Manžel chodí k rodičům jako do kasičky, připadá mu to normální

| Autor: TN | Rubrika: Láska a vztahy

V začátcích vztahu s mým přítelem, dnes už manželem, jsme finanční otázky nijak neřešili. Každý z nás si jel "za své", nevěděli jsme ani, kolik druhý vydělává. Pak jsem se sestěhovali a situace se změnila. Natož poté, co jsme se vzali. Až tehdy jsem zjistila, že můj muž vychází s pěnezi jen díky tomu, že mu pomáhají rodiče. Připadá mu to naprosto normální, zatímco mě to strašně rozčiluje. Kde je nějaká chlapská hrdost? To mu to není ani trochu trapné?

Manžel chodí k rodičům jako do kasičky, připadá mu to normální

Na to, jak se u nás doma zacházelo s penězi, když jsem byla malá, si už samozřejmě moc nepamatuji. Jako asi každé dítě jsem dostávala kapesné, něco navíc za vysvědčení, k narozeninám a Vánocům. Tyhle peníze byly opravdu jen pro mě. Kupony na MHD nebo obědy ve škole jsem za ně rozhodně kupovat nemusela.

Když jsem byla na střední, měla jsem trochu utrácecí období - chodila jsem na brigády, ale byla schopná všechno okamžitě rozfofrovat za oblečení nebo šperky. Naši nad tím kroutili hlavou, oni zas z mého pohledu byli přehnaně šetřiví.

A když už jsem byla dospělá a začala si sama vydělávat, často jsem se upřímně divila, jak byli naši schopni pořídit si na důchod chatu, koupit si nové auto a každý rok si dopřát pěknou dovolenou - a ještě jim pořád zbývalo dost peněz na to, aby si spořili a měli peníze na všechno, co se neočekávaně vyskytlo. Táta mi k tomu řekl jednoduché heslo: „Jediné, kvůli čemu má smysl se v dnešní době zadlužit, je bydlení. Nikdy nic jiného není tak důležité. Tím se řídíme. Šetříme a dopřejeme si jen to, na co máme.“

Jejich uvažování se nakonec odrazilo i ve mně a dnes mám na finanční otázky stejný názor. Ano, možná utrácím o něco víc a neřeším každou korunu, ale to oni v mém věku určitě taky ne. A když jsem potkala Tomáše, byli jsme oba čerstvě ve své první práci, mladí a chtěli si spolu hlavně užívat, takže o nějakém šetření nebyla moc řeč.

Bylo mi záhadou, jak si se svým platem tolik dopřává

První dva roky, kdy jsme spolu chodili, jsem neměla víceméně ani potuchy o tom, kolik Tomáš vydělává. Měli jsme podobné koníčky i zhruba stejné nároky na životní styl, takže jsme v tomto směru nikdy neměli žádný problém. Řekla jsem třeba, pojedeme v létě k moři tam a tam, měla bych na to tolik a tolik - a Tomáš mi to odsouhlasil. Pravda, on sám s takto konkrétními návrhy nikdy nepřišel, vždycky čekal, co na to já.

Pak jsme se sestěhovali a otázka příjmů přišla poprvé na přetřes, abychom se dohodli, kolik kdo bude přispívat. Navrhla jsem model, který jsem znala z domova a přišel mi nejlogičtější - tedy dělit se o společné výdaje úměrně výši příjmu a se zbytkem peněz nakládat podle svého. Tomáš souhlasil a při hovoru vyšlo najevo, že bere asi o dva tisíce víc než já. Úměrně tomu jsem si tedy rozložili splácení nájmu.

Během dalších měsíců, co jsme spolu sdíleli společnou domácnost, mi čas od času bylo trochu záhadou, jak Tomáš se svými penězi vychází. Mám přehled, kolik co stojí, věděla jsem, kolik platíme za společné náklady, a tak jsem byla překvapená, co všechno si ještě on sám kupuje. Nešetřil ovšem ani na mně. Často přinesl sám nákup nad rámec domluvených výdajů, někdy mi koupil drahou čokoládu, jindy exotické ovoce. Potíže mu nedělalo ani pozvání na večeři, do divadla. Několikrát jsem se ho v žertu ptala, jak to dělá, že tak dobře vychází s penězi, když já jsem ráda, že ušetřím každý měsíc aspoň tisícovku. Smál se mi, že prý se to musí umět.

