Být hodná a poctivá, nebo vychytralá potvora? Já si vybrala to první, protože jsem byla v tomto duchu vychovaná, avšak bohužel musím říct, že jsem na to opravdu ošklivě doplatila. V padesáti letech jsem sama, bez manžela, bez bytu, bez peněz a začínám od nuly.
Ani se mi to nechce věřit, že píšu tyto řádky o sobě. Vždy jsem si myslela, že je naše manželství pevné, máme se rádi a respektujeme svoje povahy a zájmy. Jak jsem se spletla!
Žiji, tedy žila jsem se svým mužem 28 let. Máme dospělého syna, který žije a pracuje v Kanadě a je tam šťastný. Náš vztah byl vždy relativně spokojený, každý máme své koníčky, zajímavou práci a společné přátelé. Od té doby, co je syn z domova, jezdili jsme častěji na společné dovolené,hlavně s našimi společnými přáteli, a užívali si klidu a pohody. Nic nenasvědčovalo tomu, že se blíži zemětřesení.
Jenže manžel se před půl rokem zamiloval do mladší kolegyně z práce, a i když nikdy nebyl lehkomyslný a záletný, ona ho zkrátka uhranula. Omotala si ho kolem prstu a do pár měsíců mi manžel přinesl žádost o rozvod. Chce si prý ještě něco užít a mít ještě rodinu (a dítě).
Byl to pro mě šok. Vím, že je to otřepaná fráze, ale kdo to nezažil, nepochopí. Zkoušela jsem o vztah bojovat, jenže manžel byl rozhodnutý a jeho o 15 let mladší milenka ho intenzivně podporovala, aby vše proběhlo rychle. A nejen rychle, ale i výhodně, tedy pro ni.
Manžel podnikal a měl účet, na kterém šetřil peníze. Chtěli jsme si na důchod pořídit chalupu a také jsme z těchto peněz jezdili na dovolené, takže vím, že neměl málo. Jenže on peníze rychle převedl na svou přítelkyni, takže při rozvodu jsme si dělili pouze 60 tisíc. A to bylo všechno, doslova.
Byt, ve kterém jsme bydleli, byl manželových rodičů, takže na něj jsem také nárok neměla. A při rozvodovém řízení jsem byla tak vynervovaná, že jsem nezvládla bojovat o každou korunu a raději řekla, že než se dohadovat, podepíšu to, co mi předloží.
Nyní je mi přes 50 let, a jediné, co mi zbylo, je práce. Sice málo placená, ale je to jediný zdroj obživy a radosti. Začínám si zase pomalu šetřit na to, abych si mohla pořídit nějaké důstojné zázemí a začít znovu, od začátku. Síly ubývají, bolest a zklamání mě táhnou k zemi, ale snažím se…
Jiřina, 53 let