Říká se, že nejhorší partner, jakého můžete mít, je žárlivec, násilník nebo alkoholik. Já bych k tomu přidala ještě jednu vlastnost. Nikdy si neberte skrblíka, který by si pro korunu nechal koleno vrtat. Oproti jmenovaným vlastnostem se to může zdát malicherné. Ale manželovo šetřílkovství asi naši rodinu přivede do blázince.
Je to vlastně moje chyba, že jsem si mnoha varovných signálů nevšimla už v době chození. Ale je to stejné jako s každou jinou vlastností. Když je člověk zamilovaný, má růžové brýle a nedostatky a chyby svého protějšku prostě nevidí nebo nechce vidět.
Pravdou ale je, že se člověk s věkem mění, a když si zpětně vybavuji počátky našeho vztahu, oproti dnešku to nebylo vlastně nic. Bylo krátce po revoluci, já i můj budoucí muž jsme byli chudí studenti, a tak jsme každou korunu šetřili oba. Je fakt, že si vlastně vůbec nevybavuji situaci, kdy by mě na něco pozval nebo za mě něco zaplatil. Ne, že bych se chtěla nechat vydržovat, ale přijde mi hezké, když kluk pozve svoji slečnu do kina nebo na zmrzlinu.
Ale my jsme vždycky všechno jeli fifty fifty a nebo dokonce na korunu přesně podle toho, kolik kdo utratil. Pokud jsem si dala v restauraci dražší jídlo než Mirek, tak jsem si ho musela zaplatit. Spíš mě tehdy ale zaráželo, že nedával skoro nikdy spropitné a nebo tak směšně malé, že jsem se za něj styděla a raději ještě doplácela ze svého.
Po pár letech chození jsme dospěli až ke svatbě. Dneska si s ironií říkám, že neprotestoval jen proto, že ji skoro celou zaplatili mí rodiče, kteří vdávali jedinou dceru. Zvláštní je, že právě sňatek jako kdyby v Mirkovi spustil jeho dosud utajované skrblíkovství. Nestačila jsem se divit.
„Musíme šetřit, budeme mít rodinu, tak je potřeba mít něco naspořeno,“ začalo to. S tím jsem samozřejmě souhlasila. Mirek ovšem „šetření“ pojal ve velkém stylu. Založil nám nepočítaně bankovních účtů, nejrůznějších spoření a pojistek. Ani jsem se v tom všem nevyznala, postupně jsme ale měsíčně dávali stranou tolik peněz, že nám skoro nic nezbylo na běžné výdaje.
„Tak se uskrovni, zbytečně utrácíš,“ byla jediná odpověď, když jsem ho upozornila, že koncem měsíce budeme jíst asi suché rohlíky. Až se zpožděním jsem si říkala, že asi byla chyba prozradit si navzájem výši platů a posílat je celé na společný účet. Nezbyla mi tak ani koruna pro sebe, Mirek měl o všem dokonalý přehled a jakmile by částka na účtu na korunu přesně neseděla, bylo by zle.
Situace se ještě zhoršila, když se nám krátce po sobě narodil syn a dcera. Mirek naprosto nechápal, že děti stojí tolik peněz! „A proč sis je tedy pořizoval, s tím jsi snad musel počítat, že děti jedí a oblékají se, proboha,“ vyjela jsem na něj jednou. Prý je moc rozmazluji a sebe taky. Nakonec to došlo tak daleko, že si vzal na týden dovolenou, byl se mnou doma a pozoroval, jak se starám o domácnost.
Ne, že by snad pomohl! Jen seděl u stolu s blokem a tužkou nebo za mnou chodil, kamkoli jsem se hnula, a co chvíli nespokojeně vzdychl, když měl pocit, že něčím plýtvám – což bylo skoro neustále. Pak mi udělal přednášku, kde všude ještě mohu ušetřit. Nejhorší bylo, že na mateřské jsem s tím nemohla vůbec nic dělat, protože do práce chodil on, a tak si z té pozice osoboval právo o penězích rozhodovat.
Dneska je synovi 16 a dceři 15. Jsou to sice hodné děti, ale pořád děti v pubertě – a tedy tom nejhorším období, kdy tatínkovy řeči o plýtvání a šetření absolutně neberou. Realita je taková, že se za něj stydí, a já už mnohdy taky. Můj muž chodí po městě v tom nejodrbanějším oblečení, jako kdyby byl bezdomovec. Prý nepotřebuje nové, stačí mu jedny kalhoty a dvě košile a další si koupí, až se tohle zničí. Že má prodřené lokty a na kalhotách záplatu, je mu fuk. Nejhorší je, že lidi si pak ukazují na mě, ne na něj. Jeho vlastní žena ho neumí obléct!
Dcera ve svém studu došla tak daleko, že když ho s partou spolužáků potkala ve městě, dělala, že ho nezná! Ještě horší jí je vysvětlovat, že jí nemůžu koupit nové tričko jen tak, jednou za čas pro radost. Prostě na to nemám, protože spoření spolkne drtivou většinu našich výdajů. Syn chodí do atletického oddílu a já každý víkend trnu, jak zaplatíme těch pár korun, které po něm chtějí jako jízdné na závody. Manžel, místo aby ho podporoval v tak pěkném koníčku, by byl nejradši, kdyby děti jen seděly doma a četly si knížky z knihovny, protože to vyjde jen na stovku za rok.
Před týdnem došlo ke scéně, po kterém jsem se zařekla, že tahle situace se musí rázně vyřešit, jinak se všichni brzy zblázníme. Měla jsem narozeniny a přes manželův odpor jsem si vymohla, že půjdeme na večeři do restaurace. Spolkla jsem jeho výkřiky, že je to zbytečné plýtvání, když můžu uvařit doma, pominula fakt, že jsem rodinu zvala já (z pracně našetřených peněz z občasných prémií v práci), a hodlala si večer užít.
Bohužel se to nepovedlo. Na zvědavý dotaz dětí, co mi Mirek koupil, odvětil, že dárkem je přece to, že jdeme společně do restaurace. Nejsem hamoun, ale kvůli blbé kytce by ho neubylo! Vrchol ale nastal, když jsme si já s dcerou chtěly objednat čaj. Manžel číšníkovi řekl, ať přinese dva hrnky, ale jen jeden sáček, že si ho vylouhujeme napůl a zaplatíme pouze za jeden. Číšník to odmítl a můj muž reagoval hysterickým záchvatem, který zakončil slovy, že v takové restauraci jíst nebude. Sebral se a prostě odešel a nás tři tam nechal sedět.
Děti mi v šoku řekly, že bychom se snad měli rozvést, a věřte, že v tu chvíli bych toho byla schopná! Mirek se nám ani neomluvil, ještě se cítil ukřivděný, že ho nechápeme. Mám z toho všeho pocit, že by potřeboval pomoc psychologa, protože jeho chování mi nepřipadá normální. Zkoušela jsem s ním promluvit, ale on nemá pocit, že by bylo něco špatně, myslí si, že to dělá pro naše dobro. Nebo to aspoň tvrdí. Ale já a děti máme přesně opačný dojem. A jestli to takhle půjde dál, neumím si představit, jak bychom to dál vydrželi.
Magda, 39 let
ČTĚTE TAKÉ:
Zařizujeme bydlení podle Feng Shui - hlavní vchod a předsíň
ČTĚTE TAKÉ:
Ochutnejte pravý jablkový páj