Když mu dojdou peníze, zajde jednoduše za rodiči

Že to je ve skutečnosti úplně jinak, jsem zjistila až po svatbě. Respektive už během jejích příprav nám Tomášovi rodiče pořád dávali nějaké peníze. Ne jako ti mí, kteří nám přispěli jednorázovou částkou na celou událost, ale vždy po kousku. Kdykoli se u nás objevili - což už teď bylo poměrně často - strčili nám nějakou bankovku. Zatímco já jsem poněkud protestovala, Tomáš si peníze bez rozpaků bral. Došlo mi, že je na to zvyklý.

Po svatbě jsme znovu řešili naše finance, protože jsme se chtěli z podnájmu časem přestěhovat do vlastního bydlení. Nedalo mi to a znovu jsem se trochu povrtala v tom, jak Tomáš se svými příjmy vychází. Nemáš náhodou ještě nějaký vedlejšák, dobírala jsem si ho napůl žertem a napůl vážně s dovětkem, že čím vyšší příjmy bychom v bance uvedli, tím lepší hypotéku bychom dostali.

Zpětně se až divím, že měl Tomáš takovou chvilku pravdomluvnosti, ale vylezlo z něj, že mu zkrátka rodiče dávají často nějaké peníze. Jen tak. Popravdě mě to dost šokovalo. U pětadvacetiletého studenta bych to ještě brala, ale jemu je o deset let víc a už pěkných pár let si sám vydělává! Rázem mi bylo jasné, čím to je, že já jsem pořád víceméně na nule, kdežto on si může dopřávat. Z hovoru jsem pochopila, že nejen, že mu rodiče dávají peníze sami, ale že si on sám k nim chodí „půjčit“, když zrovna nemůže vyjít. A že jsou to půjčky, které se nevracejí, obě strany samozřejmě vědí.

Náš hovor na tohle téma nakonec trval dost dlouho a já byla čím dál víc rozčilená. Tomáš je prostě zvyklý žít tak, že bezstarostně utrácí své peníze, a když mu pár dnů před výplatou dojdou, zajde za rodiči s prosbou o dva, tři nebo i pět tisíc - a oni mu je dají. Jasně že pak neřeší, kolik co stojí nebo jestli na to má. Je si jistý, že má v záloze „kasičku“, kam se dá pokaždé zajít.

Možná moc moralizuju, ale kde je nějaká hrdost?

Řekla jsem mu na rovinu, že se mi vůbec nelíbí, aby dospělý chlap s vlastním příjmem chodil pro peníze za rodiči, že mi to připadá dost ubohé. Hrozně se urazil, že prý mám být ráda, že se máme dobře. To je samozřejmě pravda, ale já se nechci mít dobře - míněno moci chodit na luxusní večeře a dostávat dárky jen tak - za každou cenu. Z mého pohledu by měl být chlap především chlap, který je hrdý a který si radši odepře, než aby si v tomhle věku bral peníze od rodičů.

Tomáš to vůbec nechápe. Prý rodina je od toho, aby si pomáhala. Moje argumenty, že rodiče nebudou pracovat ani žít věčně a že na ně nemůže pořád spoléhat jako na jistotu v zádech, vůbec nebere. Ani námitky, že to je naprosto nevýchovné i pro naše budoucí děti. On je zkrátka s takovým stavem naprosto spokojený. Bodejť by ne!

Pro mě je to ale velké zklamání. Možná jsem moc moralistka a řeším, co bych vůbec nemusela, možná bych měla být ráda, že jsou jeho rodiče tak hodní. Ale mně se to zkrátka nelíbí a Tomáš pro mě najednou už není tak úžasný jako předtím. Samozřejmě to není důvod k rozchodu, jen by mě potěšilo, kdyby třeba jednou sám zjistil, že tohle není úplně ono, a sám tenhle penězovod utnul.

Už mě napadlo i zeptat se jeho rodičů, jestli jim toto připadá v pořádku, ale pak jsem si řekla, že je to přece jen jejich věc a já nemám právo do toho mluvit, pokud jim to nevadí. Tak jen doufám, že až budou vnoučata, přesměrují třeba svou štědrou dlaň k nim a Tomáš se konečně skutečně postaví na vlastní nohy.

Linda, 33 let

Další články z rubriky

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

Dnes | 6 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Dnes | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 39 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…