Svého partnera poznáte nejlépe až po svatbě. Zdá se, že na tomto tvrzení opravdu něco je. Alespoň já mám pocit, že jsem si vzala úplně jiného chlapa, než do kterého jsem se zamilovala. Manželství skončilo rozvodem a od té doby žiju sama. Už sedm let.
S mým bývalým mužem jsme se seznámili, když mi bylo pětadvacet. Měla jsem za sebou několik pubertálních lásek a pár nevydařených „vážnějších“ vztahů, ze kterých jsem vždy odcházela s přesvědčením, že už se nikdy nemůžu zamilovat, protože všichni chlapi jsou bezohlední sobečtí prevíti.
Jirka se objevil jako blesk z čistého nebe – a byla to láska na první pohled. Vznášela jsem se na růžovém obláčku, protože bych byla nikdy nevěřila, že takové štěstí může potkat zrovna mě: mít muže, který mě má opravdu rád, zajímá se o mě, o moje zájmy, nelítá za jinými ženskými, nevysedává s kamarády v hospodě.
Po dvou letech mě Jirka požádal o ruku a za další rok jsme se opravdu vzali. Po svatbě jsme si pronajali malý byt a já už spřádala plány, jak co nejdříve našetřit na něco vlastního. Jenže hned během prvního roku po sňatku se s manželem začala dít nějaká proměna. Dnes nevím, jestli to bylo tím, že jsme spolu předtím nebydleli a teď jsme najednou byli pohromadě pořád, nebo ho tak změnil samotný „institut“ manželství.
Ale z pozorného a vždy dobře naladěného kluka se postupně stával mrzout a povaleč, který pro ostřejší slovo nikdy nešel daleko. Nic mu nebylo dost dobré, věci, které ho dříve bavily, ho začaly obtěžovat. Volný čas jsme čím dál méně trávili spolu. Kino, divadlo, výlety na kole – nic z toho, co jsme spolu podnikali dřív, už ho nezajímalo. Kdykoli jsem se pokoušela s ním promluvit, zavrčel jen, že jediné, co potřebuje, je teplé jídlo a klid.
Dlouho jsem všechno přehlížela a omlouvala, protože jsem myslela, že jde jen o nějakou přechodnou fázi, která zase pomine. Po dvou letech se nám navíc narodila holčička, takže jsem doufala, že její příchod Jirkovi zvedne náladu a všechno bude jako dřív.
Jenže naopak se vše ještě zhoršilo! Je pravda, že jsem v tu dobu o sebe příliš nedbala a všechna má pozornost se točila kolem malé, ale Jirka se mi ani nesnažil v něčem pomoci a situaci mi rozhodně neusnadňoval. Finančně jsme na tom byli jako každá průměrná česká rodina, takže jsem půl roku po porodu začala pracovat z domova a za dalších půl roku se vrátila do práce.
Pak následoval tříletý kolotoč, dennodenně totéž: vstát, vyvenčit psa, nakrmit Aničku, dopravit ji do jeslí, později do školky, jet do práce, z práce, vyzvednout malou, uklízet, vařit, prát, žehlit – a to vše s manželem, který přišel o práci a ze samé nudy začal pít a honit ženské. Bydlíme v malém městě, a tak se ke mně jeho excesy brzy donesly. Že se zapomene s chlapy v hospodě, to bych ještě byla schopná překousnout, ale brzy se začal domů vracet s klasickými „trofejemi“, jako je rtěnka na košili nebo blonďaté vlasy na svetru. A ani se tím netajil!
„Podívej se na sebe, co mi taky zbývá, když mám doma takovouhle hrůzu?“ opřel se do mě. Ano, nebyla jsem v tu dobu zrovna miss, ale také jsem byla na všechno sama – a má vlastní osoba byla až ta poslední, na kterou jsem měla čas.
Poslední kapkou bylo, když Jirka přišel jednou večer obzvlášť opilý, a protože na něj nečekala teplá večeře, dostala jsem facku. První – a poslední. Druhý den jsem šla a podala žádost o rozvod. Naštěstí jsem nedopadla jako jiné ženy, které jsou týrané, a našla sílu odejít hned, než se stalo násilí běžnou součástí naší domácnosti.
Ulehčil mi to i fakt, že Jirka mě nijak nedržel. „Jen si táhni,“ to byla jeho jediná reakce. Naštěstí jsme neměli žádný společný majetek – pronajatý byt jsme pustili, já jsem si našla nový, menší, kde máme s Aničkou svůj klid. Jirka je stále nezaměstnaný a alimenty asi nikdy neuvidím.
Od našeho rozvodu uplynulo sedm let. Od té doby jsem neměla jiný vztah. Je mi čtyřicet let a nečekám, že by to ještě někdy bylo jinak. Párkrát jsem se s nějakým mužem sešla, vždy na doporučení kamarádek nebo známých. Pokaždé jsem byla znechucená. Chyba je asi více ve mně – už dopředu se na každého chlapa dívám s podezřením a nedokážu na žádném najít nic hezkého. Vím, že jsem ochuzená o lásku, že by bylo fajn s někým žít, jenže já se prostě bojím.
Připadá mi, že chlapi jsou milí a příjemní je na začátku vztahu – a pak se z každého stane bytost, se kterou se nedá žít. Neumím si představit, že bych takové zklamání zažila znovu. Aničce je teď devět let a tátu prakticky nevídá. On o to nestojí a ona postupně zapomněla, že tu někdo takový byl. Přesto mám výčitky, že ji vychovávám sama, že jí chybí mužský vzor. Jenže – chlap, který by mohl být vzorem, už snad neexistuje.
Dana, 40 let, Kladno
ČTĚTE TAKÉ: MAMINKA.CZ - Web pro těhotné a maminky!
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU