze dokážu vytěsnit vzpomínky, jen občas mívám výčitky svědomí, že za ni nejezdím, i když jsem přesvědčena, že o to stejně nestojí.

lebahu: naprostý souhlas s vámi! Ano taková je realita, v každé rodině je to jinak. Kdo se tím bude užírat stejně nic nezmění, nikomu tím nepomůže hlavně ne sobě. I když já něco takového naprosto nechápu. Mám obě dcery naprosto stejně ráda včetně 5 ti vnoučat. Fakt nechápu některé mít radši více nebo méně. Ale jak píšu, v každé rodině je to jinak, jiné pocity, jiné vnímání.

hecana: Moc hezky napsané....to o té Popelce :-)!

Mám podobnou zkušenost z dětství, ALE .... paní by se měla na to podívat z jiného úhlu pohledu. Za prvé by si o tom měla s matkou na rovinu promluvit, já to udělala a zjistila jsem, že to tak od mé maminky viděno nebylo a vztah se prudce obrátil k lepšímu, když si to uvědomila a pak .... udělala jsem si jeden zvlástní rituál, ve kterém jsem zjistila, že opečovávali mou starší sestru proto, že to potřebovala a já byla ta silnější osobnost (ač mladší), která se dokázala o sebe postarat. Ulevilo se mi po téhle informaci a když tak zpětně koukám na svůj život a na život mé sestry, kterou mám díky tomu mnohem raději a vztahy mezi námi se také zlepšily, je to pravda.

Já myslím, že si s sebou naprosto zbytečně táhnete životem kýbl sraček z dětství a své pocity ukřivděnosti (ať už oprávněné nebo ne) přenášíte i na syna. Pokud k babičce chce, líbí se mu tam, se sestřenicí je rád, tak mu v tom nebraňte, nesrovnávejte kdo co, kolik dostal, kdo byl na výletě a kdo ne...
Taky občas mám pocit, že se z bratra může matka potentovat a já jsem tak nějak mimo (možná proto, že bratr potřebuje stále "zachraňovat" finančně, hlídání dětí... a to jí dělá dobře, já se snažím být maximálně samostatná jednotka a to ona neocení), sestřenici (o dva roky mladší) jsem jako dítě taky moc nemusela, stále mi ji dávali za vzor, jak hezky jí, sama se rychle oblíká a je čistotná... já byla mlsná, pomalá a věčně dřepěla někde v kaluži. Sestřenice byl navíc blonďatý kudrnatý andílek, lidi babičku zastavovali na ulici, fakt nápadně krásný dítě, já byla "ta druhá". Ono je to všude (možná má brácha podobný mindrák o kterém nevím, kdy žárlí na mě a sestřenice třeba taky...

Je to smutné, ale pravdu měla matka dendrobie2. Citům poručit nelze a tyhle problémy řeší asi většina sourozenců, včetně mě. O dětství se nebudu šířit, ale taky jsem byla páté kolo u vozu. Myslím, že si to moji rodiče ani neuvědomují, neví o tom. Brácha bydlí stále s matkou ve 2+1, i když je mu přes 40, a má sice servis - mamahotel, ale nemá žádné soukromí, děti, rodinu. Já jsem odešla z domu ve 14 letech a naučila jsem se postarat sama o sebe. Mám vše, co potřebuji ke spokojenosti, vydobyté vlastními silami a vím, že nežiju zbytečně. Myslím, že když se někdo jako Popelka cítí, tak ho tak vidí i okolí a podceňuje ho. V dětství je to těžké překonávat, protože nechápeme, proč to tak je, ale dospělý člověk dokáže své chování cíleně změnit tak, aby si ho okolí vážilo a ocenilo ho.

Ja som jedináčik a matka ma aj tak zrovna moc nemusela. Mám dve deti, syna a dcéru a až okato uprednostňovala syna a nakoniec to bola moja dcéra čo sa o ňu postarala, ale vďaky žiadnej...

Moc dobře vím jak ti je, měla jsem stejné problémy celý život a moc to bolí, naprosto tě chápu, ale nic s tím nenaděláš. Stejně jako u tebe se to promítlo i na děti, měla jenom její dva kluky a můj syn byl až na dalším místě.taky to cítil, ale musela jsem jej přesvědčovat, že jej má babička taky ráda.
No moc tomu nevěřil, dokud žil můj táta, ten byl spravedlivý, tak to tak nebylo, ale bohužel brzo zemřel v 68 letech a máma tu byla skoro do 90 let. ale skončila v penzionu pro důchodce, poslední roky jako naprostý ležák, dala ji ta sestra bez mého vědomí, vytrpěla si svoje, ale sestra byla pořád její sluníčko a já jenom ta druhá dcera.
Teď už je ,máma po smrti, sestra mě nenávidí a mě zbyl jenom prstýnek, který mi matka dala s tím, že jej nikdo nechce, tak ať si jej vezmu..
Vždycky když si jej beru, tak slyší její slova.
Musíš to přijmout jako fakt, citům nelze poručit.