Dostala jsem se do prekérní situace. Před časem jsme se s manželem více spřátelili s jeho kolegou z práce a jeho ženou. Na čas jsme byli nerozlučná čtveřice. Jenže pak se to zvrtlo a ze mě a kamaráda se stali milenci. Zatím se nám to podařilo ututlat.
Jsme všichni plus minus čtyřicátníci s dětmi okolo patnácti let, takže na dovolenou s námi už pochopitelně nechtějí. Když Robert, můj muž, přišel před několika týdny s úsměvem od ucha k uchu a mával na mě velkou obálkou, netušila jsem, co se na mě řítí.
"Tak už jsem to všechno zařídil. Pořád jsme nevěděli, kam letos vyrazíme - a já už to vím! Jede se do Španělska. A pozor, i s Martinem a Šárkou! Vůbec jsme na sebe poslední dobou neměli čas, navíc když jste se vy holky nějak nepohodly... Myslím, že společná dovolená bude super, vyříkáte si to a všichni si to užijeme!"
Zůstala jsem jako opařená, hlavou mi pořád dokola běželo jediné - to nemůže dopadnout dobře. Jenže jsem vůbec nevěděla, co říct, aby to nebylo podezřelé. Chabě jsem se zeptala, co na to říkají Martin se Šárkou."No nejdřív byl Martin trochu zaskočený, nečekal, že to takhle všechno pěkně zařídím, ale mají samozřejmě radost," zněla sebejistá odpověď mého manžela.
Jó, zaskočený, to je ještě mírný výraz, ušklíbla jsem se v duchu a snažila se nepodlehnout panice. Jenže to jde těžko, když mám jet na dovolenou s manželem a exmilencem a jeho ženou! Copak se to dá zvládnout?
Nevinné flirtování vzalo rychlý spád
Robert je mým mužem patnáct let, ještě o několik let déle se známe. Byl mojí první vážnou známostí a myslela jsem si, že nikdy nebude nic jinak. Pořád ho mám moc ráda a rozhodně jsem neměla v plánu být mu nevěrná. Jenže pak přišel Martin. S Robertem se znali už dříve, byli kolegové.
Jednou ho Robert přivedl domů, abych viděla, s kým tráví čas. Já na něj zůstala koukat s pusou div ne dokořán. Martin není přitom žádný typický krasavec, jen z něj sálalo něco, čemu jsem nemohla odolat. Možná to, že on na mě zíral úplně stejně. Naštěstí jsme to cítili jen my dva, můj muž si ničeho nevšiml.
Po pár týdnech jsem se seznámila i se Šárkou, Martinovou ženou. Je to moc milá ženská. Padly jsme si celkem do noty, takže jsme začali podnikat různé akce ve čtyřech. Děti už o naši společnost moc nestojí, radši jsou někde s kamarády, a tak bylo fajn jet třeba na víkendový výlet i jinak než jen ve dvou.
Na jednu stranu jsem byla ráda, že vidím Martina, na druhou jsem se pokaždé děsila, co se stane. Postupně se mezi námi rozvinula taková hra - dávali jsme si různé signály a pokoušeli osud, kdy si toho někdo všimne. Výmluvné pohledy, doteky v restauraci pod stolem. Dlouhou dobu se dařilo to držet na ještě celkem nevinné úrovni.
Jednou jsme šli na turistický výlet, já poslala v lese všechny napřed, že si potřebuju odskočit. Když jsem pak zas vyšla na cestu, čekal za zatáčkou Martin, popadl mě a začal líbat. Bylo to pár vteřin, ze kterých jsem se však vzpamatovávala po zbytek dne. Třásla jsem se jak puberťačka! A pak už se to zvrhlo definitivně a začali jsme spolu spát. Trvalo to půl roku, bylo to intenzivní, šílené, nádherné a strašně nebezpečné. Oba jsme se pokaždé ujišťovali, že už je to opravdu naposled, že to takhle dál nejde, a přitom jsme se znovu a znovu scházeli.
Nevím, jak to těch dvanáct dnů zvládnu
Až vloni o Vánocích jsem našla definitivní sílu říct dost. Když jsem na Štědrý večer pozorovala svou rodinu u stolu, jak jsou všichni šťastní. Tohle jsem tak neuváženě riskovala a chtěla ohrozit?
Na Nový rok jsem vše řekla Martinovi - definitivně končíme. Možná ho Vánoce naladily podobně, protože souhlasil, a opravdu jsme to dodrželi. Jenže za cenu toho, že jsme výrazně omezili naše setkávání, aby nás to nepokoušelo, a to samozřejmě neuniklo pozornosti našich partnerů.
Postupně mi začaly docházet věrohodné výmluvy, proč nechci s Martinem a Šárkou někam jít. Nakonec jsem už ze zoufalství naznačila, že jsme se Šárkou trochu rozhádané a že to asi chce čas. No a výsledek už znáte - můj úžasný muž nás chce udobřit a nenapadlo ho nic lepšího, než zorganizovat společnou dovolenou.
Mám z toho hrůzu. Dvanáct dní intenzivního kontaktu, často určitě i jen ve dvou, u moře, polovinu dne v plavkách... V tuhle chvíli si myslím, že jsem z toho venku, ale je to tak opravdu? Co když se tam zas něco stane? A i když ne, dokážeme se chovat přirozeně a normálně? Ze všeho nejradši bych řekla: Ne, nikam se nejede. Jenže to by teprve bylo podezřelé. Takhle mi nezbývá než zatnout zuby a být hodně dobrá herečka. A doufat, že Martinovi se podaří to samé.
Zorka, 39 let